Článek
Proč Národní konzervatismus?
Na úvod tohoto článku se sluší odpovědět na otázku, kterou si nejspíš mnozí z vás, kdo čtete tento článek, kladou. Co je národní konzervatismus? Proč to řešíš? Není to náhodou něco s Orbánem? Nebojte, všechny vaše otázky budou zodpovězeny.
Proč jsem se rozhodl napsat příspěvek zrovna na toto téma je vlastně velmi prosté a přímočaré. Možná tak moc, že si řeknete, že jsem se úplně zbláznil, nebo mám příliš nafouknuté ego, když tento článek publikuji.
Všechno začalo před asi půl rokem. Jsem student angličtiny na Pedagogické fakultě a jelikož v září nastupuji do třetího ročníku, musel jsem vymyslet, o čem budu zatraceně psát bakalářskou práci – a musel jsem s tím přijít hodně rychle. Okamžitě jsem vyloučil možnost, zabývat se gramatikou, syntaxí, nebo třeba fonologií anglického jazyka. Důvod byl jednoduchý. Tyto jazykovědné obory mě absolutně nezajímají, určitě ne do takové míry, že bych se s nimi – po pochopení veškeré studijní látky – chtěl ještě navíc zabývat ve „volném čase“ a zkoumat je více do hloubky. Ze všech možných vědních oborů, spjatých s angličtinou, se kterými jsem se za studium setkal mi pro napsání bakalářské práce dával, jako jediný, smysl „Historie a kultura USA/UK“. Bylo mi ale také jasné, že se nechci probírat hromadou poezie např. od Shakespeara, nebo analyzovat a rozpitvávat „Velkého Gatsbyho“.
Právě tehdy jsem si vzpomněl na seminář, který jsem absolvoval ve druhém ročníku. Seminář měl název „Current events in English speaking lands“ (Současné události v anglicky mluvících zemích) a věnoval se přesně tomu, co název napovídá – sledování zpráv a následné diskuzi o věcech, které se událi v USA (případně v zahraničí obecně) a o kterých se píše zahraniční tisk. Primárně se zde ale probíraly události v USA (profesor, který seminář vedl je rodilý Američan) a hlavně politická témata – volby, protesty, a další. Jelikož jsem se o USA a americkou politiku zajímal již dříve a můj zájem se – nejen díky tomuto semináři – ještě prohloubil, byla oblast zájmu mojí bakalářské práce najednou jasná.
Nyní jsem ale stál před dalším rozhodnutím, a sice, čemu přesně se chci v rámci politické situace v USA věnovat. Odpověď na tuto konkrétní otázku se našla daleko jednodušeji – Donald Trump. Donald Trump, minulý americký prezident, osobnost tak polarizující – nejen americkou – společnost, kdy jedna skupina lidí ho bezmezně miluje, zatímco druhá v něm vidí to nejhorší, co mohlo USA (a zbytek světa) potkat od dob toho vzteklého chlapíka se směšným knírkem. Bylo to perfektní téma.
Jelikož jsem se ve stejné době začal připravovat na křest a můj osobní život se tak stával stále více provázaným s křesťanstvím, dostal jsem ambiciózní nápad. Rozhodl jsem se spojit bakalářku o Trumpovi s křesťanstvím v Americe. Odvážná představa, která byla ale založena na prostém faktu, že Trumpovi k vítězství výrazně pomohly radikální křesťanské proudy v USA. Donald Trump je také často označován – primárně krajní pravicí (nejen v USA) - za přesně toho chlapíka, kterého svět potřebuje, aby nešel úplně do háje. Krajní pravice tak často opěvuje Trumpa – stejně tak např. Viktora Orbána – jako jediné představitele „Národního konzervatismu“ ve světě a zároveň, jako jediné ochránce „správného“ světa.
Co je Národní konzervatismus?
V rámci výzkumu k bakalářské práci jsem si před časem koupil knihu „Cesta národního konzervatismu“ od Viktora Orbána, Patricka Deneena a Yorama Hazonyho, která byla ve velkém vychvalována např. v podcastu „Notorické konzervy“. Mým cílem bylo, dobrat se odpovědi na otázku Co je vlastně národní konzervatismus? Odpověď jsem – dalo by se říct – našel, zároveň mi ale kniha otevřela oči, díky tomu, že jsem zdá se pochopil, co chtějí tzv. dezoláti, kteří se v českém prostoru vyrojili, jako houby po dešti.
Ze všeho nejdříve je ale nutné si (konečně) říct, co je národní konzervatismus. Zde nám může pomoct „vševědoucí“ Wikipedie, která uvádí jasnou denici.
Národní konzervatismus je variantou konzervatismu, která míní více zohledňovat národní zájmy, tradice, kulturu a sociální či etnická hlediska.
Dále potom ve 4. epizodě podcastu „Notorické konzervy“ zaznívá teze, která dále rozvíjí tuto definici.
Základní pozicí národního konzervatismu je vymezení se nejen doleva proti levicovému liberalismu a progresivismu, ale také doprava proti neoliberalismu a libertariánství. Jako hlavní politický střet dneška pak vidí po ose konzervatismus vs. liberalismus.
Jednotliví autoři knihy se poté od těchto – a podobných definic - odrážejí a rozvíjí je o vlastní poznatky a závěry. Přitom všechny jejich názory mají několik společných jmenovatelů. Na webu Kultura21.cz shrnuje autorka Radka Johnová úvod této knihy.
V úvodní třetině knihy se editor a překladatel esejů Robert Kabát zamýšlí nad otázkami, proč liberalismus není konzervativní a proč třicet let po konci komunistické totality „upadá Západ politicky do totality nové, prosazující zájmy nadnárodních liberálních elit“. Kde se stala chyba, že se rozplynul sen o svobodě, rovnosti a demokracii, spojovaný s americkým liberalismem? A "jakou cestou se má vydat národ, jehož civilizace páchá sebevraždu"? Robert Kabát hledá odpověď na otázku, „co jsou skutečné konzervativní hodnoty Západu, které obsahují životní zkušenost a nadčasovou moudrost předchozích pokolení, a které je proto třeba zachovat“. Sám odpovídá podrobnou analýzou obou směrů a jejich srovnáním.
Celý, výše zmíněný, úvod knihy mi osobně přišel (z pohledu 22letého studenta, který za svůj život nepoznal – ani náznak – těchto “starých dobrých časů”), jako bezvýznamné „brečení nad rozlitým mlékem“ a nostalgické vzpomínaní na tyto „staré dobré časy“, kdy byl svět ještě normální, spojené s halucinováním autora o způsobech, jak bychom se my jako společnost mohli do těchto časů vrátit.
Autor – a s ním i celá „národovecká“ scéna – si zde ale neuvědomuje jeden podstatný fakt. Moje generace (nenáviděná generace Z) a mileniálové jsou ve většině případů spokojení s tím, jak svět funguje. Společně se těšíme plodů moderní doby a společnosti, které se v naší zemi zasely s příchodem Sametové revoluce, která nám otevřela dveře na Západ a všem jeho vymoženostem, ale i problémům. Já a většina mých vrstevníků vděčíme příklonu k Západu za úsvit nových – do té doby – nemyslitelných možností. Jmenujme např. svobodu cestovat a studovat, svobodné podnikání (které se může zdát některým, jako nefér prostředek hrstky jedinců k získání „nespravedlivě velkého“ majetku na úkor chudších, kteří se nechtějí snažit), odklon státu od náboženských dogmat, toleranci vůči jiným rasám a kulturám, vyznáním a sexuálním orientacím (případně identitám) a rovnoprávnost pohlaví. Za mnoho z těchto kulturních výdobytků by se v dřívějších dobách jedinci zavírali do kriminálu, případně by je mohl potkat daleko horší osud. Reálný obrázek přitom můžeme dnes vidět v (podle některých národovců) ideálním „národně konzervativním“ státě – putinovském Rusku, případně orbánovském Maďarsku.
A nakonec ti „dezoláti“
I přes všechny pochybnosti se v naší zemi najdou jedinci – a bohužel jich není málo – kteří po takovém „ideálním státě“ volají. Dříve se pro ně používala souhrnná označení… náckové, fašisti, rusofilové a další. Dnes máme ale k dispozici jiné (méně agresivní a zároveň univerzálnější označení - „dezoláti“.
Tato prapodivná skupina – s vlastním životem nespokojených – lidí se poprvé začala objevovat na protivládních demonstracích v „dobách covidových“. Potom se ale covid přestal řešit a jim nezbylo nic jiného, než si najít jinou „jasnou“ příčinu svých životních selhání, na kterou by mohli svalit všechny své neúspěchy. V únoru roku 2022 byly jejich prosby vyslyšeny, když Putin napadl sousední Ukrajinu, v následku čehož uvalili země EU (včetně České republiky) na Rusko obchodní sankce a tím zamezily dodávkám levné ropy a zemního plynu. V následku toho vyletěly ceny paliv a dezoláti měli zase problém, který mohli svalit na (teď už novou vládu).
Mnoho z těchto jedinců navíc stále – i přes vyhlášení útočné války – vidí v Rusku vzor a spojence, se kterým bychom měli nejen spolupracovat, ale také se ho snažit napodobit. Z toho poté pramení jejich nehynoucí obdiv k autoritářským vůdcům, kteří jsou podle nich „osamocení a nikým nepochopení hrdinové“, jelikož na vzdory jednotnému západnímu postupu vůči putinovskému Rusku se tento postup snaží všemožně komplikovat, či přímo zastavit. Když potom proti těmto vůdcům jakkoliv vystoupíte, dostane se vám nechutné sprchy argumentů, že tito vůdcové přece chrání normální svět, mají koule postavit se zkorumpovanému Západu a co je nejdůležitější… přece jenom CHTĚJÍ MÍR!
Těmto lidem nedochází jeden prostý fakt. Lidé jako Donald Trump, Viktor Orbán, Robert Fico a další (u nás můžeme zmínit např. Miloše Zemana, Václava Klause, Andreje Babiše a Tomia Okamuru, chtějí jen prosazovat své osobní zájmy, popřípadě chtějí blízké vztahy s Ruskem, jelikož jim z takového spojenectví plynou finanční, či mocenské výhody. Ať už chtějí prostředky z Kremlu na financování svých kampaní, obchodních projektů, nebo jen mezinárodní vliv výsledek zůstává stejný… Rusko dává, ale ne zadarmo. Na oplátku si řekne o loajalitu a pomocnou ruku při prosazování své agendy ve světě.
