Článek
Uprostřed Masarykova náměstí v Jihlavě stojí stavba, kolem které se chodí jen těžko bez názoru. Pro někoho je obchodní dům Prior nepřehlédnutelným symbolem jedné éry, pro jiného betonovým vetřelcem mezi historickými fasádami. Jenže příběh místa, na němž vyrostl, je mnohem starší než socialismus. A v jeho vzdálenějších kapitolách vystupují dvě překvapivé ingredience: koblihy a oheň.
Podle dochovaných kronikářských zpráv totiž Jihlava v letech 1513 a 1523 prožila dva velké požáry, jejichž vznik byl spojován se smažením sladkého pečiva. O staletí později ji čekal další zásah do podoby města. Tentokrát za něj nemohla neuhlídaná pánev, nýbrž promyšlená demolice. Spojit všechny tři události do jediné příčiny by ale bylo lákavé a historicky nepoctivé.
První koblihový požár: klášter, hosté a devadesát domů
Neděle 29. května 1513. V dominikánském klášteře u svatého Kříže vypuká pozdě večer požár. Kronikářský záznam, který cituje Encyklopedie dějin Jihlavy, spojuje jeho vznik se smažením koblih. Oheň se rozšířil z kláštera do Křížové a Špitálské ulice, zasáhl městskou bránu s věží a zničil podle zápisu šedesát domů uvnitř města a dalších třicet na předměstí.
V záznamu se objevuje ještě pozoruhodnější detail. Pisatel původně označil návštěvnice kláštera nelichotivým výrazem, který byl později přeškrtnut a nahrazen slovem „hosté“. Už tahle drobná oprava připomíná, proč je potřeba číst staré kroniky obezřetně: zachycují události, ale také dobové soudy, emoce a pozdější zásahy do textu. Požár a jeho rozsah jsou doložené; společenské pozadí večera nelze s jistotou rekonstruovat do poslední podrobnosti.
Následky přesáhly samotné plameny. Podle téhož zápisu přišla osm dní poté vichřice. Lidé se uchýlili do špitálního kostela, jehož část se zřítila; kronika uvádí šestnáct mrtvých. Tuto tragédii je přitom nutné odlišit od obětí samotného požáru. Město potřebovalo obnovu tak naléhavě, že mu král Vladislav poskytl dvacetiletou úlevu na městské berni. Koblihový večer byl najednou otázkou celých ulic, lidských životů a veřejných financí.
Rok 1523: město se sotva vzpamatovalo a hořelo znovu
Deset let po první katastrofě přišel 18. května 1523 požár ještě ničivější. Jihlavská historická encyklopedie ho označuje za největší v dosavadních dějinách města a uvádí, že zkáze unikly jen kostel svatého Kříže a dominikánský klášter. Ironie je zřejmá: objekty spojené s předchozím ohněm tentokrát zůstaly stát.
Také tentokrát místní vyprávění ukazuje na koblihy. Podle tradovaného kronikářského příběhu předcházelo neštěstí veselení a pití vína; ženy z řemeslnických rodin měly při smažení neuhlídat rozpálený tuk. Podrobnosti této epizody je vhodné číst jako historické svědectví zprostředkované kronikou, nikoli jako závěr moderního požárního vyšetřování. O tom, jak přesně první plamen přeskočil, nemáme dnešní forenzní důkaz.
Katastrofální rozsah požáru je ovšem součástí doložených dějin města. Oheň poškodil i kostel svatého Jakuba a zásadně změnil podmínky, v nichž se dál stavělo. Encyklopedie dokonce uvádí, že právě požár z roku 1523 položil základy renesanční Jihlavy. Město se muselo znovu skládat z ruin, a to nejen opravou jednotlivých domů, ale i postupnou proměnou stavební kultury.
Po koblihách přišla pravidla. Oheň byl problém celého města
Na obou událostech je nejzajímavější něco jiného než výběr dezertu. Jihlava byla hustě zastavěným městem, kde se následky jedné chyby rychle přenesly na desítky sousedů. Výzkum jihlavských požárních řádů připomíná další velké požáry během 16. století a také úsilí městské rady nebezpečí postupně omezovat. Roku 1564 stanovila pravidla pro pevnou střešní krytinu. Protipožární opatření tak nebyla až vynálezem moderních hasičů, ale přímou odpovědí městské správy na opakovanou zkušenost s ohněm.
Právě v tom tkví dlouhodobá souvislost obou koblihových požárů s dnešní tváří Jihlavy: ne v tom, že by přímo určily polohu obchodního domu, ale v tom, že opakované katastrofy ovlivňovaly obnovu domů a stavební pravidla. Až se podíváme na osud středu náměstí, objeví se ovšem zásadní rozdíl. Tamní historický blok nemusel zmizet v plamenech. Zmizel rozhodnutím lidí.
Krecl: domy přečkaly staletí, pak přišel dynamit
Uprostřed náměstí stával soubor měšťanských domů zvaný Krecl nebo také Špalíček. Jeho dějiny sahaly do středověku, byť se jednotlivé objekty během staletí měnily a přestavovaly. Nešlo o jednu neměnnou gotickou kulisu. Bylo to živé místo obchodu a řemesel: v různých obdobích zde fungovaly dílny, obchody, banka, tiskárna i další provozovny. To, co dnes na náměstí chybí, byl především historicky vrstvený městský prostor.
Jeho konec má přesné datum. Encyklopedie dějin Jihlavy zaznamenává, že 23. dubna 1974 kolem půl jedné v noci byl komplex historických domů odstřelen. Na začátku šestnáctého století stačilo podle kronik neuhlídat smažení. Ve dvacátém století už nikdo nic neuhlídat nemusel: zánik Kreclu byl plánovaný.
Nešlo přitom o jediné myslitelné řešení. Dobové úvahy počítaly s různými podobami nového centra, a podle historických rekonstrukcí existovaly i projekty, které měly původní domy respektovat. Ve veřejném prostoru se ovšem prosadila radikální přestavba. Na místě Kreclu se od roku 1978 budoval obchodní dům podle projektu architekta Zdeňka Sklepka. Zákazníkům se otevřel 19. května 1983. Jihlava tím získala nový obchodní prostor, ale přišla o někdejší špalíček.
Znamená to, že za Prior mohou koblihy? Právě že ne
Tady je potřeba přiznat hranici poutavého vyprávění. Požáry z let 1513 a 1523 skutečně patří k důležitým mezníkům přestavby Jihlavy. Neexistuje ale doložený přímý řetězec, podle něhož by právě ony vedly k rozhodnutí zbourat Krecl a postavit Prior. Mezi středověkými domy, obnovou po požárech a politickým rozhodováním v sedmdesátých letech leží stovky let dalšího vývoje.
Příběh tak má vlastně dvě různé pointy. Jednou městu měnila tvář nahodilá katastrofa, podruhé státní moc s plánem na modernizaci. A zatímco u kronikářských koblih ještě můžeme polemizovat o detailech počátku požáru, u výbuchu z dubna 1974 víme přesně, že k němu někdo dal pokyn. Výsledkem je kontrast, který člověku dojde až při pohledu přes Masarykovo náměstí: Jihlava se dokázala vzpamatovat z obrovských požárů. To, co však ve dvacátém století sama odstranila, už zpátky jednoduše nepostaví.
Zdroje
