Článek
2. září 1945 válka skončila. Pro Onodu ne
Když Japonsko 2. září 1945 formálně podepsalo kapitulaci, druhá světová válka skončila. Na malém filipínském ostrově Lubang ale pro jednoho japonského důstojníka pokračovala dál.
Hiroo Onoda byl zpravodajský důstojník císařské armády vycvičený pro partyzánskou válku. Na Lubang dorazil na konci roku 1944 s úkolem narušovat postup protivníka a pokračovat v odporu. Klíčová část rozkazu byla pro jeho další život zásadní: neměl se vzdát a měl čekat na další instrukce.
Po spojeneckém útoku na ostrov se Onoda stáhl do džungle. Zpočátku nebyl sám. Spolu s ním zůstali tři další japonští vojáci. Z pohledu okolního světa válka skončila během několika měsíců. Z jejich pohledu se však jen změnila do podoby dlouhé guerillové operace.
Letáky říkaly pravdu. Onoda v nich viděl past
Japonské i filipínské úřady se ukryté vojáky opakovaně snažily přesvědčit, že válka skutečně skončila. Do džungle padaly letáky, objevovaly se zprávy od rodin a probíhaly pátrací akce.
Onoda a jeho druhové je ale považovali za psychologickou válku. Hiroshima Peace Institute popisuje, že některé letáky odmítali jako americký trik, mimo jiné proto, že v nich nacházeli chyby. Když člověk téměř deset let interpretuje každou zprávu zvenčí jako možnou dezinformaci nepřítele, začne i pravda vypadat podezřele.
V roce 1959 japonská vláda pátrání vzdala a Onodu s jeho posledním druhem Kinšičim Kozukou prohlásila za mrtvé. Onoda mezitím pořád žil v džungli a stále věřil, že plní vojenský úkol.
Ze čtyř zůstal jeden
Skupina se postupně rozpadala. Júiči Akacu se od ostatních oddělil a v roce 1950 se vzdal filipínským úřadům. Šóiči Šimada zemřel v roce 1954 při střetu s filipínskými jednotkami.
Onoda zůstal s Kozukou dalších osmnáct let. Oba podnikali výpady, ničili zásoby a považovali místní obyvatele i bezpečnostní síly za součást nepřátelského prostředí. V říjnu 1972 byl Kozuka při střetu s filipínskou policií zastřelen.
Teprve tehdy se ukázalo, že Onoda, kterého Japonsko už dávno považovalo za mrtvého, je stále naživu. A od této chvíle zůstal na Lubangu úplně sám.
Příběh není romantická legenda. Lidé na Lubangu umírali
Právě tady se příběh často láme do dvou úplně odlišných verzí. V Japonsku se z Onody po návratu stal symbol vytrvalosti, disciplíny a absolutní věrnosti rozkazu. Z pohledu části obyvatel Lubangu ale nešlo o romantického vojáka, který třicet let přežíval v přírodě.
Onoda a jeho druhové brali místním jídlo, zabíjeli dobytek, zapalovali objekty a při střetech zabíjeli či zraňovali lidi. History uvádí odhad přibližně třiceti zabitých Filipínců během nájezdů a přestřelek. Hiroshima Peace Institute je opatrnější v číslech, ale potvrzuje opakovaná zabití a zranění a cituje diplomatické záznamy, podle nichž místní rodiny nesly jeho návrat velmi těžce.
Tohle je důležité nepřeskočit. Onoda byl nepochybně mimořádný případ vojenské poslušnosti a přežití. Současně ale jeho soukromá válka měla skutečné oběti, i když stát, za který ji vedl, už téměř tři desetiletí nebojoval.
Pak přišel člověk, který hledal Onodu, pandu a yettiho
V únoru 1974 dorazil na Lubang mladý japonský dobrodruh Norio Suzuki. Nebyl voják ani státní vyjednavač. Byl cestovatel, který chtěl Onodu najít.
Setkání změnilo situaci. Onoda už byl ochoten připustit, že svět kolem něj možná skutečně není tím, za co ho desítky let považoval. Ale stále trval na jedné podmínce: sám se nerozhodne skončit. Potřebuje přímý rozkaz od člověka, který ho z vojenské služby oficiálně uvolní.
Suzuki se vrátil do Japonska s důkazem, že Onoda žije. Úřady vyhledaly jeho někdejšího velitele Jošimiho Tanigučiho. Muž, který po válce pracoval jako knihkupec, se tak po téměř třiceti letech znovu vydal za svým bývalým podřízeným do filipínské džungle.
Rozkaz, na který čekal téměř třicet let
Taniguči Onodu osobně zbavil jeho povinností. Hiroshima Peace Institute uvádí, že Onoda vyšel z úkrytu večer 9. března 1974 a následující den proběhl na základně filipínského letectva formální akt kapitulace a tisková konference.
Právě k 10. březnu se váže moje číslo 10 416 dní. Od formální kapitulace Japonska 2. září 1945 do Onodovy formální kapitulace 10. března 1974 uplynulo přesně 10 416 dní. To odpovídá 28 rokům, šesti měsícům a osmi dnům.
Když si člověk přečte jen „skoro třicet let“, zní to abstraktně. Deset tisíc čtyři sta šestnáct jednotlivých rán, večerů a nocí už ukazuje měřítko jinak. Po celou tu dobu se měnily vlády, technologie, města i generace. Onoda pořád čekal na jediný rozkaz.
Prezident Marcos mu odpustil. Místní nemuseli
Dne 11. března 1974 byl Onoda převezen do Manily, kde se setkal s filipínským prezidentem Ferdinandem Marcosem. Při ceremonii mu předal svůj důstojnický meč. Marcos mu udělil plnou milost za činy spáchané na Lubangu a umožnil návrat do Japonska.
Záběr s mečem se stal jedním z nejslavnějších obrazů celého příběhu. Jenže politické odpuštění a lidské odpuštění nejsou totéž. Diplomatické poznámky, které později zpracoval Hiroshima Peace Institute, připomínají hněv rodin lidí, kteří byli během Onodových akcí zabiti nebo přišli o majetek.
Proto je snadné udělat z jeho návratu čistý happy end. Přesnější je říct, že skončila jedna mimořádně dlouhá vojenská anomálie. Pro Onodu začal nový život. Pro část obyvatel Lubangu ale nezmizela paměť na to, co jeho „válka“ způsobila.
V Japonsku ho vítali jako hrdinu. Ani tam příběh nebyl jednoduchý
Po návratu do Japonska čekaly Onodu davy a obrovský mediální zájem. V zemi, která za tři desetiletí prošla dramatickou proměnou, působil jako člověk vytažený z jiné epochy.
Jeho příběh dobře zapadal do obrazu vojáka, který splnil rozkaz za každou cenu. Současně ale připomínal militaristickou minulost, se kterou se poválečné Japonsko snažilo vyrovnat. Onoda později odešel do Brazílie, kde se věnoval chovu dobytka. V osmdesátých letech se vrátil do Japonska a založil program zaměřený na pobyt mladých lidí v přírodě.
Zemřel v roce 2014 ve věku 91 let. Jeho vlastní život tak po návratu z džungle pokračoval ještě dalších čtyřicet let - déle, než trvala jeho slavná válka po válce.
A ještě jedna legenda: Onoda nebyl poslední
Onoda bývá někdy označován za posledního japonského vojáka druhé světové války, který se vzdal. Ani to není přesné.
Ještě v prosinci 1974 byl v Indonésii nalezen Teruo Nakamura, příslušník japonské císařské armády taiwanského původu. V džungli vydržel déle než Onoda a do civilního světa se dostal až několik měsíců po něm.
Onodův příběh je slavnější hlavně proto, že nabízí téměř dokonale vystavěné drama: rozkaz, desítky let izolace, odmítnutí všech zpráv, náhodné setkání s dobrodruhem a nakonec návrat bývalého velitele, který jedinou větou ukončil válku trvající 10 416 dní navíc.
Verdikt: fascinující příběh, který funguje jen tehdy, když se nevynechají oběti
Hiroo Onoda je přesně ten historický příběh, u kterého se snadno podlehne jedné silné větě: voják nevěřil, že válka skončila, a bojoval dalších téměř třicet let.
Jenže skutečný příběh je zajímavější. Nešlo o člověka, který pouze seděl v džungli a čekal. Byl to vycvičený zpravodajský důstojník, který bral svůj rozkaz doslova, aktivně vedl guerillovou válku a odmítal informace, které nezapadaly do jeho obrazu reality. A místní obyvatelé za to platili.
Právě tenhle rozpor z něj dělá silnější postavu než jednoduchého „posledního samuraje“. Je možné obdivovat extrémní disciplínu a schopnost přežít - a současně nezamlčet cenu, kterou za jeho rozhodnutí zaplatili lidé kolem něj.
Zdroje a ověření informací
