Deutschland, hybrid Vaterland

Německo tvoří třetinu či větší podíl českého dovozu a vývozu. Tato země podstatně určuje naše osudy. Kdo ale určuje osudy Německa?

Z českých médií, ať těch oligarchických a oligarchicky dotovaných (což je většina) či těch tzv. veřejnoprávních se mnoho podstatného nedozvíte. Na Českém rozhlase plní roli „okna do Německa“ tzv. politoložka Kateřina Smejkalová z think tanku Nadace Friedricha Eberta/Friedrich-Ebert-Stiftung, což je zázemí německé Sociálně demokratické strany. Od paní Smejkalové se například nedozvíte, jak je německá SPD používána jako vábnička na levicové voliče, zatímco je opanována pravicovými silami včetně tzv. atlantistů, jejichž vyjádřením byla nejsměšnější servilita bývalého kancléře Olafa Scholze vůči USA za „hodného liberála“ Bidena (srov. příspěvky FES k „setkání atlantistů“ v USA).

Ještě pokornější výstupy přináší paní Lizcová, která dokonce vede Katedru německých a rakouských studií na FSV UK. Mohla by ve veřejnoprávních médiích zcela zastoupit paní Smejkalovou, pokud ta by začala psát nějak podstatně kriticky proti pravicové nadvládě - pro což zatím nemáme indicie.

Je klíčové, aby se nějaké další paní Smejkalové a Lizcové nevymkly z ruky. Protože kdyby se promluvilo o podstatných principech fungování nadvlády v Německu, vrhlo by to světlo i na fungování nadvlády v Česku.

Co je Německo

Leccos se ukazuje při reakci na ty neblahé drony. Ministr vnitra Alexander Dobrindt coby železný konzervativec označil Zelené za „politickou odnož výtržníků házejících kamení a zapalujích věci“ [der politische Arm von Krawallmachern, Steinewerfern und Brandstiftern]. Tato sebranka však ihned žádala svolat Národní bezpečnostní radu. A nyní - když za groteskní absence důkazů bylo za viníka prohlášeno Rusko - volají potom, aby „vláda lépe chránila občany před agresivními metodami Ruska“.

Němečtí Zelení si v politické originalitě nezadají se stranou pana Dobrindta. Ten na letišti v Lipsku - kde došlo k nálezu údajného dronu s výbušninou v blízkosti ukrajinských letadel transportujících munici - mluvil o „scénáři hybridního útoku“, v němž by mohly mít prsty i „cizí mocnosti“. (Na téma rozložení sil mezi „mocnosti“ a „podmocnosti“ je možno shlédnout tento film). Aniž by zkoumali věrohodnost jejích prohlášení, reprodukují nyní německá „seriózní“ média prohlášení vlády a servírují palcové titulky: „Bylo to Rusko!“. Takzvaně „levicová“ či „progresivní“ média jako taz to po nich poslušně opakují.

Současný německý kancléř Merz je tak neoblíbený jako jeho prezidentský protějšek Macron ve Francii. Že by se lidem nelíbily loutky finančního kapitálu a USA? Pan Macron pracoval na vysokém postu v bance Rothschild & Co, pan Merz v investiční firmě BlackRock - která je jedním z největších světových vlastníků a sponzorovala např. pana Bidena. Jeho ministr Wadephul však mluví o tom, že „nedopustíme rozpad společenské soudržnosti v důsledku ruských útoků“. A dříve už také řečnil o „soudržnosti Evropy“ - jíž podstatně dominuje Německo coby poslušný vykonavatel USA.

Německo je země s extrémně bohatou a mocnou oligarchií. Patří také k zemím s největší sociální nerovností v Evropě (stejně jako ČR), kdy německá buržoazie a celkově nejbohatších 10 % drží více než polovinu celkového bohatství v Německu a vrchní majetková patra se klíčově podílejí na vlastnictví celkového bohatství Evropy. Merzova vláda - jíž coby „velké koalici“ dělá stafáž Sociálně demokratická strana Německa - nyní chystá další erozi sociálního státu (čemuž paní Lizcová a její kamarádi z veřejnoprávních médií říkají „nutné reformy“).

Jako v každé kapitalistické nadvládě existují v německé vlastnické třídě přechodné i dlouhodobější rozpory mezi různými frakcemi velkých vlastníků. Tak například německá zbrojní oligarchie (historií osvědčené firmy jako Rheinmetall či Thyssen-Krupp) profituje ze zbrojních zakázek, které jsou jí přihrávány Merzovou vládou (kde sociální demokraté i „opoziční“ Zelení pomáhají leštit kliky) a evropskou mocí. Ale zase má spolu s dalšími průmyslovými výrobci vysoké ceny energií (několikanásobně dražší plyn od amerických přátel oproti ruskému). Takže do Německa a Evropy stále proudí ve velkém také ruský plyn (ale pšt!). Avšak cena ropy a výrobků z ní značně podražila v důsledku zločinných aktivit amerických a izraelských přátel. (Pan Merz však chválil v roce 2025 již dávno zfašizovaný a genocidní Izrael za to, že „za nás dělá špinavou práci“.) Němečtí vlastníci automobilek také dostávají různé dárky (blokování lepších a levnějších čínských elektromobilů), ale hroutí se jim zisky.

Mnoho z těch lidí, na kterých v buržoazní nadvládě relativně záleží, se ocitá v problémech. A výše poukazujeme, že podstatné části německé vlastnické třídy mají zájem na jiné politice vůči Rusku coby dodavateli lacinějších energií. Na konkrétních historických i velice nedávných příkladech si ale můžeme ukázat, do jakých protikladů se dostávají ekonomické zájmy německé buržoazie na jedné straně a německá loajalita vůči americkým imperialistickým nadřízeným na straně druhé.

Budou potrestáni pachatelé sabotáže Nordstreamu? A bylo to hybridní?

Sebehloupější novináři (jako např. ti z ČRo) a politici (jako např. pan Dobrindt) si dokázali osvojit slůvko „hybridní“. „Hybridní válka“, „hybridní hrozba“, „hybridní hibernace“. Pardon, to poslední asi ještě nikdo nepoužil. Ale je to velice rozšířený stav.

Pan Biden sdělil 7. února 2022, že USA „ukončí Nordstream 2“, rusko-německý plynovod, pokud Rusko provede invazi na Ukrajinu. Když se novinářka doptává pana Bidena - u nějž byl v tu dobu na návštěvě jeho věrný pan Scholz - jak to udělá, řekne: „Slibuji vám, že budeme schopni to provést.“ A tu 26. září 2022 (budeme mít brzy výročí) je pod vodou odpálena plastická trhavina poškozující plynovody Nordstream 1 a 2. Polský bohatýr Radosław Sikroski (jenž tvoří transatlantický tandem se svou ženou Anne Applebaumovou, která je jako doma u pravicových propagandistů z Respektu apod.) tweetuje:

Pak to zase smazal. A polský premiér Mateusz Morawiecki sdělil, že si myslí, že za útokem na ruský plynovod je Rusko. A česká média? Najděte si to.

Od té doby proběhla určitá „vyšetřování“ a „soudy“. New York Times - které v minulosti opakovaně prosluly šířením dezinformací na zakázku CIA, například při invazi do Iráku - zveřejnily zprávu o tom, že „CIA v červnu varovala několik evropských států před možnou sabotáží“.

Uveďme klíčové rozsudky, které zatím proběhly. Hamburský soud obvinil jednoho z údajné skupiny ukrajinských potápěčů ze spáchání „válečného zločinu“. Polský soud zase odmítl vydat jednoho člena oné skupiny do Německa, protože prý „Německo poskytlo jen velmi povšechné podklady“. Hrdinný polský soudce ještě dodal, že se jednalo o akt ve „spravedlivé válce“. A v červenci tohoto roku rozhodl britský Nejvyšší soud, že sabotáží plynovodu nevzniká nárok na pojistnou událost, protože to je v rámci války. Na Baltu.

Jaká tajemství proniknou z amerických a izraelských tajných služeb do těch německých? A dostanou něco také přátelé z Česka?

Veliká mystéria se neprojevují jen v ekonomicko-sociální moci, ale také v moci tajných služeb. Poddaní hloubku těchto mystérií vůbec nejsou schopni pochopit. Vysvětlí se jim, že tajné služby jsou tu proto, aby je „chránily“.

V Německu teď chystají nový zákon, který má dát tajné službě BND další pravomoci. Víte proč? Hybridní hrozby! Překvapuje vás to? Německá tajná služba BND vybudovaná pod vedením USA a nacisty Reinharda Gehlena je osvědčenou institucí. V minulosti - v těch krásných dobách, když ještě nebyly žádné „hybridní hrozby“ - proběhly občas i v disciplinovaných německých médiích (česká jsou ještě disciplinovanější) zprávy o tom, že BND úzce spolupracující s demokratickými přáteli z Mosadu dovoluje této izraelské službě využívat identity německých občanů pro izraelské agenty, například v Íránu (zpráva je z roku 2006).

S fanatismem, v minulosti tak dobře osvědčeným, podporuje německý establišment - a jeho klíčový ekonomický podklad: výrobci zbraní aj. - Izrael. Ten páchá prokazatelné masové fašistické zločiny a genocidu (dle nálezů OSN, Mezinárodního soudního dvora, mezinárodních i izraelských humanitárních organizací). Každý hluboký a historií poučený německý duch ví, že masové zločiny německého kolonialismu v Africe (genocida v Namibii) a nacistické zločiny za 2. světové války včetně holokaustu se nejlépe odčiní horlivou podporou dalších masových fašistických zločinů a genocidy. Jak sdělil pan kancléř z BlackRocku v polovině roku 2025, Izrael za „nás“ dělá „špinavou práci“.

Německé tajné služby tedy nyní dostanou další pravomoci (a nepochybně i updatované verze izraelských špehovacích programů), aby hájily „demokracii“ proti „hybridním hrozbám“. Ona „demokracie“ je tedy reprezentovaná největší americkou vojenskou základnou, z níž se vede útočná válka proti Íránu (a potažmo světové ekonomice), dále posilujícími výrobci zbraní, stoupajícími sociálními nerovnostmi. A „opozicí“ v podobě servilních sociálních demokratů, buržoazních kariéristů od Zelených a AfD - která je další pravicovou stranou, jež poslouží jako vehikl vlastnické třídy pro navázání nových vztahů s Ruskem, ale zároveň potvrdí americké poručnictví vůči Evropě.

Pan Merz z BlackRocku letos umožnil používání amerických vojenských základen v Německu (v Ramsteinu mají největší americkou základnu v Evropě) pro útoky na Írán. Myslíte, že je to hybridní? Asi jako když americko-izraelské síly vraždí íránské představitele a zasáhnou dívčí školu v Minábu a zmasakrují přes 150 dětí? To víte, „špinavá práce“.

Česko jako tragikomický derivát Německa aneb Co pronikne do našich „svobodných“ médií

Když se jednou začne svobodně myslet a svobodně mluvit, kam až to může dojít? (Myšlení je nakonec možná ještě větší nebezpečí pro naši evropskou vlast než drony.) Dekáda po vypuknutí ekonomické krize v roce 2008 byla charakterizovaná vzrůstajícím odporem proti evropskému pravicovému establišmentu. A předtím doznívaly některé iluze 90. a nultých let o tom, že teď žijeme v „otevřené demokratické společnosti“.

V Česku se to moc neprojevilo, ale např. v Německu se i do médií a politiky hlavního proudu dostávaly poznatky o povaze americké CIA (ohledně rekrutování starých nacistických a fašistických struktur z Evropy, podpoře neofašistických režimů v Jižní Americe nebo o „operacích Gladio“, kterými se americko-evropský establišment snažil podkopat demokratizující levicové síly).

Poslední dva sdílené dokumentární filmy jsou z produkce televize Arte, což je německo-francouzský projekt „evropské televize“ iniciovaný za Miterranda a Kohla (!). Jakýmsi hybridním vývojem se však tato televize, která v minulosti vytvořila řadu velice dobrých dokumentů, stala vysílačem, který se místo kritiky evropské a americké moci soustředí na oficiální nepřátele našeho imperialistického bloku: Rusko a Čínu (viz současný program Arte).

Není přeci možné „znejisťovat Evropany“ - jak nyní píší poslušná německá média v souvislosti s nálezem výbušného dronu na letišti v Lipsku. Je třeba „zabezpečit infrastrukturu“ a budovat „rezilienci obyvatelstva“. Tedy tím, že se investují další miliardy do mediální propagandy, posílí vliv složek mimo demokratickou kontrolu, zvýší výdaje na zbrojení, prodlouží věk odchodu do důchodu a nic neudělá s nelidskými sociálními nerovnostmi a servilitou vůči USA. „Progresivní“ média a konformní „levicové strany“ (jako Die Linke, jejíž zemští zástupci hlasovali pro zvýšení zbrojních výdajů) se dále zabydlí ve své roli tolerované a kontrolované opozice - aby nakonec zjistily, že mnohem přijatelnější pro skutečně důležité lidi v Německu je strana AfD, která zachytává hlasy „protisystémových“ voličů (kteří by jinak mohli volit nějakou skutečnou levicovou opozici) a poslouží jako odrazový můstek pro navázání usmířenějších vztahů s Ruskem, ale také pro pevnou nadvládu USA nad Německem a Evropou.

AfD je pro německou buržoazii vítaným prostředkem k potlačení (potenciální) levicové opozice a „umírněnost“ stran jako Die Linke (o vládních sociálních demokratech a zburžoaznělých Zelených ani nemluvě) posílí etablování dvou spolehlivě pravicových bloků s drtivou dominancí jako v USA. (Dost pravděpodobné je budoucí odštěpení zfašizovanější části AfD pro zachytávání hlasů voličů z nižších vrstev, kteří budou nutně zklamáni pravicovým ekonomicko-sociálním programem AfD.) Postupovat bude pravicové opanování médií a mobilizace proti „extrémistům“ pod taktovkou pravicového establišmentu. Politika těchto vzájemně „opozičních“ bloků bude ale dalekosáhle stejná - jako v Česku, Británii nebo USA.

Stejné tendence vidíme ve Francii - což je zcela zákonité v čase krize kapitalistického vládnutí. Francouzská levice, představovaná především Mélenchonovou stranou La France Insoumise/Nepodrobená Francie, má mnohem bystřejší politický úsudek. Vůči loutce kapitálu a transatlantismu Macronovi je daleko ofenzivnější než Die Linke k německé transatlantické nadvládě. Nepřenechává tedy tuto kritiku „alternativně pravicovým“ proudům či „hybridům“ - médiím a politickým silám, které sdružují exponenty ultrapravice a levicové či levicově znějící kritiky. Zatímco miliónů shlédnutí dosahuje ve Francii spolehlivě levicové alternativní médium Le Média nebo Blast, tak v Německu to je pořad ungeskriptet, kde se sice objeví velice solidní levicoví zástupci jako Oskar Lafontaine, avšak ve výrazné menšině vůči různým „levicově-pravicovým“ hochštaplerům nebo přímo čelným zástupcům AfD.

Francouzská levice také mnohem důrazněji pojmenovává to, co je opakovaným manévrem kapitalistického vládnutí: že se liberální, „macronovský“ establišment dost ochotně spojí s ultrapravicí a fašisty proti levicové opozici. Máme tedy stejné tendence kapitalistické nadvlády ve Francii jako v Německu, ale dost podstatný rozdíl v přístupu a společenském zakotvení levice. Česko je potom tragikomickým derivátem Německa.

Dovětek: jak se sjednocuje, rozděluje a znovu sjednocuje

To, že němečtí levicoví zástupci jako Oskar Lafontaine nebo Sahra Wagenknechtová přijmou pozvání do „alternativně pravicových“ médií, jako je ungeskriptet moderované „Benem“ a placené/řízené bůhví kým, je legitimní. Jistě se najdou různí „progresivní“ lidé, kteří budou nejostřeji kritizovat, že přece není možné přijít mluvit do pořadu, kam jsou zváni zástupci AfD a „konspirátoři“, ale jejich hloupé hysterii (ať zaplacené či skutečně prožívané) není třeba naslouchat.

Stejně tak bylo zcela legitimní, že se zástupci jedné části české sociální demokracie a KSČM postavili vedle osob jako „Vidlák“ apod. Respektive je to legitimní do té míry, do jaké hájí levicové programové body. (Které ve volebním programu dominovaly, ale to čeští „progresivci“, kteří nemají problém se nechat financovat oligarchy a postavit vedle srovnatelných či horších liberálně-pravicových kariéristů, odmítali reflektovat.)

Samozřejmě je zde riziko pohlcení levice v různých taktických koalicích s „alternativně pravicovými silami“. Avšak toto pohlcení je již dalekosáhle uskutečněno ohledně kamarádské výměny mezi „progresivci“ a liberální pravicí. Podstatný rozdíl je také v tom, že liberální pravice, která občas hodí pár drobků od stolu „progresivcům“ (přispěje jim na jejich média, přizve je na návštěvu do těch vlastních a zasponzoruje jejich strany), oslovuje majetnější a nejmajetnější společenské vrstvy. Zatímco „alternativní“ pravice, včetně fašizujících sil oslovuje podřízené, nízkopříjmové obyvatelstvo. K těm mají „progresivci“ patrně daleko.

Hlavní levicový boj o jiné poměry může probíhat jedině v prostředí podřízených vrstev (minimálně 2/3 obyvatelstva). Takže tisíckrát větší službu levici než nějaký módní „progresivec“ dělá taková Ulrike Guérot, která si jde sednout k dlouhé debatě se skutečně fašizujícím zástupcem AfD Björnem Höckem - aby zde dokázala, že pravicová politika AfD je podvodem na podřízeném obyvatelstvu a že se opravdu nejedná o žádnou „alternativu pro Německo“ s jeho příkrými sociálními nespravedlnostmi, militarismem a podílem na euro-americkém imperialismu, v čemž je AfD připravena pokračovat.

Pokud je v Německu vyhlašován „ohňový val“ (Brandmauer) proti AfD a v Česku jednota „občanské společnosti“ proti „ohrožení demokracie extrémisty“, tak je potřeba si uvědomit, že vládnoucí kapitalistická třída a její poskoci mají nekonečně více dříví, sirek i odhodlání k „ohňovému valu“ proti levicové politice, která by ohrožovala privilegia a nadvládu vlastnické třídy i její „pomocné elity“.

Takže levice, která bude působit mezi dolními vrstvami, se bude fyzicky i z pohledu „progresivců“, kteří se neradi vydávají za politickou aktivitou mimo středotřídní bublinu, nacházet v sousedství „hnědých extrémistů“. Na poctivých levičácích zavázaných proletariátu a nikoli předsudkům a preferencím „slušné společnosti“ potom bude, aby především dokázali správnost své politiky a k „progresivcům/levicovým liberálům“ přistupovali tak, jak to žádá účinná socialistická politika. To jest, že je použije jako nástroj a praktický příklad, na kterém lze demonstrovat krajní nedostatečnost „umírněné“ levice, která chce být přijímána „slušnou“ pravicovou společností.

Politika je umění spojování a dělení, dělení a spojování. Za „ohňový val“ patří levice, která lidem dokáže, že na této straně ohně je mnohem lépe. Hra s ohněm samozřejmě není zvlášť bezpečná a život, tím spíše život celé společnosti je výsostně „hybridní“ záležitost. Nejde ale jenom o dobrodružné přeskakování ohně nebo o bystré přetočení Rubikovy kostky (ani jednoho nejsou „progresivci/liberální levice“ schopni), ale o poctivou organizační práci a vytrvání přes tisíc odboček a úkroků zpět.

Zanedlouho se konají zemské volby v Sasku-Anhaltsku a Předním Pomořansku, které patrně drtivě vyhraje AfD, dříve považovaná za fenomén východního Německa, bývalé reálsocialistické NDR. Nyní vévodí volebním preferencím v celém Německu. V textu hymny NDR se píše Deutschland, einig Vaterland („Německo, jednotná vlast“), takže se od určité doby nesměla zpívat. Autorem hudby je Hans Eisler, který spolupracoval také s Brechtem. Ten po potlačení východoněmeckých dělníků protestujících za vyšší mzdy v období bezprostředně po smrti Stalina na adresu východoněmeckého vedení ironicky poznamenal něco, co má dnes stejný osten jako tehdy:

Brecht musel vědět, že když odchází žít do sovětizované a stalinistické NDR, nebude ho tam čekat takový druh socialismu, za který se většinu svého života zasazoval. Přesto si zvolil tuto stranu „ohňového valu“. Byla to skutečná německá alternativa. Její hořké výsledky (existující vedle sociálních principů, které převyšují současný stav) ale rozhodně neznamenají, že je možné přestat tvořit alternativy vůči kapitalistické nadvládě.