Článek
Kdyby měl český podzim vlastní celnici, dnes by tam zadrželi Halloween. V kufru mu našli plastovou pavučinu, tři metry oranžového řetězu, dýni s chrupem po hororovém dentistovi a pytel sladkostí. To všechno prošlo. Až úplně vespod ležela věc, při které úředník strnul: zvonek.
„K čemu to má být?“ zeptal se. „Dítě zazvoní, soused otevře a chvíli spolu mluví,“ vysvětloval Halloween. Úředník přivolal kolegu. Pak vedoucího. Nakonec na kufr přilepil lístek: PROSÍME NEZVONIT.
Celní stanici jsem si samozřejmě vymyslel. Údaje o tom, co se letos kolem Halloweenu skutečně děje, už vymyšlené nejsou.
Dýně získala trvalý pobyt. Soused má stále jen vízum
Podle letošního průzkumu, který zveřejnil obchodní řetězec BILLA, zařazuje Halloween mezi své podzimní zvyky 24 procent dotázaných. Pouze Dušičky dodržuje 56 procent. Přitom právě BILLA hlásí meziročně asi o 30 procent vyšší prodej halloweenských cukrovinek a o 37 procent vyšší prodej tematických donutů a perníků. Je fér dodat, že jde o průzkum a prodejní údaje jednoho obchodníka, nikoli o sčítání českých duší.
V jiné říjnové zprávě zaznělo, že online supermarket Košík evidoval u halloweenských dekorací meziroční růst poptávky až o 170 procent. Jenže zásadní otázka zní trochu jinak: K čemu je tolik dekorací, když se z nich stane jen kulisa, před kterou se s nikým nepotkáme?
Český Halloween totiž není americký film. Podle Radio Prague International se u nás plošně neujalo koledování od domu k domu; mnohem častější jsou školní akce, strašidelné stezky nebo předem domluvené sousedské obchůzky. A to je důležitý rozdíl. Neznamená, že Češi Halloween neumějí. Znamená, že jsme ho přeložili do jazyka, kterému rozumíme: „Přijďte se bát. Organizovaně.“
Přes hranici už tedy prošla dýně, výzdoba i společenská poptávka po leknutí. Největší problém má pořád ona položka na dně kufru. PROSÍME NEZVONIT.
Strašidelný výbor vlastníků jednotek
Představme si dům, ve kterém by se Halloween schvaloval na schůzi SVJ. „Bod čtyři: průchod kostlivců společnými prostory. Bod pět: kdo uhradí případné konfety. Bod šest: schválíme, že upír bude chodit pouze do druhého patra, protože paní ze čtyřky má ráno směnu.“
To není útok na domovní pravidla. Děti opravdu nemají obcházet neznámé byty bez domluvy a nikdo nemá povinnost otevírat. Jen se v té karikatuře poznává naše zvláštní schopnost: domluvit se na barvě společné chodby je téměř nadlidský výkon, ale o nejlepší ceně dýně umíme debatovat se smrtelnou vážností.
Zkuste si ten obraz otočit. Na internetu bez zaváhání napíšeme cizímu člověku, co všechno je špatně s jeho životem. Ve výtahu s člověkem, kterého potkáváme pět let, nás naopak někdy přepadne náhlé zaujetí ukazatelem pater. Má to svou logiku: displej se neurazí a nikdy se nezeptá, jak se máte. Zato skutečný soused by mohl odpovědět.
Halloween v tomhle funguje jako levný sociální experiment. Nezkoumá, kdo vydrží nejstrašidelnější masku. Zkoumá, jestli ještě umíme na chvíli vypadnout z vlastního bytu, z vlastní bubliny a z představy, že každý cizí zvonek musí něco chtít. Někdy chce opravdu jen bonbon. Někdy jen deset vteřin společné legrace.
Největší podvod? Že se Dušičky musejí bát dýně
Každý rok se najde někdo, kdo na oranžovou lucernu hledí, jako by mu právě zrušila rodinnou paměť. Prý nám Halloween krade Dušičky. Jenže kalendář není poslední místo v autobuse. Nikdo nemusí vystoupit, aby se vešel další.
Halloween připadá na 31. října, Památka zesnulých na 2. listopadu. Nejsou to dvě konkurenční značky jogurtu. Jedno může být večerem masek, her a sousedského potkávání, druhé chvílí, kdy člověk stojí u hrobu a nemá potřebu cokoliv vysvětlovat. Obě věci snesou stejný podzim. Jedna pracuje se strachem jako s hrou, druhá se ztrátou jako se skutečností.
A najednou ta naše vymyšlená celnice přestává být tak nevinná. Na Dušičky nosíme světlo lidem, kterým už nemůžeme zazvonit. O dva dny dřív se rozhodujeme, zda aspoň na chvíli otevřeme těm, kteří jsou ještě za našimi dveřmi. Tady nejde o americký import. Tady se potkávají dvě docela obyčejné lidské potřeby: vzpomínat a nezůstat sami.
Neříkám tím, že by si měl každý pořizovat kostým, natož vyměňovat svíčku na hrobě za svítící lebku na baterky. Právě naopak. Připadá mi docela osvobozující, že si lze vybrat. Zábavu si nemusíme obhajovat úctou k mrtvým a úctu k mrtvým nemusíme dokazovat nenávistí k dýním.
Celní razítko pro živé
Ten nejlepší český Halloween podle mě nemusí začít v přeplněném obchodě. Stačí bezpečná sousedská domluva, pár dětí, které vědí, kam smějí přijít, jeden člověk s miskou bonbonů a někdo další, kdo si místo obligátního „tohle za nás nebylo“ řekne: tak to letos zkusíme. Ne americký seriál v našich ulicích. Obyčejný večer, kdy se dům na chvíli přestane tvářit jako sklad jednotlivých domácností.
A jestli zrovna nikoho potkat nechcete? Tak neotvírejte. I to je naprosto v pořádku. Jen bychom si mohli odpustit tvářit se, že je samotné setkání se sousedem podezřelá zahraniční tradice.
Na celní přepážce už mezitím rozhodli. Dýni pustili bez řečí. Pavučinu rovněž. Čokoládovému duchovi dokonce vystavili povolení k pobytu.
U zvonku se úředník zarazil naposled. „A tohle je?“
„To není z dovozu,“ odpovědělo dítě v kostýmu. „Ten člověk tu bydlí.“
PROSÍME NEZVONIT. Razítko zůstalo ležet na stole.
PODKLADY A ZDROJE
