Článek
Existují lidé, kteří přijdou na hokej pět minut před začátkem. Pak existují lidé, kteří přijdou půl hodiny předem. A potom jsem tu já, člověk, který zjevně jednoho dne usoudil, že nejlepší způsob, jak využít vstupenku do O2 Areny, je pokusit se být prvním divákem v celé budově.
Nešlo přitom o žádnou životně důležitou misi. Nikdo mě nepronásledoval. Nehořelo. Nešlo ani o poslední klobásu na stadionu. Prostě jsem chtěl být uvnitř co nejdřív. A jakmile se otevřela možnost vyrazit, moje tělo přeplo do režimu, který bych pracovně nazval Usain Bolt z Wishe.
Najednou jsem neběžel do arény. Já jsem závodil s časem. Chodby se přede mnou otevíraly jedna za druhou a v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Musím tam být první. Ne první mezi kamarády. Ne první v sektoru. První. Tečka.
Kdyby v tu chvíli někdo vyhlásil závod na sto metrů, pravděpodobně bych ho vyhrál. Kdyby v cíli čekala olympijská medaile, vůbec by mě to nepřekvapilo. Jenže v cíli čekalo VIP.
A právě tady celá moje atletická kariéra dostává ještě bizarnější rozměr. Do VIP prostoru jsem dorazil v podstatě v době, kdy tam ještě nebyla ta klasická atmosféra „jdeme na akci“. Žádný dav. Žádné tlačení. Žádné hledání místa. Spíš takový ten moment, kdy si říkáte, jestli jste nepřišli omylem o několik hodin dřív.
O2 Arena v tu chvíli působila skoro prázdně. Velká hala, sedačky, led a já. Člověk, který se evidentně rozhodl, že místo pohodového příchodu na sportovní akci potřebuje absolvovat vlastní kvalifikaci na olympiádu.
Nejvtipnější na tom je, že přesně takhle vznikají ty nejméně důležité osobní rekordy. Nikdo vám za ně nic nedá. Nikdo je nezměří. Nikdo je nezapíše do statistik. Ale vy víte, že jste to dokázali.
Já si tak mohu s klidem říct, že jsem jednou naběhl do O2 Areny jako Usain Bolt a dostal se do VIP prakticky jako první divák. Sportovní výkon? Ne. Historická událost? Také ne. Ale zážitek, který je přesně tak absurdní, aby stálo za to o něm napsat? Rozhodně.
A možná je na tom nejlepší právě ta banalita. Všichni řeší výsledky, góly, atmosféru a kdo co předvedl na ledě. Já si z dneška odnáším hlavně to, že jsem se dokázal dostat do arény tak brzo, až jsem měl chvílemi pocit, že místo na zápas přicházím na kontrolu budovy.
Takže pokud někdy uvidíte člověka, který se při otevření O2 Areny rozběhne, jako kdyby za ním běžela policie, nemusí jít o nic dramatického. Možná jen potřebuje být první. A možná je to zase já.
Příště už si slibuju, že přijdu normálně. V klidu. Bez závodu. Bez olympijských ambicí. Bez snahy dobýt VIP ještě předtím, než se hala pořádně probudí.
Ale upřímně?
Tomu sám nevěřím.
