Článek
Jediná zajímavá věc na liberálech jsou jejich peníze.
Jinak se v případě této pravicové kapitalistické ideologie jedná o soubor fint a výmluv. Takových, které netvoří žádný propracovaný, logický a lidsky sympatický systém.
Když liberálovi/liberálce/liberálstvu řeknete o vlivu kapitalistického zákonu džungle na dostupnost bydlení, potravin, základních služeb a předpokladů lidské důstojnosti (a mimochodem i skutečné svobody), tak vám podle svého odstínu, nálady nebo taktické vychytralosti opáčí, že přeci máme tržní „svobodu“, že je to problém neúspěšných lidí, kteří se málo snažili - anebo možná, že bychom mohli drobně pomoct těm „slabším“, ale rozhodně není vhodné zásadně regulovat ceny, danit bohaté a přerozdělovat bohatství. To by byla nějaká „socialistická totalita“ a liberálové jsou proti socialismu, protože jsou pro „svobodu“.
Takto vítězí liberalismus. Ono je to strašně banální a blbé. Ale liberální píáristé vědí to, co milenec Lídy Baarové: že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a že skutečnou moc mají peníze a tanky (drony, obušky apod.). Toho se potom zhostí fašisté, kteří si s liberály podávají dveře.
Když se krásného liberálního člověka otážete, proč tváří v tvář genocidě, útočným válkám i provokacím našeho imperialistického bloku nic nedělá, může se na vás obořit, že nemáte právo ho do něčeho nutit! Nebo vám řekne, že to ještě není jako když popravovali Horákovou. Anebo co ty internační tábory pro Ujgury v Číně, že? A co teprv Rusko!
Žiji v českém pravicovém režimu celou dobu jeho existence a jednou nohou také ve „slušné společnosti“. Vím, o čem mluvím. Mohu vám jmenovat tisícovky konkrétních jmen - a také to částečně dělám - lidí, kteří jsou ve „slušné liberální společnosti“ považováni za něco akceptovatelného, ba dokonce následováníhodného. Jsou to třeba „úžasní, inspirativní a špičkově vzdělaní“ lidé, kteří vám s vážnou tváří budou tvrdit, jak jsou rádi za prezidenta Pavla. Anebo budou stěží vědět, že prezident se jmenuje Pavel, natož že jeho poradci se jmenují Kolář, Bezděk, Tůma, Pánek a že to má i jakýsi význam. Znám lidi s jedním či více doktoráty, kteří opakují pravicovou propagandu jak z předvolebního letáku ODS, i když s nimi mluvíte v soukromí. Co se děje vůči Palestincům za intenzivní české podpory je jim víceméně jedno.
Nebudu skrývat odpor a pohrdání.
Jaký máme krásný „soucit“!
Milan Kundera - který opravdu astronomicky převyšuje v současnosti vyznamenávaný literární odpad - ve své Nesnesitelné lehkosti bytí podává nakonec velmi jednoduchý rozbor dvou druhů „soucitu“:
Všechny jazyky vycházející z latiny utvářejí slovo soucit z předpony sou- (com-) a ze slova, které znamenalo původně utrpení (com-passion). Do jiných jazyků, například do češtiny, do polštiny, do němčiny, do švédštiny, se toto slovo překládá substantivem složeným z předpony stejného významu následované slovem „cit“ (česky: sou-cit; polsky: wspol-czucie; německy: Mit-gefühl; švédsky: med-kánsla). V jazycích vycházejících z latiny slovo soucit (compassion) znamená: nemůžeme se s chladným srdcem dívat na utrpení druhého; nebo: máme účast s tím, kdo trpí. Z jiného slova, z francouzského pitié (z anglického pity, z italského pietà atd.),které má přibližně stejný význam, se ozývá dokonce jakási shovívavost vůči tomu, kdo trpí. Avoir de la pitié pour une femme znamená, že jsme na tom lépe než žena, že se k ní skláníme, snižujeme. To je důvod, proč slovo compassion nebo pitié vzbuzuje nedůvěru; zdá se, že označuje špatný, druhořadý cit, který nemá mnoho co společného s láskou. Milovat někoho ze soucitu znamená nemilovat ho opravdu. V jazycích, které utvářejí slovo soucit nikoli z kořene utrpení (passio) nýbrž ze substantiva cit, slova se užívá v přibližně stejném smyslu, ale přece jen není možno říci, že označuje druhořadý, špatný cit. Tajná moc jeho etymologie zalévá slovo jiným světlem a dává mu širší význam: mít soucit znamená umět žít s druhým jeho neštěstí ale též cítit spolu s ním kterýkoli jiný cit: radost, úzkost, štěstí, bolest. Tento soucit (ve smyslu wspolczucie, Mitgefühl, madkansla) znamená tedy maximální schopnost citové představivosti, umění citové telepatie; je to v hierarchii citůnejvyšší cit.
Podobně snadno vytušitelné, základní - a správné - je Kunderovo vymezení toho, kdy citové pohnutí přechází v kýč:
Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč
K tomu ještě doplňuje:
Kýč je absolutní popření hovna.
Pohodlné pseudobitvy - a nejdůležitější linie mocenských střetů ve společnosti
A tím už se dostáváme k nejnovějšímu výkonu liberálů - a jejich nového reklamního zabalení v podobě „progresivců“.
Protest proti „Pochodu za život“ a za právo na potrat je typickou liberální pseudobitvou. Když služka zbrojního průmyslu Jana Černochová navrhla vystoupení z OSN nebo když si Petr Pavel, Jan Lipavský nebo „slušný demokrat“ Petr Fiala potřásali rukou s válečnými zločinci, naši progresivci na nikoho nevolali: „Siamo tutti antifascisti“ (Jsme všichni antifašisté), jako to teď volali na katolické děduly a jejich nebohé ovečky.
Jsou tedy možná ještě větší tradicionalisté než protistrana tohoto žabo-myšího konfliktu. Nejsrdnatěji se totiž pouští do druhořadých, třetiřadých a ještě lépe čtvrtořadých bitev. Podobně, jako když čeští antikomunističtičtí héróové s každým dalším rokem ještě triumfálněji vítězí nad minulostí. Zákaz potratů má v ČR mizivou podporu. Zde snad není naděje ani na vyvolání „kulturní války“, zástupného sporu, který zastírá a ze souvislosti vytrhává skutečně rozhodující témata: sociální nerovnosti, nedůstojná podoba života většiny lidí, oligarchická nadvláda ve falešné „demokracii“, války, imperialismus a fašizace.
Liberalismus a jeho „progresivní“ pózy se doplňují s nejtradičnějšími českými sklony ke zbabělosti, pokrytectví a nemyslící pohodlnosti. Někomu se může zdát, že jakýsi tradiční český liberalismus je něco převážně dobrého a že je to záruka proti fašizaci. „Česká holubičí povaha“ a „havlovská laskavost“ jsou však do značné míry iluze, opiáty, které se používají ke ztlumení pochyb. Ráda je konzumuje „střední třída“, která zároveň podporuje brutálně nespravedlivou pravicovou politiku.
Liberálové připravují půdu fašistům a ti zase liberálům. I hloupější dítka z „lepších rodin“ a voliči Pirátů se zeleným křovím mohou začít chápat, že zde musí být a také je lepší alternativa, která je levicová - socialistická. Mnohem klíčovější je to vysvělovat masám obyčejných lidí, kteří si nechodí dělat selfíčka za skandování „moje tělo, moje volba“.
