Článek
Ráno se na úzké ulici už nikam další auto nevejde. Řidič proto vyjede předními dvěma koly na chodník. Nechá kolem sebe ještě tolik prostoru, aby prošel člověk i kočárek, zamkne a odejde. V jeho představě je všechno v pořádku: nikomu nepřekáží. Jenže pro české dopravní právo samotné ponechání dostatečné šířky chodníku nestačí.
Chodník není záložní parkovací pruh
Zákon o silničním provozu v § 53 určuje chodník především chodcům. Ostatní účastníci jej obecně nesmějí užívat, pokud pravidla výslovně nepřipouštějí výjimku. Řidič proto nemá volnou možnost přesunout část auta na chodník jen na základě vlastního odhadu, že nikoho neomezuje.
To platí i pro velmi rozšířený argument „vždyť jen dvěma koly“. Počet kol totiž není právní povolení. Rozhodující je, zda jde o místo, kde je takové stání skutečně dovoleno místní úpravou provozu a vyznačeným způsobem parkování.
Kdy se tedy na chodníku stát smí?
Pravidla znají zvláštní dopravní značky parkoviště, které povolují stání na chodníku nebo částečně na chodníku. Například značka IP 11d označuje parkování kolmo či šikmo na chodníku a přikazuje konkrétní způsob stání. Nejde o obecnou výjimku pro celou ulici, ale o režim příslušného označeného místa.
Značka je podstatná také proto, že vymezuje polohu vozidla. I tam, kde je určitá forma parkování na chodníku povolena, se řidič nemůže libovolně posunout tak, jak mu zrovna vyhovuje. Musí respektovat vyznačené uspořádání a další dopravní omezení.
Zákon rozlišuje i další pravidla pro zastavení a stání u okraje vozovky. Nelze automaticky zaměňovat situaci, kdy auto stojí legálně u pravého okraje, se situací, kdy už fyzicky zasahuje do prostoru vyhrazeného chodcům.
„Ale kočárek projede“ není jediná otázka
Je pochopitelné, že řidiči používají jednoduchou pomůcku: pokud zbyl dost široký průchod, parkování by snad nemělo vadit. Jenže přístupnost chodníku není pouze otázkou šířky, kterou od oka odhadne zdravý dospělý člověk.
Důležití jsou lidé s vozíkem, nevidomí s holí, děti nebo člověk, který musí kvůli zaparkovanému autu sejít do vozovky. Právě proto má význam stanovit pravidla předem dopravním značením, ne až individuálním názorem majitele automobilu, že „tady se to vždycky nějak vešlo“.
Městská policie nemusí přijmout argument, že ostatní tak stojí také
Nelegální parkování na chodníku může řešit policie či obecní policie podle konkrétních okolností. Předpoklad, že dlouhodobě tolerované stání je automaticky povolené, je nebezpečný. Veřejná zvyklost nemění obsah značky ani zákona.
Stejně problematické je tvrdit, že každé auto částečně stojící na vyvýšené ploše je bez výjimky přestupkem. V některých ulicích je takové stání výslovně vyznačeno a povoleno. Rozdíl je proto třeba hledat ve skutečném dopravním režimu konkrétního místa, nikoli v internetové fotografii bez viditelného značení.
Co si řidič může ověřit během pár sekund
Než zaparkuje, měl by se podívat na dopravní značku a její symbol, případně na dopravní značení určující parkovací způsob. Pokud stání na chodníku povoleno není, přemístění dvou kol přes obrubník není řešení nedostatku místa. Bezpečnější je zaparkovat jinde a kus cesty dojít.
Možná je to nepohodlná odpověď. Ale chodník není prostor, na němž každý řidič sám stanoví, kolik veřejného místa ještě může zabrat. Právě v tom je rozdíl mezi rozumným ohledem na ostatní a pravidlem, které se skutečně dá vymáhat.
Zdroje
