Článek
Vlastnická třída potřebuje k indoktrinaci některých skupin poddaných také „serióznější“ mediální kanály.
Bulvár se těžko zbaví nádechu pokleslosti a takové plátky jako Deník N vzbudí podezření některých čtenářů, že zde liberálové hájí pravicovou nadvládu s jejím krajně nespravedlivým rozložením bohatství.
Ale co ta „veřejnoprávní média“? Vždyť ta jsou přeci lepší, ne? I zde už mnozí tuší, jakým zájmům doopravdy ona slavná „veřejnoprávnost“ slouží, avšak některé iluze se tu možná drží houževnatěji. Tomu napomáhají i různí povolení „progresivci“ a „levicoví liberálové“, z nichž někteří zde mají flek k obživě.
Co zahrnuje politická strategie progresivního šéfmyslitele Bělíčka a jeho kamarádů
Deník Alarm si říká „nejčtenější progresivní deník“. Jeho šéfredaktora by tedy asi bylo možné považovat z jednu z největších kapacit „progresivismu“ v Česku.
Co to ale znamená? Jedná se evidentně o podnik, který je dostatečně přijatelný pro oligarchy, kteří na něj posílají peníze. Pod názvem Nadační fond nezávislé žurnalistiky, jenž může zapůsobit na naivnější lidi, se skrývá skupina mocných vlastníků, kteří jsou propojeni také s placením pravicových stran minulé vládní koalice a pana prezidenta. Jedná se mj. o oligarchy Martina Vohánku, Libora Winklera, Jana Bartu a Václava Muchnu, kteří spolu s dalšími zaplatili kampaň prezidentu Pavlovi. Zároveň poslali milionové příspěvky na strany bývalé pravicové vlády Petra Fialy. Právě tyto oligarchy najdeme mezi sponzory „progresivního“ Alarmu a údajně „levicového“ Deníku Referendum - který si navíc lživě do záhlaví píše, že je „bez oligarchů“ (viz výroční zprávy NFNŽ).
Mezi zástupci NFNŽ člověk objeví řadu známých zástupců pravicové buržoazní moci, např. Fantiška Dostálka, někdejšího ředitele Americké obchodní komory, bývalou eurokomisařku Věru Jourovou, bývalého ředitele České televize Petra Dvořáka, bývalého vedoucího Aktuálně.cz oligarchy Bakaly a současného šéfa Český rozhlas Plus Josefa Pazderku nebo patrně jednoho z nejschopnějších pravicových ideologů Davida Klimeše, který mj. provozuje na Českém rozhlase pořad Chyba systému spolu s ikonou „tolerované levice“ Apolenou Rychlíkovou.
Je snadno doložitelné, jak jsou tyto kruhy ztělesňující pravicovou buržoazní nadvládu propojeny s tzv. „veřejnoprávními médii“. Tato média a jejich „nezávislost“ se nyní jal bránit šéfredaktor oligarchicky dotovaného Alarmu ve svém článku.
Nejprve řekne, že souhlasí se svou známou kolegyní Sašou Uhlovou (která se zdánlivě začala vymykat z rukou tolerovaného „progresivismu“) ohledně jejího prohlášení, že „nemůže podpořit veřejnoprávní média kvůli Gaze“. Potom ale dodá, že je nestrategické přát si konec takzvané veřejnoprávnosti. Automaticky to vyvolává otázku, jaká je tedy strategie pana Bělíčka, popřípadě nějakého jeho okruhu. Lidé kolem Alarmu se totiž rádi tváří jako levicová opozice vůči české pravicové moci, ale jak jsem již v minulosti obšírně popisoval, před volbami 2025 se soustředili na diskreditaci sice problematické, ale nejvýraznější levicové opoziční strany Stačilo! a značně selhali v kritice mocenských vztahů Fialovy pravicové vlády.
Takže jaká je ta „strategie“ pana Bělíčka a spol.? Pokud se jedná o vydělávání peněz coby povolená pseudoopozice a volavky buržoazní moci, nelze to považovat za levicovou strategii - což se jinak naši „progresivci“ snaží sugerovat.
Nejčeštější hodnoty: majetek a kamarádšofty
Není málo různých bývalých údajně levicových aktivistů, kteří našli obživu v tzv. veřejnoprávních médiích. Takový Lukáš Matoška se byl schopen odkazovat na Marxe a Lenina - a ktitizovat havlovskou propagandu a kýč - aby se nakonec přidal ke „slušné společnosti“ a její starosti o „nezávislá“ média.
Český rybník není velký a kapitalistická „svoboda“ současného režimu nabízí vesměs mnohem méně oduševněle působící pracovní příležitosti než v ČT a ČRo. Je to příležitost k upíchnutí a výdělku. Ten je na vrcholných pozicích velmi noblesní. Takový ředitel ČT Chudárek má základní měsíční plat 350 000 Kč - což je opravdu o dost více, než má drtivá většina poddaných, kteří se mají skládat na to, aby pan Chudárek chránil „nezávislost“.
Česká buržoazie se při svém hlídání „nezávislosti“ veřejnoprávních médií musí dobře najíst a napojit - což zařídí například pan Lacina ze STANu. Jistě, jako v každém jiném podniku naší „demokracie“ funguje i zde hierarchie konexí a výdělků. Takový Matoška nebo Radovanovič možná nebudou ani na půli cesty na vrchol potravního řetězce „nezávislých médií“. Jistý Jan Dítě v Alarmu přímo říká, že „i levice má bojovat za veřejnoprávní rozhlas a televizi“. A argumentuje, že:
Právě umělci a umělkyně, kteří chtějí nabourávat společenské normy a věnovat se opomíjeným tématům, mnohdy mohou své projekty rozvíjet díky veřejnoprávním médiím.
Lze doložit, že to „nabourávání“ má dost přesně vymezené mantinely tak, aby neohrožovalo krajně nespravedlivou pravicovou nadvládu v naší „demokracii“. Hodí se ale mít různé usměrněné umělce a „progresivce“ jako konfekci této nadvlády. (Otázka je, zda by více dobrého pro levicovou opozici proti českému pravicovému režimu neudělali mimo malý výběh (se stravou), který mají v ČT a ČRo.)
Veřejnoprávní pravice spojená se stejnými oligarchy jako progresivci není „autoritářská“?
Myslím, že „strategie“, o níž mluví pan progresivní šéfmyslitel Bělíček z Alarmu spočívá v tomto: nabídnout své služby jako zlepšování image pro jednu - zhruba řečeno „liberální“ - část pravicové nadvlády, vedle které existují údajně podstatně horší proudy této buržoazní nadvlády v podobě „autoritářů“.
To slovo používají v Alarmu pro jednu část pravice neustále - zatímco jsou placeni oligarchy, kteří dotují jinou část pravicové nadvlády. Takový Zbyněk Stanjura z ODS a jeho kapitalističtí nadřízení z řad bankéřů, privatizátorů důchodů a zbrojařů nejsou „autoritáři“. Prezidentský maskot oligarchie a jeho nadřízení z NATO nejsou „autoritáři“. Chápete?
Pikantní to začíná být, když se pan Bělíček ve své „argumentaci“ pouští do vyjmenování oligarchů a milionářů, proti kterým prý mají být „hrází“ veřejnoprávní média - a asi i jeho parta. Jako na potvoru mu zde chybí oligarchové vlastnící Deník N a Respekt (kteří udržují jakési blahosklonné přátelství vůči „progresivcům“) nebo třeba Echo24 - kterému je také přispíváno na „nezávislou žurnalistiku“, ačkoli by snad i méně břitcí myslitelé z Alarmu než pan Bělíček mohli být schopni vidět „autoritářství“ (resp. ultrapravicovost až fašizaci) této party.
Do křiklavě neúplného výčtu panu Bělíčkovi však proklouzl oligarcha Lukačovič - jeho Seznam také přispívá na „nezávislou žurnalistiku“; vedle vlastnické skupiny Penta aj. Jako ve filmu Limonádový Joe člověk zjistí, že skoro všichni jsou „jedna rodina“ (a že Kolalokova limonáda může být velmi progresivní nápoj).
Problém není jen proizraelská propaganda
Koho je tedy ještě možné krmit iluzemi o tom, jak český pravicový režim funguje?
Klientela se evidentně stále najde - když se podíváme na běžné pěšáky mezi protestujícími na akcích Milionu chvilek pro demokracii nebo třeba na drobné dárce deníků Alarm a Referendum, kteří se vedle oligarchie skládají na obživu pana Bělíčka a spol.
Kdybyste náhodou kromě postoje euro-amerického imperialistického bloku a českého establišmentu ve věci Palestina kritizovali i postup ve věci Ukrajina, tak to u našich „progresivců“ nepochodíte. Zopakují vám to samé co liberální propagandisté a budou fandit pravděpodobně dávno zastavitelným válečným jatkám. Nebo alespoň nebudou rozkrývat mocné imperialistické a vlastnické zájmy v tomto podniku. Nikdo soudný by to neměl očekávat např. od předního „analytika“ DR pana Pehe - který shodou úplných náhod působí (za koordinace oligarchy Bakaly) v americké vlivové organizaci Aspen Institute a jako poradce našeho oligarchického NATO-prezidenta. Ale o tom se ve „slušné společnosti“ nemluví.
Těžko říct, jak by naši „progresivci“ najednou chtěli z ČT a ČRo udělat instituce, které budou relevantní v třídním boji proti buržoazii ovládající tyto instituce. Hypnózou?
Racionální kritéria a mocenské analýzy? K tomu se slušní a vzdělaní lidé nesníží!
Jako „progresivní“ kritik, ale zároveň zastánce českých veřejnoprávních médií nám pan šéfmyslitel Bělíček sděluje, že:
Musí být také nastavena striktní pravidla toho, jak vyloučit vliv bohatých a mocných na fungování veřejnoprávních médií.
Samozřejmě nerozvádí jaká. Potom dodává:
Měli bychom vést debatu o tom, do jaké míry mohou být ředitelé veřejnoprávních médií napojení na oligarchické struktury, a jasně stanovit hranice toho, co už možné není.
Zde je jasná příležitost, aby se progresivci stali něčím trochu užitečnějším, než jsou: totiž slídily a čmuchaly, kteří zjistí, jak je propojena česká buržoazní moc. Byli by svědky například toho, jak zadobře je nejeden „autoritář“ s jejich preferovanými liberály. A třeba by dostali nějaké odřezky pod stůl.
Jak známo, jsme země kolegů, takže:
Vidíme zde stále ty stejné tváře, což naznačuje, že zde převládají silné kolegiální vztahy a hlavní slovo hraje loajalita. To v institucích tohoto typu rozhodně není dobrá zpráva. Byl bych rád, kdyby příležitost dostaly neokoukané a talentované osobnosti, a ne aby redakci zpravodajství léta ovládala skupina arogantních mužů, kteří nemají žádnou sebereflexi.
Vršit podobné fráze zvládne průměrný liberální podvodník a popleta. Buržoazní hra se vždy hraje s kombinací předstírané a skutečné naivity.
Lékem na to je kromě organizace skutečné levicové opozice také vědecká metoda: představte si, že by se do pravidel pro ČT a ČRo napsalo, že: dejme tomu jednou za čtvrt roku musí proběhnout jakási „ekonomická a mocenská inventura“ České republiky. To by zahrnovalo doložení toho, jak je v naší „demokracii“ rozděleno bohatství a jaký je vývoj sociálních nespravedlností v čase. Mluvilo by se podrobně o zdrojích výdělků nejbohatších vlastníků. O tom, jak se vyhýbají daním. Mluvilo by se o tom, jak se žije většině obyvatel. Mluvilo by se o různých vlivových skupinách vlastníků i států dle pořadí důležitosti (co kdyby se třeba zjistilo, že jsme něčími vazaly a poddanými!).
Představili jste si, jak by na tyto naprosto legitimní a klíčové věci v jakékoli „demokracii“ hodné toho jména reagovaly okoukané i neokoukané „osobnosti“, které se snaží pan Bělíček na dálku hypnotizovat svou progresivní dobrotivostí? A jak by reagovala ona slušná „ne-autoritářská“ společnost?
Uvědomujete si, jak obrovská část programu by se ukázala tím, čím je ve skutečnosti je: totiž mlžením a lhaním o reálných poměrech? Uvědomujete si, jak by vedle toho vypadali povolení a „konstruktivní“ sociologové jako pan Prokop? Jak by se tvářili „hodní“ oligarchové, kteří pouští vybranou část informací a tváří se jako přátelé „transparentnosti“ a „investigace“? Uvědomujete si, že by se třeba musel přestat podfinancovávat Statistický ústav, že by existovala oponentura vůči lhaní a manipulacím některých našich předních „demokratů“, „finančních“ i „bezpečnostních expertů“?
A pan Bělíček s panem Matoškou by dělali co? Poštu pro tebe?
Je to zcela nehorázné, ale našla by se alternativa
Kdo sleduje vývoj v jiných zemích euro-amerického imperialistického bloku ve stádiu těžké dekadence, všiml si jistě, že leckde mají docela rozvinutou síť opozičních levicových médií, která podnikají podrobnou kritiku propagandistických lží v oligarchických i státních/veřejnoprávních médiích.
Proti směšné přikrčenosti (a politické negramotnosti) českých „progresivců“ je možné postavit britské Novara Media, MOAT Geoge Gallowaye, skutečně investigativní Declassified UK, anglo-americký zpavodaj z Palestiny Electronic Intifada nebo třeba Politics Joe, který je mj. schopný populárním způsobem přiblížit odborové hnutí.
Z USA vysílá mnohými investigativními objevy a rozhodnou anti-imperialistickou kritikou se vyznačující Grayzone [pozn. autora: čtenáři zde nemohou kliknout na odkaz, ale musejí dát název Grayzone googlovat; nějací anonymní cenzoři ze Seznamu totiž v tomto případě nesouhlasí s prolinkováním z blíže neurčených důvodů; sdělili mi pouze, že: „Obsah uživatele nesmí šířit nebo podporovat dezinformace nebo konspirační informace; nesmí obsahovat odkazy na weby se sporným nebo konspiračním obsahem (například uvedené z tohoto důvodu na seznamech Národního fondu nezávislé žurnalistiky, iniciativ Nelež, Konspiratori.sk)“; týká se i dalších níže označených], ekonomickými analýzami nabitý Geopolitical Economy Report (zvlášť zde by se čeští „progresivci“ měli pokusit se začít dovzdělávat), kanál Democracy at Work amerického marxisty a zastánce družstevnictví Richarda Wolffa. Prazvláštně rámovaný, ale dobře vedený a vysoce fundovanými analytiky euro-amerického imperialismu (Jeffrey Sachs, John Mearsheimer) navštěvovaný kanál „soudce Napolitana“ [opět linky cenzurně zakázány; viz výše]. Fascinující a vysoce vzdělanou postavou - kterou „slušná“ americká společnost včetně „progresivců“ netoleruje - je Chris Hedges.
V angličtině vysílá i řada dalších médií a individuálních autorů z dalších evropských a mimoevropských zemí. Kanál India and the global left hostí například Vijaye Prashada, který se zas objevuje v některých z výše zmíněných médiích. Šikovná propojení a skvělé hosty je také možné najít u média Neutrality Studies - ze kterého by se také „progresivcům“ zatočila hlava. Levicovou politickou organizaci na celoevropské úrovni se snaží vytvořit Diem25 Janise Varufakise - který je zase zván do řady z výše jmenovaných médií.
Politicky vysoce zajímavá Francie má možná nejlépe organizovaná opoziční levicové média v podobě Le Média. Na Off Investigation se najdou se zde rozbory fungování francouzského pravicového establišmentu formou dobře zpracovaných dokumentů. Mediapart je trnem v oku pro-izraelské lobby a například provedl investigaci o účtech za volební kampaň buržoazního vykonavatele Macrona - který byl také naivnějším lidem nabízen jako „progresivec“.
V Německu se najdou levicově-opoziční média, která jdou daleko hlouběji a politicky dále než například Kateřina Smejkalová z Friedrich-Ebert-Stiftung, která je také povoleným hlasem „umírněné levicové kritiky“ ve veřejnoprávních médiích. Ze země podstatně ovládající Evropskou unii a českou ekonomiku se dozvíme o rostoucím hnutí proti zbrojení například skrze Junge Welt. Německá parlamentní levicová opozice v podobě strany Die Linke je nepochybně mnohem konformnější než francouzská La France Insoumise, takže například boj proti militarismu a zbrojení pomáhají šířit studentské a menší levicové organizace. Extrémně bohatá a evropsky dominující německá buržoazie má v této klíčové zemi bohužel nejmenší opozici z rozebíraných zemí v podobě alternativních médií. V Česku panuje hustá mlha ohledně těchto klíčových vztahů.
Ve srovnatelně velkém Rakousku má v některých regionech značný úspěch Komunistické strana Rakouska, která v rámci svých debat například analyzuje úspěchy levice v Belgii a jinde.
Alternativní levicová média jsou založena na rozhodné kritice buržoazní nadvlády a politiky euro-amerického imperialistického bloku. Skutečně opoziční levicové organizace, které dosahují nějakého úspěchu, spočívají na práci při oslovování lidí na ulici, sociální pomoci, účasti na odborovém hnutí, solidárních, antimilitaristických akcích atd. Samozřejmě že ve výše zmíněných zemích existují i různí podobní „progresivci“ jako u nás, ale ti vesměs pomáhají dodávat legitimitu pravicovým nepřátelům a pseudoopozičním vějičkám.
Řekněte: nemyslíte, že by pan Bělíček a ostatní jmenovaní progresivci udělali daleko užitečnější práci pro společnost, kdyby začali vynášet na světlo, jak doopravdy funguje český režim? A co teprv, kdyby po zjištění, jak žalostné jsou jejich pokusy být „progresivními intelektuály“, zvedli zadnice a šli dělat levicovou agitaci do ulic, rozvíjeli odbory, pomáhali organizovat levicovou opozici?
Museli by samozřejmě nějak vyřešit svou obživu. Jako ji řeší miliony poddaných u nás, kteří mají - a to po právu - plné zuby vzletných kydů našich „hlídacích psů demokracie“ včetně „progresivních“ přicmrndávačů a pozérů.
