Článek
Pokud se vám někdy stalo, že jste v pondělí přišli do kanceláře a zjistili, že někdo odnesl židli, máte drobnou představu o atmosféře, která by mohla zavládnout na jihomoravské pobočce TOP 09. Jenže tady nejde o židli. Odcházejí lidé. A rovnou s nimi také krajský předseda Marek Sovka. Když v politice mizí inventář, bývá to problém pro účetní. Když mizí členové, přichází tisková konference.
Podle ČTK oznámil Sovka odchod přibližně třiceti lidí z jihomoravské TOP 09; část z nich plánuje přestoupit do KDU-ČSL. Deník N mluví konkrétně o dvaceti mířících k lidovcům. Čísla se tedy nevylučují, jen nepopisují úplně totéž. Jisté je, že přesun vyvolal spor: šéf TOP 09 Matěj Ondřej Havel mluví o koordinovaném lanaření, předseda lidovců Jan Grolich výklad odmítá a odkazuje na dlouhodobou nespokojenost části členů.
A teď vypněme obyčejnou tiskovou konferenci a zapněme Grolich Express, první politickou stěhovací firmu, která nenabízí krabice zdarma, zato při přepravě zvládne poškodit mezistranické vztahy. Následující dispečink, rozhovory a přepravní řád jsou samozřejmě satirická fikce.
I. V pondělí inventura, v úterý přijela dodávka
Dispečer vyslechne objednávku: „Dobrý den, potřeboval bych přestěhovat část opoziční strany.“ „Kolik kubíků?“ „Zhruba třicet osob a několik velmi pevných zásad, které si s novým členstvím zřejmě poradí.“ Zkušený stěhovák se nezalekne. Už vozil lednice do pátého patra i rodinné pohovky z rozvodů. Přesun politických loajalit je však zvláštní disciplína: žádná věc neví tak přesně, kde má stát, jako politik, který právě mění adresu.
Volič by si přitom mohl myslet, že politická příslušnost je podobná dlouhodobému přesvědčení. Jenže politická realita připomíná také sdílenou kancelář. S kolegy se pohádáte o termostat, přečtete si nový strategický dokument a zjistíte, že vedle nabízejí lepší výhled z okna. Zásilka převzata. Původní kancelář protestuje.
V dispečinku přitom zazní i základní přepravní otázka: může být politik považován za zásilku, když má vlastní nohy a volební mandát? Samozřejmě že ne. Lidé nejsou majetkem politických stran a nikdo nemá povinnost v jedné z nich zůstat navždy. Právě v tom tkví důležitý rozdíl mezi skutečnou zprávou a naším groteskním vozovým parkem. Satira se směje tomu, jak se o lidských rozhodnutích mluví jazykem krádeže inventáře. Až někdo napříště nahlásí zmizení poloviny výboru, policie by si možná měla nejprve ověřit, jestli členové jednoduše neposlali výpověď. Zásilka převzata. Původní kancelář protestuje.
II. Nebezpečná hra? Spíš nebezpečně malý výtah
Havel vidí za odchody koordinovanou akci a tvrdí, že má zprávy o oslovování členů i v dalších regionech. Grolich naopak upozorňuje, že o nespokojenosti části jihomoravské organizace se vědělo. Tady už máme skutečný politický spor, nikoli výsledek hotového vyšetřování. Případné obvinění z přetahování je stanoviskem jednoho aktéra, ne úředním razítkem pravdy.
Naše imaginární stěhovací společnost proto zavedla novou službu: ochranný obal na principy. Každému přepravovanému politikovi ho nalepí kolem čela, aby mu během cesty nedošlo k ideovému otřesu. „Pozor, křehké!“ hlásá cedule na krabici. „Nevystavovat přímému kontaktu s otázkou, proč jste vlastně kandidoval v jiném dresu.“ A ve skladu se ozve: Zásilka převzata. Původní kancelář protestuje.
III. Z koaličního partnera nový spolubydlící
Vtip celé situace je v tom, že nejde o výpravu z politického Marsu na Venuši. Část dotčených politiků s Grolichem v kraji už spolupracovala. Sovka sám popisoval, že se v TOP 09 cítil dlouhodobě nespokojeně a že chce podpořit lidoveckého předsedu. Z jeho pohledu tedy žádné noční vykrádání skladu, ale dobrovolné stěhování tam, kde se mu lépe bydlí.
Právě to dělá grotesku ještě lepší. Zkuste si představit dva sousedy, kteří už společně sekají zahradu, přehazují si přes plot hadici a řeší, kdo koupí sekačku. Jeden se pak rozhodne přestěhovat přes plot úplně. Druhý svolá tiskovou konferenci: „Byl nám odebrán zahradník!“ A soused odvětí: „Nikoho jsem nekradl. Sám si přinesl hrábě.“
IV. Oddělení společného boje proti soupeři má polední pauzu
Česká opozice ráda mluví o potřebě táhnout za jeden provaz. Ovšem ve chvíli, kdy se má skutečně táhnout, začne se zjišťovat, komu patří provaz, kdo má licenci na uzel a zda se lano bez vědomí krajské organizace nepřestěhovalo do sousední strany.
Ve fiktivním skladu Grolich Express se nachází paleta nadepsaná „OPOZIČNÍ JEDNOTA — NEKLOPIT“. Na jedné straně je nalepené logo TOP 09, na druhé KDU-ČSL. Stěhováci ji nesou opatrně, ale z krabice každých deset metrů něco upadne: důvěra, dobré vztahy, společná fotografie a nakonec malá kartička s nápisem „Hlavní soupeř je někdo jiný“. Tu nikdo nezvedne. Všichni už kontrolují dodací list.
V imaginární čekárně pro opoziční spolupráci je teď zvláštní ruch. Na stole leží společné programové priority, vedle čaj, který někdo zapomněl vylouhovat, a nástěnka „Společně proti vládě“. Pod ní visí upozornění: „Dnes zavřeno z důvodu sporů o zaměstnanecké benefity.“ Kdyby se politické vyjednávání proměnilo ve sport, dostali bychom úchvatnou disciplínu: dva běžci se snaží předběhnout soupeře, ale místo toho se každých sto metrů zastaví, aby si navzájem přepočítali tkaničky. Diváci se dívají, výsledková tabule mlčí a soupeř kolem nich elegantně proběhne. Když se potom jeden z běžců zeptá, proč prohráli, ukážou oba na rozhodčího.
V. Volič jako adresát zásilky, o níž se nedozvěděl
Nejzajímavější otázka přitom neleží ani v Brně, ani na stranickém sekretariátu. Leží doma na stole člověka, který kdysi hodil do urny lístek. Pokud politik kandiduje pod určitým jménem strany a potom přejde jinam, může pro to mít srozumitelné důvody. Volič ale má stejně srozumitelné právo chtít slyšet, co se změnilo: přesvědčení, vedení, program, nebo jen nálada v kanceláři.
Ve stěhovací firmě by se takové věci řešily předávacím protokolem. „Počet kusů: třicet odcházejících. Cílová adresa: u části z nich lidovci. Stav při převzetí: různá míra nespokojenosti. Souhlas voliče s přepravou: v úředním formuláři se nevyskytuje.“ Neznamená to, že každý přestup je podvod. Znamená to, že politická důvěra není skládací gauč, který bez vysvětlení přetáhnete do jiného obýváku.
VI. Závěrečný účet za dopravu
Grolich může v nové posile vidět příležitost. TOP 09 v odchodech vidí problém. Sovka tvrdí, že pro něj šlo o vlastní rozhodnutí. Všechny tři pohledy mohou být pro své nositele skutečné — právě proto není fér zaměňovat výtky a podezření za potvrzený plán únosu regionální organizace.
Naše stěhovací firma mezitím dokončila poslední jízdu. Prázdná chodba, otevřené kanceláře, v koutě krabice s cedulkou „společný postup v příštích volbách“. Dispečer se zeptá, zda ji má také naložit. „Raději ne,“ ozve se z obou stran. „Tu budeme ještě potřebovat.“ Zásilka převzata. Původní kancelář protestuje. A společný soupeř mezitím nemusí dělat vůbec nic. Stačí mu sledovat, jak se opozice hádá o stěhovací náklady.
Možná v tom je i obecnější problém českých politických značek. Když jsou si některé programy podobné, o příslušnosti často rozhodují konkrétní lidé, regionální vztahy a pocit, že v jednom klubu dokážete něco prosadit. To není automaticky ostuda. Ostuda je spíš dělat z každé změny osobního přesvědčení národní katastrofu, aniž by se kdokoliv pokusil vysvětlit, jaké konkrétní věci pro občany změna přinese. Člověka nezajímá, jestli nový člen dostal hezčí šatnu. Zajímá ho, jestli jeho kraj dostane lepší služby. A ta krabice se společným postupem? Pořád stojí u dveří. Nikdo si ji netroufá odnést.
Klikací zdroje a podklady
