Článek
„64 bitů“ nebylo úplně vymyšlené. Nebylo to ale ani tak jednoduché, jak tvrdila krabice
Atari potřebovalo na začátku 90. let velký návrat. Firma, která pomáhala definovat domácí hraní v éře VCS/2600, se po slabších letech znovu pokusila postavit konzoli, která nebude dohánět konkurenci, ale přeskočí ji.
Jaguar se začal prodávat v roce 1993 a Atari ho propagovalo jako první 64bitový herní systém. Computer History Museum tento claim dodnes uvádí jako jednu z hlavních historických charakteristik konzole.
Technicky to ale nebyla konzole s jedním klasickým 64bitovým procesorem. Atari vlastní vývojářské materiály popisují systém jako kombinaci obecného CPU Motorola 68000 a čtyř dalších zpracovatelských jednotek rozdělených mezi čipy Tom a Jerry. Tyto části sdílely 64bitovou datovou cestu do externí paměti.
Marketing tedy nevytáhl číslo 64 úplně ze vzduchu. Jaguar skutečně měl 64bitovou paměťovou cestu a některé jeho grafické bloky pracovaly s 64bitovými daty. Jenže hlavní GPU a DSP byly 32bitové RISC jednotky a Motorola 68000 byla 16/32bitový procesor. Spor o to, zda je Jaguar „opravdu 64bitový“, tak vznikl hlavně proto, že marketing převyprávěl složitou architekturu jedním číslem.
Pět zpracovatelských jednotek: síla i největší past celé konzole
Jaguar nebyl postaven jako jednoduchý systém, kde jeden procesor dělá skoro všechno. Atari ho rozdělilo na několik specializovaných částí.
Motorola 68000 měla fungovat hlavně jako systémový manažer. V čipu Tom byl Graphics Processor, Blitter a Object Processor; v čipu Jerry pracoval Digital Sound Processor. Atari tak mělo dohromady pět zpracovatelských jednotek, které se mohly dělit o různé úlohy.
Na papíře to vypadalo výborně. GPU mohl řešit grafické výpočty, Blitter přesouvat a kombinovat obrazová data, Object Processor skládat výsledný obraz a DSP zpracovávat zvuk. Jenže všechny tyto části se dělily o jednu hlavní 64bitovou sběrnici.
Původní technická dokumentace Atari sama doporučovala držet 68000 co nejvíc mimo sběrnici, data kopírovat z pomalé ROM do RAM, přesuny paměti nechávat Blitteru a GPU s DSP provozovat souběžně. Jinými slovy: hardware měl výkon, ale programátor musel přesně vědět, komu kdy přidělit práci a jak nezahltit společnou datovou cestu.
To je důležitější vysvětlení než prosté „Jaguar byl slabý“. Slabý nebyl. Byl složitý.
Atari chtělo, aby 68000 jen řídila provoz. Vývojáři ji ale dobře znali
Motorola 68000 nebyla v roce 1993 žádná exotika. Vývojáři ji znali z počítačů Atari ST, Amigy, Macintoshe i konzolí Sega.
To byl zároveň problém. Jaguar byl navržen tak, aby hlavní výkon odvedly jeho specializované jednotky, zatímco 68000 systém koordinovala. Jenže programovat známý procesor bylo pohodlnější než od začátku přemýšlet v několika paralelních blocích s vlastními lokálními pamětmi, prioritami na sběrnici a hardwarovými zvláštnostmi.
Atariho vývojářské manuály obsahují řadu konkrétních doporučení a upozornění, která ukazují, kolik detailů bylo potřeba hlídat. Některé instrukce 68000 například nebylo vhodné používat při zápisu do interních registrů GPU a DSP, protože 16bitový přenos mohl vytvořit chybnou posloupnost 32bitových zápisů.
Pro zkušeného týmového programátora to nebylo nepřekonatelné. Pro firmu, která potřebovala rychle vybudovat širokou knihovnu her, to ale znamenalo další tření.
V létě 1994 mělo Atari 150 licencovaných vývojářů. Na trhu bylo pět her
Jaguar často bývá popisován jako systém bez podpory vývojářů. Dobové materiály ukazují jemnější obrázek.
V srpnu 1994 uváděl dobový Computer Paper, archivovaný Computer History Museum, že Atari mělo přibližně 150 licencovaných vývojářů Jaguar softwaru a periferií. Problém byl, že na trhu bylo v tu chvíli jen pět her. Atari doufalo, že do prosince dostane nabídku zhruba na třicet titulů.
To je možná nejvýmluvnější číslo celé platformy. Zájem o licenci existoval. Hotové produkty ale přicházely pomalu.
Stejný dobový text popisoval Jaguar jako systém s pěti procesory, vyráběný IBM, a s cenou 250 dolarů. Atari zároveň otevřeně stavělo svou argumentaci na technických parametrech: větší šířka sběrnice, více procesorů, rychlejší renderování.
Jenže konzoli neprodává datová sběrnice. Prodávají ji hry.
Limitovaný start měl šetřit peníze. Zároveň ale zpomalil efekt novinky
Atari nemělo finanční sílu Nintenda ani Segy. Jaguar proto nezačal plošným celonárodním uvedením.
Dobové zdroje popisují start v listopadu 1993 nejprve v severní Kalifornii a v oblasti New Yorku. Až v roce 1994 se systém rozšířil napříč Spojenými státy a do dalších zemí.
Z finančního hlediska to dávalo smysl: firma mohla testovat logistiku, zásoby i odezvu trhu bez nákladů na obří launch. Marketingově ale takový postup oslabil jednu z hlavních výhod Jaguaru.
Atari skutečně dorazilo před 32bitovými konzolemi Sony PlayStation a Sega Saturn. Jenže svůj časový náskok nedokázalo proměnit v masovou instalovanou základnu dřív, než přišla další generace konkurence.
200 tisíc kusů do jara 1995: náskok se změnil v čekání na silnější soupeře
Odborná průmyslová studie uložená v archivu Computer History Museum uvádí, že do jara 1995 se prodalo zhruba 200 tisíc Jaguarů.
Číslo samo o sobě není nulové. Pro malou firmu by mohlo vypadat jako základ budoucí platformy. Jenže v konzolovém byznysu vytváří instalovaná základna síťový efekt: čím více lidí konzoli vlastní, tím zajímavější je pro vydavatele; čím více her vychází, tím snáze se prodává další hardware.
Jaguar se v této spirále nedostal přes kritický bod.
Computer History Museum připomíná, že Atari mělo problém získávat dostatek třetích stran, protože mnoho vývojářů už mělo vazby na jiné výrobce konzolí. A když se na trh začaly tlačit PlayStation a Saturn, už nešlo jen o technologický souboj. Šlo o distribuční síť, marketing, nástroje pro vývojáře a očekávání stovek budoucích her.
Doom, Alien vs. Predator a Tempest 2000 ukázaly, že hardware uměl být zajímavý
Pád Jaguaru neznamená, že na něm nevznikly pozoruhodné hry.
Computer History Museum zmiňuje například konzolovou verzi Doomu. Jaguar si zároveň vybudoval kultovní pověst díky titulům jako Alien vs. Predator nebo Tempest 2000. Právě tyto hry ukazují důležitou věc: systém nebyl odsouzen k neúspěchu proto, že by nedokázal vytvořit působivou grafiku nebo zajímavé herní zážitky.
Problém byl konzistentnost knihovny.
Na platformě, která se snaží přesvědčit zákazníka k nákupu nového hardwaru, nestačí několik výkladních skříní. Potřebuje pravidelný rytmus titulů, silné licence, sportovní hry, mainstreamové série a jistotu, že software bude přicházet i za dva nebo tři roky.
Jaguar tuto důvěru nikdy plně nezískal.
Ovladač měl 15 tlačítek jen na číselné části. Chytrý nápad vypadal jako relikt jiné éry
Standardní ovladač Jaguaru je jedním z nejzapamatovatelnějších kusů celé konzole. Vedle směrového kříže a akčních tlačítek obsahoval velkou číselnou klávesnici.
Myšlenka nebyla úplně absurdní. Hry mohly do klávesnice vkládat plastové nebo papírové overlaye s popisem funkcí, podobně jako u starších systémů a složitějších počítačových her. Pro simulace, strategie nebo tituly s větším množstvím příkazů to nabízelo hodně vstupů.
Jenže na začátku 90. let se herní design posouval jiným směrem. Sega a Nintendo budovaly ergonomičtější gamepady, kde měl hráč hlavní funkce okamžitě pod prsty. Jaguar působil masivně a Computer History Museum přímo uvádí, že jeho ovladač byl kritizován za design.
Další technická zvláštnost tak znovu ukázala stejný problém: Atari často nabízelo hodně možností, ale méně elegance.
Jaguar CD měl rozšířit systém. Dorazil ve chvíli, kdy už se závod lámal
Původní Jaguar byl cartridge systém, ale Atari od začátku plánovalo CD-ROM rozšíření. Dobové články už v roce 1993 mluvily o připravovaném CD modulu.
Směr byl logický. CD nabízelo mnohem více prostoru než cartridge a během poloviny 90. let se stalo symbolem nové generace konzolí.
Jenže externí rozšíření přidávalo další cenu a další komplikaci. Dobové odhady pracovali s cenou kolem 200 dolarů za CD mechaniku, což by po přičtení samotného Jaguaru dostalo komplet výrazně výše.
Hlavní konkurenti mezitím stavěli CD přímo do základu konzole. Jaguar tak musel zákazníka přesvědčit nejprve ke koupi systému a potom ještě dalšího modulu, zatímco Sony a Sega nabízely optickou mechaniku jako standard celé platformy.
Rok 1996: poslední domácí konzole Atari skončila spolu s celou strategií
V roce 1996 už bylo jasné, že Jaguar nedokázal vrátit Atari na pozici, kterou firma kdysi v herním průmyslu měla.
Computer History Museum jej označuje za poslední domácí konzoli Atari. Historický materiál uložený u americké SEC popisuje další krok ještě tvrději: po neúspěchu Lynxu a Jaguaru zůstalo Atari bez produktů, které by mohlo dál prodávat jako životaschopný hlavní byznys.
V červenci 1996 se Atari spojilo s výrobcem pevných disků JTS. Jméno Atari pak z trhu prakticky zmizelo a později měnilo majitele.
Jaguar tedy nebyl jen jeden neúspěšný hardware. Byl poslední pokus Atari Corporation vrátit se do války domácích konzolí jako výrobce vlastního systému.
Verdikt: Jaguar neprohrál proto, že nebyl „skutečných 64 bitů“
Je lákavé uzavřít celý příběh vtipem: Atari napsalo na krabici 64 bitů, ale uvnitř byla stará Motorola 68000, takže zákazníci poznali podvod a konzole skončila.
Jenže skutečný příběh je podstatně zajímavější.
Jaguar měl na svou dobu ambiciózní hardware. Jeho 64bitová datová cesta nebyla marketingová fikce a specializované grafické jednotky uměly odvést působivou práci. Současně však vytvořily architekturu, kterou bylo těžké využít naplno. Atari nemělo peníze ani ekosystém na dlouhou válku, hry přicházely pomalu a omezený start promarnil část časového náskoku.
Do jara 1995 bylo na trhu zhruba 200 tisíc kusů. O rok později už Atari mířilo k fúzi s firmou, která vyráběla pevné disky.
To je skutečný paradox Jaguaru: konzole chtěla přeskočit jednu generaci číslovkou 64, ale celý byznys Atari přeskočit nedokázala.
Metodická poznámka
Označení „64 bitů“ rozebírám podle původní technické dokumentace Atari. Jaguar měl 64bitovou datovou cestu do externí paměti a několik specializovaných bloků, ale jeho GPU a DSP byly 32bitové a systémový procesor Motorola 68000 byl 16/32bitový. Údaj přibližně 200 000 kusů se vztahuje ke stavu do jara 1995 podle dobové průmyslové studie; nevydávám jej za definitivní celoživotní prodej.
Zdroje
