Článek
Český venkov je plný malebných zákoutí, historických památek a klidných lesů. Mezi touto idylou se však občas nacházejí monumentální stavby, které do okolní krajiny zdánlivě nezapadají. Monolitické budovy s mřížemi v oknech, obehnané vysokými zdmi a zarostlé divokým břečťanem. Stará, zapomenutá sanatoria a psychiatrické léčebny, která dříve sloužila jako odkladiště lidského neštěstí, dnes ze všeho nejvíce připomínají tiché pomníky lidského utrpení.
Pro komunitu lidí věnujících se urbexu – tedy průzkumu a dokumentaci opuštěných staveb – představují tyto objekty absolutní vrchol přitažlivosti. Atmosféra, která uvnitř panuje, je totiž nepopsatelná. Když procházíte dlouhými, temnými chodbami, kde se pod nohama křupe loupající se barva a ze stropů zatéká voda, máte neodbytný pocit, že zdi těchto ústavů v sobě dodnes drží ozvěny dávno zapomenutých tragédií. Historie české psychiatrie totiž v minulých stoletích nebyla zdaleka tak humánní, jak bychom si dnes rádi namlouvali.
Architektura izolace: Když byl pacient odsunut na okraj společnosti
Abychom pochopili, proč staré léčebny působí tak depresivním a monstrózním dojmem, musíme se vrátit do přelomu 19. a 20. století. Tehdejší medicína začala na duševní choroby nahlížet novým způsobem, avšak hlavním cílem společnosti stále zůstávalo jedno: izolace. Duševně nemocný člověk byl pro tehdejší spořádanou měšťanskou společnost tabu, hanba a hrozba. Léčebny se proto záměrně stavěly daleko za branami měst, hluboko na venkově nebo v izolovaných lesních komplexech.
Tato sanatoria byla navrhována jako soběstačná města ve městě. Měla vlastní statky, pekárny, prádelny a hřbitovy. Pacient, který překročil bránu takového ústavu, často ztratil jakékoliv spojení s vnějším světem. Architektura těchto budov měla demonstrovat sílu instituce a řád – symetrická křídla oddělující muže od žen, nekonečné chodby s desítkami identických cel a všudypřítomný pocit neustálého dozoru. Z pohledu moderního člověka však tyto komplexy spíše než nemocnice připomínají přísně střežené pevnosti, ze kterých nebylo úniku.
Temné kapitoly léčby: Od svěracích kazajek po drsné experimenty
Při pohledu do starých lékařských záznamů a kronik zapomenutých ústavů se odkrývá realita, která se v ničem neliší od hororových scénářů. V dobách, kdy neexistovala moderní psychofarmaka, která dokážou zklidnit pacienta v akutní psychóze, museli tehdejší lékaři spoléhat na radikální a nesmírně drsné metody. Cílem často nebylo vyléčení podstaty nemoci, ale pouhé mechanické zvládnutí a podmanění si neklidného pacienta.
Běžnou praxí byly takzvané hydroterapie, které však neměly nic společného s wellness. Pacienti byli na dlouhé hodiny zavíráni do van s ledovou vodou, nebo naopak vystavováni střídavým šokovým proudům horké a chladné vody. Svěrací kazajky, poutání k těžkým železným postelím nebo izolace v temných, polstrovaných celách bez denního světla byly na denním pořádku. S nástupem první poloviny 20. století pak přišly ještě radikálnější zásahy – rané formy elektrošoků aplikované bez narkózy či brutální inzulínová komata, která pacienty uváděla na pokraj smrti. Tyto metody zanechávaly na duších i tělech nemocných hluboké stopy a atmosféra strachu byla v tehdejších ústavech všudypřítomná.
Urbex jako zrcadlo zapomnění
Když dnes urbexer vstoupí do takto opuštěného sanatoria, nestává se jen lovcem senzačních fotografií, ale v první řadě svědkem naprostého zmaru. V mnoha objektech, které byly narychlo opuštěny v rámci restrukturalizace zdravotnictví na konci minulého století, zůstalo vybavení, které dodnes vypráví mrazivé příběhy.
V ordinacích se stále nacházejí masivní kovová gynekologická a zubařská křesla s popruhy, v zaprášených kartotékách leží osobní spisy lidí, na které si už nikdo nevzpomene, a na chodbách rezivějí vozíky na rozvoz léků. Nejsilnějším zážitkem bývá návštěva dětských oddělení nebo samotných izolačních cel, kde jsou na stěnách dodnes patrné škrábance a vzkazy vyryté nehty nešťastných pacientů. Příroda si tato místa bere nekompromisně zpět – střechami zatéká, podlahy se propadají a v bývalých společenských místnostech roste mech. Kontrast mezi kdysi přísným řádem a současným absolutním chaosem a rozkladem je fascinující a děsivý zároveň.
Memento mori naší společnosti
Návštěva opuštěné psychiatrické léčebny by neměla být vnímána jen jako adrenalinová zábava nebo estetický zážitek z destrukce. Tato místa slouží jako důležité historické memento. Ukazují nám, jak tenká je hranice mezi normalitou a šílenstvím a jak snadno se lidská bytost stane pouhým číslem v systému, pokud ztratí zastání u svých blízkých.
Historie české psychiatrie prošla obrovským vývojem a dnešní moderní medicína se naštěstí opírá o humanitu, terapii a respekt k pacientovi. Opuštěné zdi venkovských sanatorií jsou však připomínkou doby, kdy tomu tak nebylo. Jsou to místa, kde se koncentrovala největší bolest, osamění a bezmoc. A možná právě proto z nich dodnes vyzařuje energie, která člověka nutí mluvit šeptem a s pokorou opustit prostor dříve, než se setmí.
Zajímají vás opuštěná místa s temnou historií? Navštívili jste někdy podobný opuštěný objekt, nebo považujete urbex v psychiatrických léčebnách za neúctivý vůči památce těch, kteří tam trpěli? Podělte se o své názory v komentářích!
