Článek
Někdy se historické tajemství nevyřeší tím, že se najde jedna odpověď. Jen se přesune o kus dál. Franklinova expedice je přesně ten případ. Po více než století a půl svět nevěděl ani to, kde skončily dvě lodě, které v roce 1845 vyrazily hledat Severozápadní průjezd. Dnes známe polohu obou vraků. Přesto pořád nevíme přesně, jak vypadal poslední rok mužů, kteří na nich žili.
A výroční datum je mimořádně přesné. Parks Canada uvádí, že HMS Erebus se na sonarové obrazovce objevil 2. září 2014. Od odplutí výpravy v květnu 1845 do objevu vraku uplynulo 169 let. Jeden z nejslavnějších námořních příběhů tak získal své první skutečné místo na mapě až v době satelitní navigace.
Na začátku nevypadalo nic jako sebevražedná výprava
Sir John Franklin nevyplouval s improvizovanou partou dobrodruhů. Z britského pohledu šlo o moderně připravenou státní expedici. HMS Erebus a HMS Terror byly robustní bývalé bombardovací lodě, jejichž konstrukce byla pro práci v ledu výhodou. Pro cestu dostaly železné zesílení přídě, pomocný parní pohon se šroubem a další úpravy pro polární provoz.
Parks Canada uvádí, že expedice vezla zásoby na tři roky a při opatrném hospodaření se počítalo s možností jejich prodloužení až na pět. Na palubách nechyběla vědecká výbava ani tehdejší technické novinky. Z dnešního pohledu je právě to na katastrofě tak znepokojivé: nešlo o skupinu, která by podcenila každý základní problém ještě před odjezdem.
Z Greenhithe vyrazilo 19. května 1845 celkem 134 důstojníků a členů posádky. V Grónsku se pět mužů vrátilo domů a dvě lodě pokračovaly dál se 129 lidmi. To je číslo, které později vstoupilo do historie expedice. Těchto 129 mužů už Británie živých nikdy neuviděla.
Poslední běžný kontakt přišel už v roce 1845
V červenci 1845 lodě ještě potkaly evropské velrybáře v Baffinově zálivu. Potom Erebus a Terror zmizely z evropského světa. První zimu strávily u Beechey Islandu. Archeologové tam později našli mimo jiné tři známé hroby členů expedice, kteří zemřeli už v této rané fázi.
Druhá sezona rozhodla. V září 1846 obě lodě sevřel led severozápadně od Ostrova krále Viléma. Nešlo jen o několik nepříjemných dnů čekání. Lodě zůstaly uvězněné přes další zimu a led je nepustil ani v následující sezoně.
Jediný nalezený vzkaz stlačil katastrofu do několika vět
Nejdůležitější písemnou zprávou celé expedice se stal dokument uložený v kamenném mohylovém bodu u Victory Point. První zápis z května 1847 působil téměř klidně: lodě byly sevřeny ledem, ale posádka hlásila, že je vše v pořádku.
O necelý rok později někdo na stejný list připsal mnohem temnější pokračování. Franklin zemřel 11. června 1847. Do dubna 1848 už bylo mrtvých devět důstojníků a patnáct mužů. A 22. dubna zbývajících 105 lidí HMS Erebus a HMS Terror opustilo.
Jejich plánem bylo vydat se na jih. To znamenalo táhnout přes jednu z nejnehostinnějších oblastí planety v době, kdy už byli po letech izolace fyzicky oslabení. Nikdo z těch 105 mužů se nedostal do bezpečí.
AUTORSKÝ PŘEPOČET
Výprava pokračovala do Arktidy se 129 muži. Když byly v dubnu 1848 lodě opuštěny, zbývalo 105 přeživších. To znamená, že ještě před pochodem na jih už zemřelo 24 lidí, tedy přibližně 18,6 % celé skupiny. A konečný počet přeživších byl nula.
Británie začala hledat lidi. Nakonec hledala už jen jejich stopy
Když se dva roky neobjevily žádné zprávy, začaly pátrací expedice. V dalších desetiletích jich vyrazilo mnoho a samotné hledání Franklinových mužů pomohlo zmapovat velkou část kanadské Arktidy. Výprava, která měla Severozápadní průjezd zmapovat, tak paradoxně výrazně změnila mapy i po své smrti.
Zásadní roli přitom hrály informace Inuitů. Ti evropským pátračům popisovali pohyb vyčerpaných mužů, nálezy předmětů i lodě, které viděli v jiných místech, než kde byly původně sevřeny ledem. Část viktoriánské Británie těmto svědectvím dlouho odmítala uvěřit, zejména když se v nich objevily zprávy o kanibalismu.
Příběh o kanibalismu už dnes není jen šokující legenda
Téma je potřeba formulovat opatrně. Nevíme, kteří konkrétní muži se na čem podíleli ani v jakém okamžiku. Moderní osteologický výzkum ale našel na lidských kostech stopy řezání a další změny, které odpovídají zpracování těl v extrémní nouzi.
Historic England shrnuje, že pozdější analýza 35 kostí odhalila také lámání a takzvané „pot polish“ – uhlazení hran, které může vznikat při zahřívání kostí ve vodě kvůli získání morku. Výzkumníci to označili za důkaz nejzazší fáze přežití a zároveň za další potvrzení starších inuitských svědectví.
To je důležitá oprava historické perspektivy. Zprávy Inuitů nebyly folklorní ozdobou evropského příběhu. V mnoha bodech se ukázaly jako zdroj, bez kterého bychom dnes osud expedice chápali výrazně hůř.
2. září 2014: na sonaru se objevil tvar celé lodi
Moderní pátrání Parks Canada začalo v roce 2008 a spojilo sonar, podvodní archeologii, historické mapy a inuitské znalosti. Průlom přišel na začátku září 2014. Na pobřeží byly nalezeny předměty z britské námořní lodi – kovová součást člunového jeřábu a dřevěná zátka otvoru pro lano.
Dne 2. září tým posunul sonarové hledání blíž k místu těchto nálezů. Archeolog Ryan Harris sledoval obrazovku a v datech se objevil rozeznatelný vrak lodi. Parks Canada později potvrdila, že jde o HMS Erebus.
Nález nebyl jen symbolický. Vrak leží přibližně 80 kilometrů jižně od Ostrova krále Viléma, tedy daleko od místa, kde byly lodě podle Victory Point Note v roce 1848 opuštěny. Samotná poloha tak otevřela další otázku: co přesně se s Erebus po odchodu většiny posádky stalo?
O dva roky později našli i Terror. A záhada se ještě zvětšila
Druhá loď se objevila 3. září 2016 v zátoce, která dnes nese příznačné jméno Terror Bay. Parks Canada její identitu potvrdila podle sonaru, potápěčského průzkumu a konstrukčních znaků. Vrak byl mimořádně dobře zachovaný.
Terror leží přibližně 100 kilometrů od Erebusu. Ani jeho poloha jednoduše neodpovídá představě, že obě lodě po opuštění jen zůstaly tam, kde je v roce 1848 sevřel led. Výzkumníci proto řeší scénáře, zda lodě unášel led, zda se na některou část posádky mohla vrátit, nebo zda se konec odehrál v několika etapách. Parks Canada sama shrnuje, že nález Terroru přinesl více otázek než odpovědí.
Dnes se z vraku vytahují drobnosti, které vracejí posádce lidskou podobu
Od objevu se z Erebusu podařilo získat přes 1 500 artefaktů. Vedle velkých technických částí jsou možná nejpůsobivější obyčejné předměty: boty, mince, lahvičky s léky, teploměr, knižní desky, rybářský prut nebo osobní vybavení důstojníků.
Každý takový předmět dělá něco, co staré souhrny o „129 mrtvých“ neumějí. Připomíná, že na lodích nežil anonymní počet, ale konkrétní lidé, kteří četli, pracovali, léčili se, měřili teplotu a snažili se v Arktidě udržet běžný režim.
A ještě v roce 2026 dostává část kostí zpět jména
Příběh přitom není uzavřený ani po nálezu lodí. V květnu 2026 oznámila University of Waterloo DNA identifikaci dalších čtyř členů expedice. Celkový počet geneticky identifikovaných mužů tím vzrostl na šest.
Výzkumníci porovnávají DNA z archeologických ostatků s genetickými vzorky žijících potomků. Je to téměř absurdní kontrast s prvními pátrači 19. století: tehdy lidé v Arktidě hledali kus papíru nebo lžíci s iniciálami. Dnes lze po více než 170 letech vrátit jméno konkrétní kosti pomocí molekulární genetiky.
AUTORSKÁ NADSTAVBA: 169 LET V JEDNOM ČÍSLE
Mezi odplutím Franklinovy výpravy v roce 1845 a nálezem HMS Erebus v roce 2014 leží 169 let. Je to přibližně šest lidských generací. V době odjezdu neexistoval telefon, spalovací automobil ani fotografie v dnešním smyslu běžného dokumentu. Když byl vrak nalezen, archeologové jej lokalizovali sonarem a o dva roky později už pracovali s digitálními 3D daty. Technologie se během pátrání změnila téměř k nepoznání; klíčová stopa - inuitské znalosti krajiny a historie - ale přetrvala po celou dobu.
Co výpravu skutečně zabilo? Jedna elegantní odpověď nejspíš neexistuje
Franklinův konec bývá vysvětlován jednou hlavní příčinou: kurdějemi, olovem, hladem, nemocemi, zimou nebo chybným rozhodnutím. Současný obraz je složitější. Některé starší teorie o mimořádné otravě olovem byly novějšími analýzami zpochybněny. Jisté je, že posádka čelila kombinaci dlouhodobého uvěznění v ledu, úmrtí, fyzického vyčerpání, nedostatku čerstvé potravy a nakonec zoufalému pochodu.
Právě proto není fér z expedice dělat jednoduché podobenství o britské aroganci nebo technologickém selhání. Byla velmi dobře vybavená podle standardů své doby a přesto se dostala do situace, pro kterou neexistovalo snadné řešení.
Verdikt: lodě jsme našli, poslední kapitolu stále ne
Dne 2. září 2014 skončila jedna část 169 let staré záhady. HMS Erebus přestal být tečkou na staré mapě a stal se skutečným archeologickým místem. O dva roky později se totéž stalo s HMS Terror.
Jenže hlavní síla Franklinova příběhu je dnes možná ještě větší než před nálezem. Víme, kde jsou lodě. Víme, kdy je posádka opustila. Víme, že 105 mužů zamířilo pěšky na jih. Víme, že nikdo nepřežil. A stále skládáme dohromady, co se mezi těmito jistými body skutečně stalo.
Po 181 letech od vyplutí už proto Franklinova expedice není jen příběhem dvou ztracených lodí. Je to dlouhodobý archeologický projekt, střet evropských záznamů s inuitskou pamětí a připomínka, že i slavné historické tajemství může po svém „vyřešení“ zůstat tajemstvím.
Zdroje a ověření - všechny odkazy jsou klikací
