Článek
Floyd Collins nešel 30. ledna 1925 do Sand Cave umřít. Šel hledat další jeskyni, která by mohla přitáhnout turisty. V kentuckém krasu tehdy zuřila takzvaná „cave war“: majitelé jeskyní bojovali o návštěvníky, silnice a peníze. Collins už jednu jeskyni objevil a zpřístupnil, jenže byla příliš daleko od hlavní trasy. Sand Cave ležela mnohem lépe.
Dovnitř vyrazil s jedinou petrolejovou lampou. V nejužším místě musel lézt po břiše, jednu ruku nataženou před sebou s lampou, druhou podél těla. Když světlo začalo slábnout, obrátil se zpět. Právě při návratu uvolnil nohou kámen o hmotnosti 27 liber, zhruba 12 kilogramů. Kámen se zaklínil tak nešťastně, že mu sevřel kotník. Collins zůstal uvězněný asi 60 stop, tedy kolem 18 metrů pod povrchem.
Příběh v jedné větě: nahoře se během několika dnů rozjel jeden z největších amerických mediálních spektáklů své doby; dole zůstával člověk v prostoru, kam se k němu sotva protáhl jediný zachránce.
Den 1: jeskyně se zavřela kolem jedné nohy
Collins se z kamenné pasti zkoušel dostat sám. Jenže jeho tělo leželo v úzkém, nepřirozeném úhlu a jakýkoli prudší pohyb mohl uvolnit další kameny. Při pokusech o vyproštění se navíc částečně zasypal sutí. Nemohl se otočit, nemohl se pořádně posadit a k noze sevřené kamenem se prakticky nedalo dostat.
Rodina si nejprve ani nebyla jistá, kde je. Až 31. ledna sousedé našli jeho kabát u vstupu do Sand Cave. Sedmnáctiletý Jewell Estes se dokázal úzkými chodbami protáhnout dost daleko, aby s Collinsem navázal kontakt. Brzy dorazili jeho bratři Homer a Marshall a začali nosit dolů jídlo a vodu.
První dny: záchrana bez jednoho velení
První pokusy působily spíš jako improvizace než jako organizovaná záchranná operace. Dobrovolníci se střídali v úzkém průlezu, někdo zkoušel odkopávat suť, jiní chtěli Collinse vytáhnout pomocí postroje. Marshall Collins dokonce nabídl 500 dolarů tomu, kdo jeho bratra vyprostí.
Jenže Sand Cave měla poslední slovo. Chodba byla úzká, strop nestabilní a každý další člověk uvnitř zvyšoval riziko. Kámen svíral Collinsovu nohu v místě, ke kterému bylo velmi obtížné dostat nářadí. Některé pokusy o tažení byly tak bolestivé, že se od nich muselo ustoupit.
Pak přijel „Skeets“ Miller
Dne 2. února dorazil reportér Louisville Courier-Journal William Burke Miller. Přezdívali mu „Skeets“, protože byl drobný – a právě jeho postava mu umožnila protáhnout se tam, kam většina dospělých mužů nemohla.
Miller se do Sand Cave vydal nejen pro příběh. Podle National Park Service se po setkání s Collinsem zapojil i do samotné záchrany. Opakovaně za ním lezl, přinášel informace ven a stal se jedním z mála lidí, kteří veřejnosti dokázali popsat nejen technický problém, ale i lidský stav muže sevřeného v kameni.
Jeho reportáže se staly jedním z důvodů, proč případ explodoval do celonárodní zprávy. O rok později získal Miller Pulitzerovu cenu za reporting právě za práci spojenou s příběhem Floyda Collinse.
Světlo v jeskyni: malý detail, který znamenal skoro všechno
Když nebylo možné Collinse rychle vytáhnout, záchranáři mu alespoň zkoušeli zlepšit podmínky. Do jeskyně natáhli elektrický kabel s několika žárovkami napájenými generátorem. Světlo přinášelo trochu tepla a hlavně konec úplné tmy.
Zní to jako drobnost. Pro člověka ležícího dlouhé dny v chladném, úzkém prostoru to ale byla jedna z mála věcí, které šlo skutečně změnit. Jídlo a voda se k němu dostávaly jen dokud byla chodba průchodná a Collins sám postupně slábl.
Den 5: jeskyně se zhroutila mezi ním a zachránci
Čtvrtého února začal strop průlezu praskat. Záchranáři zaznamenali sesouvání kamenů a nakonec došlo k závalu, který Collinsovi odřízl přímou cestu k lidem. Tím se změnil celý charakter operace.
Do té chvíle šlo stále doufat, že se někdo protáhne dovnitř a kámen postupně uvolní. Po závalu už musel vzniknout nový plán: vyhloubit z povrchu záchrannou šachtu a pak se k Collinsovi prokopat z boku.
Šachta 6 × 6 stop a práce ručně
Kentucký guvernér William J. Fields svěřil velení Národní gardě a na místě převzal organizaci brigádní generál Henry Denhardt. Inženýr Henry Carmichael dohlížel na hloubení šachty o rozměru přibližně šest krát šest stop.
Dynamit a těžké vrtání byly považovány za příliš nebezpečné. Hrozilo, že otřesy znovu rozhýbou nestabilní jeskyni. Muži proto postupovali hlavně krumpáči a lopatami, v prostoru, kde se často mohli střídat jen tři najednou.
Původní optimismus rychle zmizel. Bahno, velké kameny, voda, zima a nutnost neustále zpevňovat stěny šachty zpomalovaly práci. Z předpokládaných dvou stop za hodinu se místy stala sotva jedna.
Nad ním mezitím začal karneval
Zatímco pod zemí šlo o centimetry, nahoře se z Collinsovy tragédie stávala společenská událost. National Park Service popisuje „carnival atmosphere“: objevili se prodejci jídla, pití a suvenýrů, přijížděli zvědavci a stát musel nasadit vojáky k udržení pořádku.
V neděli 8. února, později označované jako „Carnival Sunday“, dorazilo podle časové osy NPS odhadem 10 000 lidí. Do večera projelo oblastí kolem 4 500 automobilů a byly zaznamenány poznávací značky z dvaceti států.
Byla to podivná dvojí realita. V jednom světě se prodávalo občerstvení, přijížděly filmové štáby a novináři posílali příběh po celé zemi. V druhém světě ležel Collins několik desítek metrů od nich, bez možnosti se pohnout.
Novinářů bylo tolik, že začaly vznikat i fámy
Do Cave City dorazili reportéři z celých Spojených států i ze zahraničí. NPS uvádí, že město zažilo první transatlantický telefonní hovor, když anglický korespondent posílal zprávu domů.
S rostoucím tlakem na nové informace se začaly šířit fámy a neověřené zprávy. Dne 13. února dokonce kolovala zvěst, že byl Collins zachráněn. Ve skutečnosti byla záchranná šachta stále desítky stop nad ním.
Den 14 až 17: voda, zima a poslední metry
Ve druhém týdnu se počasí ještě zhoršilo. Přišel chlad, sníh, déšť a voda se hromadila na dně šachty. Stěny se musely průběžně vyztužovat, protože se sesouvaly. Přesto se záchranáři 14. února dostali zhruba do hloubky 55 stop a začali razit boční tunel k původní chodbě.
O den později byli jen několik stop od místa, kde měl Collins ležet. Po více než dvou týdnech práce už se zdálo, že konec operace je na dosah.
18. den: konečně se k němu dostali
Dne 16. února kolem půl druhé odpoledne prorazili záchranáři z boční štoly do Sand Cave. K Collinsovi se konečně dostali – ale pozdě. NPS uvádí, že byl mrtvý, pravděpodobně už více než 24 hodin.
Jeho noha zůstávala zaklíněná a záchranná šachta se sama stávala nebezpečnou. Záchranáři proto tělo tehdy nevynesli. Sand Cave byla uzavřena a Collins v ní zůstal ještě několik měsíců, než bylo jeho tělo vyzvednuto a pohřbeno.
Co se podařilo a co ne: záchranáři nakonec dokázali vyhloubit novou cestu k místu, kam se původním průlezem už nikdo bezpečně nedostal. Selhal ale závod s časem. Collins se z jeskyně živý nevrátil.
Skeets Miller odnesl z jeskyně Pulitzerovu cenu. Collins nevyšel vůbec
Příběh má nepříjemný paradox. William Burke Miller svou prací vytvořil reportážní standard, který byl v roce 1926 oceněn Pulitzerovou cenou. Oficiální archiv Pulitzerových cen uvádí, že cenu získal za práci spojenou s Collinsovým uvězněním v Sand Cave.
Neznamená to, že Miller na tragédii jen „vydělal“. Podle dobových a pozdějších popisů se osobně účastnil riskantních sestupů a pomáhal při záchraně. Právě spojení reportéra a člověka, který byl fyzicky u Collinse, dalo jeho textům sílu.
Proč se na Floyda Collinse nezapomnělo
National Park Service připomíná, že Collinsův příběh změnil způsob, jakým Amerika vnímala kentucké jeskyně. Pozornost, kterou tragédie přitáhla, se později stala jedním z impulsů pro ochranu zdejšího jeskynního území; Mammoth Cave National Park vznikl v roce 1941.
Příběh se pak vracel v knihách, filmu i muzikálu. Není těžké pochopit proč. Je v něm téměř všechno: člověk uvězněný několik metrů od záchrany, technologické limity své doby, rodina, novinář, který se protahuje do tmy, stát mobilizující zdroje – a nahoře dav, který začne tragédii sledovat skoro jako představení.
Co na tom působí nejmoderněji
Na příběhu z roku 1925 je překvapivě současná hlavně jedna věc: jak rychle se lidské neštěstí proměnilo v masovou podívanou. Dnes by kolem jeskyně nebyly tisíce aut a stánky, ale livestreamy, notifikace a sociální sítě. Mechanismus pozornosti by však byl nápadně podobný.
Pod povrchem přitom pořád zůstává jednoduchý, nepříjemný fakt. Floyd Collins nebyl legenda, mem ani atrakce. Byl to člověk sevřený jedním kamenem v prostoru, kde se nemohl otočit. A sedmnáct dní se nad ním celý svět snažil dostat dovnitř dřív, než bude pozdě.
Zdroje a ověření
