Článek
Jde o to, jaký zájem budou prezidentští kandidáti zastávat. V naší Čechii je to ale něco přímo neslýchaného! Ptát se v politice na zájem, moc, peníze! No fuj! Kdo to kdy slyšel! (Vždyť přeci pan Havel po nás chtěl „nepolitickou politiku“! A suchou vodu…)
Ale popořádku si shrňme, kde nyní jsme. Snad se na tom shodneme!
Podle všemožných průzkumů veřejného mínění (z nichž některé se v minulosti ukázaly buďto jako podplacené a zfalšované či dalece chybné oproti konečnému výsledku), kurzů sázkových kanceláří atd. se jeví, že s víceméně vyrovnanými silami se na prvních třech příčkách preferencí pro kandidáty prezidentské volby 13.-14. 1. a v druhém kole 27.-28. 1. 2023 pohybují tito tři lidé: Andrej Babiš, Danuše Nerudová, Petr Pavel.
Nejprve k prvnímu kandidátu, co do mocenské konstelace, již by jeho zvolení patrně přineslo:
Andrej Babiš je jedním z nejbohatších českých vlastníků, kapitalista se značným vlivem na chod české společnosti (skrze vliv na určování cen, mezd, strukturu trhu v chemickém, potravinářském, medicínském, mediálním atd. byznysu).
Babiš je kapitalista a oligarcha účastnící se politiky přímo, bez použití prostředníků. Samozřejmě je jednak obklopen širokým okruhem mediálních propagandistů, takzvaných „markeťáků“, sociologů, ekonomů, psychologů a nižších politických šarží, zároveň ale přeci jen nehájí pouze svůj zájem coby zájem Andreje Babiše, nýbrž také zájem alespoň části celé společenské třídy a mocenské skupiny, k níž náleží.
Je pravděpodobné, že Babišova pozice bude do budoucna v českém systému moci a nadvlády obsazena jiným oligarchou či skupinou oligarchů. Explicitní politická agenda této nové či již se rodící síly bude patrně stejně smíchaná dohromady z nejrůznějších i protikladných ingrediencí jako ta Babišova. Jde o vytvoření dostatečného propagandistického a mocenského aparátu, který bude moct zaujímat či předstírat pozice jak z konzervativnější až fašizující pravice (obrana „normálního světa“, protiimigrantský rasismus, nacionalismus atd.) tak zdánlivě zleva; avšak bez jakéhokoli skutečného levicového obsahu, nýbrž ve smyslu „levicových mimikry“, o čemž píši níže u jiných kandidátů.
Babiš je také kapitalistou čelícím soudu – ve věci, jejíž rozsah je nakonec mnohem menší nežli například u oligarchy Bakaly a bytů OKD. Z toho důvodu se také zdá být celkem pravděpodobné, že nedostane žádný podstatný trest, protože jeho mediální mašinerie by začala (anebo tím již vyhrožuje) mluvit o tom, co ví na ostatní oligarchy, kteří také vlastní média, platí politické strany atd.
Že do české politiky takto přímo a výrazně vstoupí jeden z oligarchů, bylo do jisté míry očekávatelné (při zohlednění vývoje v Itálii, na Balkáně, v Rusku, USA atd.), leč zbytku české vládnoucí třídy by se snad hodil trochu „diskrétnější“ Babiš. Do marketingové ideologické mobilizace proti Babišovi už bylo ale investováno tolik sil, že se nemůže tak rychle vrátit na své místo mezi jiné oligarchy a proto by jeho zvolení na prezidentský post: 1) vyvolávalo přeci jen lehké „skřípění“ české vládnoucí mašinerie, která by se musela vymezovat vůči Babišovi, 2) urychlilo nahrazení Babiše na parlamentní půdě jiným oligarchou či oligarchickým projektem; přinejlepším by to také vytvořilo prostor pro vstup nějaké radikálněji demokratické a demokratizační síly.
Potom je zde Danuše Nerudová, osoba, která je v ČR držitelkou profesorského (!) titulu. Čtenáři mohou přemýšlet, jak jej dosáhla a mohou si také vyhledat její komentáře k ekonomice a posoudit, zda někdy podniká poctivé celostní analýzy a má cosi jako obecný makroekonomický přehled.
Danuše Nerudová je očividně velice ambiciózní žena. Právě z toho je dělána zvláštní devíza – dost už bylo mužů! Ano, nerovnost je stále faktem české společnosti, ale pohled na „osvěžující“ příchod ženy v podobě brutální třídní bojovnice za zájem bohatých, Margaret Thatcherové, či současné italské neofašistické premiérky, Giorgie Meloniové, dává člověku snad dostatečně vystřízlivět z nadšení pro ženy jen proto, že jsou ženami.
Pozoruhodná je dráha a mediální příprava na vytvoření „značky“ Danuše. Začínala jako poradkyně Jany Maláčové z ČSSD a tehdy se vyznačuje něčím, co jsem již vícekrát nazval: levicové mimikry. Mluví v té době téměř jako sociální demokratka, zdůrazňuje rovnost, nebojí se zmiňovat nutnost daňové progrese atd. To se ale postupem času mění, mnohde obrací o 180°. Jednak byla vybrána za kandidátku Fialovy neoliberální vlády, rovněž se však vyjádřila pro zrušení EET (a tím iracionalizaci příjmů státu) s tím, že „si prostě máme věřit“ a letošní návrhy odborů v ekonomické a sociální oblasti rázně odmítla jako „socialismus“.
V jiném článku rozeberu Nerudové kličkování a chaotičnost postojů podrobněji. Nyní lze poukázat na informace, které zveřejňuje i sama. Vedle napojení jejího manžela na servis majetkové elity a oligarchie, včetně např. exekturoského byznysu, skrze firmu Havel & Partners, je možné zmínit Tomáše Sedláčka, který kromě své ideologicky-ekonomické funkce na pravici zastává post hlavního makroekonomického stratéga při soukromé bance ČSOB (o čemž málokdy mluví). Tým „lídrů“ a „expertů“, jímž se sama Nerudová prezentuje, pak zahrnuje i další konzervativní figury a také několik „pro ozdobu“, jako je např. Johanna Nejedlová z organizace Konsent, požívající rovněž jakési „levicové mimikry“, jež se však také mimo jiné fotí na reklamu pro Respekt oligarchy Bakaly. Nerudovou, stejně jako Pavla, také přímo finančně podpořili někteří čeští oligarchové, jak je možné si dohledat.
A třetici uzavírá Petr Pavel. Tak jej tedy budeme titulovat, ačkoli vysloužilý hodnostář nechává všude sám sebe v reklamních materiálech nazývat „generál“. Jak známo, generálové se nekritizují, poslouchají se. To by ale alespoň museli něco říkat!
Pozice Petra Pavla jsou ještě mnohem mlhavější než u předchozích dvou. Lehce kriticky se vyjádřil o Fialově oligarchické a pravicové vládě, ale zároveň je jejím prezidentským kandidátem (vedle Nerudové je mezi nimi ještě Pavel Fischer). Jeho motto „řád a klid“ má buďto lehce komický nádech (Jak ho chce dosáhnout? Není poněkud přemrštěné se tvářit jako železný kancléř Bismarck či rovnou císař Vilém?), zároveň trochu děsivý. S využitím některých poddanských instinktů českého obyvatelstva a gaučového militarismu je zde jistě počítáno.
Klíčové však je, kdo Petru Pavlovi platí kampaň, jaká média a jaký typ médií jej podporuje a jakými lidmi se zcela otevřeně obklopil. Zde najdeme například bankéře Bezděka (známá „Bezděkova komise“ jako poradní orgán Nečasovo-Kalouskovy vlády) či bankéře Tůmu, který byl v minulosti také členem neoliberální strany TOP 09. Podivně oslavné články najedeme například již v roce 2018 v Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, který je historicky stále jedním z největších (oficiálních) sponzorů stran ODS, TOP 09 a VV (to byly „Věci veřejné“, milé děti!).
Tento starší článek sice oslavuje, jak si Pavel „pouští hubu na špacír“, nyní ale – když by bylo možné mluvit coby údajně „demokratický“ kandidát – k lidem o tom, co vlastně zastává a jak případně chce pole demokracie u nás rozšířit, se vyjadřuje dosti nejasně. Na svých internetových stránkách uvádí například, že „máme potenciál rychle se přiblížit kvalitě života západních či severských zemí“, přičemž zde i ve svých ostatních reklamních materiálech – či „vizi“ – nečiní rozdíl mezi rozdělením bohatství v takovém Norsku či Švédsku a na druhé straně třeba Německu, Velké Británii či USA. Slibuje dále (stejně jako třeba ODS či STAN) „soustředit ekonomickou diplomacii na podporu malých a středních podniků s potenciálem místo hrstky nejvlivnějších podnikatelů“, kdy skeptik může velmi pochybovat o slově „místo“. A také například se zavazuje „přispívat k vyšší kvalitě českého školství, aby měly firmy dostatek talentovaných a kreativních pracovních sil“, čímž je nepochybně vyčerpán smysl školy, ba života.
---
Nadpis a text si neberou servítky. Myslím, že taková je však přesně funkce Nerudové i Pavla. A vlivové organizace přidružené k nejvyšším patrům moci, jako Milion chvilek pro demokracii, který sehrává poměrně významnou roli v ideologické podpoře pro současnou vládu (a mlčí k jejím aspektům zcela srovnatelným či horším než v případě Babišovy vlády) se zdají pouze posilovat reklamní hecování pro „demokratické kandidáty“ v podobě především Nerudové a Pavla. Podobné tóny slyšíme od aktivních i „trafikovaných“ politiků (Kalousek, Topolánek), různých radících žurnalistů v českém většinově oligarchickém mediálním prostoru, od zástupců kultury, populární kultury i pseudokulturního konzumu, jako je Jan Hřebejk, Anatol Svahilec či Dagmar Pecková. Pikantní je zde Martin Dejdar, který nyní podporuje pana generála ve výslužbě, v minulé volbě to byl Mirek Topolánek - a předtím Miloš Zeman.
Při rozebírání mocenského významu toho či onoho kandidáta je třeba také podotknout, že základní prezidentský plat není úplně malý a obecně se nemá zato, že by někdo v nehostinně nazývaném Pražském Hradu nějak zvlášť strádal.
Jinak se text pokouší o plastické chápání české vlastnické a vládnoucí třídy, která není zdaleka tak striktně rozdělena na „babišovský“ a a „protibabišovský“ tábor, jak je vytvářeno zdání, protože určité zájmy jsou buďto dopředu společné, anebo jde pouze o to, Babiše vytlačit od „koryta“ a dosadit tam sám sebe.
Zdá se tedy, že úlohou Nerudové či Pavla je vyjádřit podporu či alespoň mlčet k některým neoliberálním krokům Fialovy vlády – která hájí podobné zájmy jako před deseti lety vláda Nečasovo-Kalouskova. (Nemluvili jsme zde o mezinárodní oligarchii, kdy jde o zájmy evropského a amerického kapitálu; přičemž ani čínský a v budoucnu třeba opět ruský nepřijde zkrátka, jak to bylo dokázáno právě třeba za zmíněné Nečasovo-Kalouskovy vlády.)
O co se nyní mocensko-ekonomicky hraje, je částečná privatizace důchodového systému (kdy soukromé banky a fondy chtějí získat navíc „peníze na hraní“), zdravotnictví (coby velkého, do značné míry stále neodkrytého zdroje zisku), případně školství, dále jde o kapitalistický zájem v bytové výstavbě, zbrojním průmyslu, zemědělském byznysu, mediálně-reklamních a sociálních platformách atd.
Nedostal jsem se v tomto textu ke všem kandidátům, krátce je zmíněn Pavel Fischer, který je rovněž blízký Fialově vládě a evidentně i katolické církvi. V textu z minulosti podrobněji rozebírám Josefa Středulu jakožto kandidáta odborů a krátce také M. Hilšera. U ostatních kandidátů mi vesměs přijde, že zůstávají v záloze pro odčerpání hlasů tomu či onomu kandidátu a jako případní nosiči dílčích témat a zájmů, buďto svých, či objednaných a zaplacených.
Pokud nejsou ve výše sepsaném textu závažné faktické a logické chyby, lze tedy velmi dobře argumentovat, že by skuteční demokraté mohli podpořit i Andreje Babiše, protože možná lze něco málo získat z lehkého nesouladu v české oligarchické a vlastnické třídě a přidružené politice – v kontrastu s hladkým fungováním Fialovy neoliberální vlády a moci české vlastnické třídy.
