Článek
Když v Rokycanech dojdete ke křižovatce Litohlavské a Madlonovy ulice, narazíte na kamenný pomník s křížem. Nápis na něm označuje hrob vojáků Madlonova pluku a uvádí datum 14. prosince 1642. Za těmi několika slovy se skrývá trest, při kterém mohl o životě člověka rozhodnout los. Vojáci měli zemřít za útěk z bitvy, kterou jejich armáda prohrála.
Památníku se říká Černá mohyla. Jméno vystihuje tíhu události lépe než vojenská terminologie. A přece právě jedno latinské slovo vysvětluje, proč se v Rokycanech dodnes připomínají muži, kteří přežili bojiště, ale nepřežili rozsudek vlastní armády.
Porážka u Lipska se změnila v rozsudek
Na podzim roku 1642 se třicetiletá válka táhla Evropou už čtyřiadvacátým rokem. Císařské vojsko vedené arcivévodou Leopoldem Vilémem čelilo Švédům u Breitenfeldu nedaleko Lipska. Bitva 2. listopadu skončila těžkou porážkou císařských.
Při pátrání po příčinách neúspěchu padlo podezření na jízdní jednotku plukovníka Madlona. Podle pozdějších popisů opustila bojiště a s sebou strhla další jezdectvo. Zřejmě právě tady začal pro její muže druhý, mnohem osobnější boj. Velitelé chtěli viníky potrestat tak důrazně, aby si příklad zapamatovala celá armáda.
Rozhodnutí převzal vojenský soud. Voják, který přežil střet se Švédy, teď mohl skončit před popravčím, protože jeho vlastní velitelé označili pluk za zbabělý. Trest zasáhl jednotlivce i celé jméno jednotky: rozlámané kordy, zničené prapory a rozpuštění pluku doprovodily popravy.
Každý desátý. Ostatní se museli dívat
Decimace pochází z latinského slova pro desetinu. Římská armáda při tomto trestu losovala z provinilé jednotky každého desátého muže. Další vojáci pak nesli vědomí, že odsouzeného neurčil jen jeho vlastní čin, nýbrž příslušnost k potrestané skupině. Antičtí autoři už tento způsob disciplíny popsali; v 17. století se k jeho principu vrátili také císařští velitelé.
Na rozdíl od běžné představy o vojenském soudu se tu trest neodvíjel od toho, zda konkrétní jezdec jako první otočil koně. Rozhodoval příslušný oddíl a los. Právě ten dává rokycanskému příběhu tak mrazivou pointu. Přežít bitvu nestačilo.
Městské materiály Rokycan popisují popravy podél cesty a připomínají pražského kata Jana Mydláře mladšího. Jeho příjmení přitahuje pozornost samo o sobě: otec patřil k nejznámějším katům českých dějin a byl spojen s popravou českých pánů roku 1621. Také synovo jméno se později propojilo s historickou literaturou a vyprávěním o trestu Madlonova pluku.
Kolik mužů vlastně zemřelo?
Na první pohled jde o příběh s přesným datem, místem i pachatelem trestu. Jenže jeho jednotlivé verze se v podstatných detailech rozcházejí. Město Rokycany uvádí přibližně devadesát popravených. V novější knižní publikaci se objevuje také údaj o 42 oběšených, zatímco další vyprávění připomínají důstojníky, kteří mohli skončit jiným způsobem. Podobně kolísá datum exekuce mezi listopadem a prosincem 1642.
Samotný princip decimace umožňuje zajímavý kontrolní výpočet. Při doslovném výběru jednoho z deseti by devadesát odsouzených odpovídalo skupině přibližně 900 mužů. Číslo 42 by znamenalo asi 420 mužů. Tak velký rozdíl zásadně mění představu o rozsahu trestu. Historická paměť přitom dál pracuje se známou scénou vojáků vyvedených k popravě na okraji Rokycan.
Různé verze mají také jiný způsob smrti. Jedny mluví o věšení na stromech při cestě k Litohlavům, jiné o popravách střelnou zbraní a setnutí důstojníků. Příběh vyprávěl i spisovatel Josef Svátek v Pamětech katovské rodiny Mydlářů. Jeho dramatická literatura později pomohla vtisknout události konkrétní obrazy. Když Český rozhlas roku 2026 zařadil Svátkovu scénu do vysílání, staré rokycanské drama dostalo další hlas.
Město uchovalo jméno pluku, který chtěli vymazat
Nejpodivnější pokračování příběhu už nepotřebuje kata ani vojenský soud. Odsouzené jednotce měli velitelé zničit prapory a vzít jí čest. Dnes se po ní v Rokycanech jmenuje Madlonova ulice. Na sousední křižovatce stojí památník, který připomíná její mrtvé.
Černá mohyla vznikla až v 19. století, tedy dlouho po třicetileté válce. Dnešní kolemjdoucí tak stojí před dvěma vrstvami dějin najednou: před trestem z roku 1642 a před pozdějším rozhodnutím tento trest připomínat. Do kamene se dostal jeden pevný den. V knihách zůstalo několik počtů obětí.
A to je na celé záhadě možná nejkrutější: velitelé chtěli z pluku udělat odstrašující příklad, který už nikdo nebude chtít následovat. Místo toho mu zajistili památku, kterou lze v Rokycanech najít i po více než třech a půl stoletích.
Doporučené štítky: historie, Rokycany, třicetiletá válka, záhady, české dějiny
Zdroje a archivní podklady
