Článek
Světoznámý román George Orwella 1984 popisuje nelidský a nespravedlivý svět budoucnosti (Orwell jej psal 1946-8). Nad poddanými vládne všemocná „Strana“, která se zaštiťuje socialismem, ale vykonává nadvládu tak, jak to známe z utužených pravicových režimů - a ze stalinismu.
Válka a zbytečnost
Ve světě 1984 je poddané obyvatelstvo - i nižší šarže „Strany“ - drženo ve strachu a poslušnosti pomocí permanentní války. Hlavní hrdina románu Winston pracuje na nižších příčkách aparátu Strany v oddělení pro propagandu a falšování historie.
Jeho vlast, jedna ze tří světových mocností, „Oceánie“, je v neustálých vojenských konfliktech s dalšími dvěma mocnostmi, napřeskáčku a v různých koalicích, které se klidně ze dne na den mění. Winstonovým zaměstnáním je falšovat všechny mediální záznamy a slogany v souladu s aktuálním válečným stavem: Oceánie přece byla vždy ve válce s Eurasií! - Oceánie přece vždy stála po boku přátel z Eurasii proti Eastasii!
Kniha, která se dostane do Winstonových rukou a jejímž autorem má být odpadlík od Strany, Goldstein (inspirovaný ruským bolševickým revolucionářem Trockým), je možná podvrhem vytvořeným vítězným aparátem Strany. Vyjevuje se v ní ale funkce válečných konfliktů: držet poddané obyvatelstvo v dostatečném strachu, nacionalistické hysterii, ve stavu, kdy je ještě o něco snazší ho vykořisťovat.
Vládnoucí třídy těchto tří mocností jsou si tuze podobné. Žijí v luxusu a - přes oficiální válečný stav - v porozumění, že dělají vlastně to samé. Pod nimi se extrémní poslušností a vzájemným zrádcovstvím drží rovněž úzká pomocná vrstva členů vnějšího okruhu Strany. Dole je většina obyvatelstva: proletáři nazývaní v románu „proléti“. Jejich nedůstojné životní podmínky jsou neustále omlouvány válkou, sabotážní činností zahraničních agentů a zastírány propagandou falšující minulost i současnost. Pravidelně jsou vyvražďováni vojenskými údery, u nichž není jasné - a je to jedno - zda je organizuje „domácí“ mocnost, nebo mocnosti „nepřátelské“.
Pravda o Česku
Česká republika je země velká svým obyvatelstvem jako leckteré čínské město. K roku 2025 dále postoupila její oligarchizace, nerovnost a nedemokratičnost.
V médiích se tvrdí něco jiného. Ti, kdo je vlastní, se zatím zaštiťují různými „hodnotami“ - jak se do úmoru omílá. Prý jde o „demokracii“, „svobodu“ a samé dobré věci. Je tu vnější hrozba, která představuje „zlo“ (zatímco česká moc i nadřízení z našeho imperiálního bloku dobro). NATO prý vůbec není rozpínavé a provokující a Rusko bude co nevidět ohrožovat Prahu nebo alespoň Brno.
Proto musíme zbrojit - což sborově pějí pomocníci ze „střední třídy“ a „slušné společnosti“ ve prospěch zbrojní a finanční oligarchie v našem imperialistickém bloku. Česká oligarchie i zahraniční vlastníci masivně bohatnou (vždy si zaplatí své mediální žoldáky), zatímco minimální mzdu má Česko nižší než Polsko.
Ano, jistě, „střední třída“ není u nás ještě tak úzká jako v 1984 (ale zužuje se, pravicová politika ji využívá, ale nestabilizuje). Vedle maloburžujů, kterým jde opravdu jen o žraní a pohodlí, vyznačují se dokonalým sobectvím, bezohledností a životní nenápaditostí, jsou tu i „hodné“ a „soucitné“ části naší slavné „střední třídy“ (která není z hlediska skutečně bohatých a mocných lidí zdaleka „uprostřed“ a na její „průměrný“ plat 2/3 poddaných nedosáhnou).
Nejde jen o to, že těmto lidem stačí zamávat před obličejem „svobodou“ a „demokracií“ a oni zase zvolí nějaké piráty nebo top-manažery, kteří v prvé řadě dělají politiku pro ty, kteří opravdu něco znamenají. Ve hře jsou silné tlupové instinkty, které v kobinaci se zbožnými přáními a magickým myšlením většinou přemohou necvičený a nepřivlastněný rozum. Všudypřítomné obrazovky světa 1984 i 2025 nejen vysílají, ale i monitorují, zapojují svou oběť do zdokonalení vlastní izolace. Mašinerie je silná a strojově neúprosná, ale přece jen pořád závisí na lidech. Na dohlížejících sousedech, kolezích a nadřízených, které třeba nepošleme ke všem čertům - protože se bojíme.
Stokrát jsem o tom psal ve snaze uchopit předivo této mocenské sítě - a najít způsoby, jak je zpřetrhat.
Jediná naděje v prolétech
V některých lidech se jistě rozlijí slastné pocity, když vidí tvář Petra Pavla. Podobně jako když hledí na tvář Velkého bratra. Někteří jsou jistě schopni mírného ironického odstupu - ale nakonec je přeci potřeba „stát na správné straně“. Už proto, že tam stojí má parta (a nemá ta snad smysl pro škádlení a ironii?).
Venku jsou davy „dezolátů“. Lidí se špatnými názory, špatnými zuby, špatným oblečením a špatnými platy. Co lépe svědčí o krajní nestabilitě molekul „slušných občanů“ než panický strach z „toxického“ působení světa „neúspěchu“, hněvu a zoufalství? Občas se zdá, že rovnováhy lze dosáhnout zapůjčením několika pozitivně nabitých částic. Pyramidová hra naší lidsky neospravedlnitelné společnosti potřebuje pravidelné vlny optimismu - a sdílení nepodložených iluzí o možnostech vzestupu napříč základními vrstvami.
Skuteční „dezoláti“ jsou po statisících vražděni v ukrajinském mlýnku na maso - jemuž dělají marketing placení i neplacení účinkující ze „střední třídy“ a na němž vydělávají ti opravdu určující nositelé „našich hodnot“. Vraždění a hladovění dezolátů v Palestině už se marketing ani nedělá. Až možná dodatečně bude položena otázka, jak mohla naše „židovsko-křesťanská civlizace“ dopustit - a spáchat - další holokaust. Nejde ale jen o biblickou apokalypsu, nýbrž i o cenné poznatky ohledně vývoje vyvraždovací techniky (i s českou pomocí), sledování a řízení dezolátských mas (s českým fanděním „vizionářům“ našeho světa) a krytí on-line přenášeného holokaustu (s českou pomocí).
Winston z románu 1984 se v zoufalství chytá jakéhokoli stébla odporu: rebelii vidí v sexu, v cynismu a střídavě v „prolétech“. Dějiny ho vrátily do romantického stádia úvah o lidštější společnosti. Ale jeho svět - i ten náš - už viděl vysoce organizované i úspěšné snahy „dezolátského“ hnutí. Máme přece jen zatím větší manévrovací prostor než Winston, abychom na ně navázali.
