Článek
Víte, že to víte. Jen to nemůžete říct
Při rozhovoru někdo zmíní známého herce nebo spolužáka a vy hned víte, o kom mluví. Vidíte tvář, vybavíte si film, možná i první písmeno. Jen jméno ne a ne naskočit. V psychologii se tomu říká tip-of-the-tongue, zkráceně TOT, česky „mám to na jazyku“. Se slabou inteligencí ani s nemocí paměti to samo o sobě nesouvisí, je to dobře popsaný jev při vybavování slov.
Vědci ho umějí vyvolat v laboratoři
Psychologové Roger Brown a David McNeill dávali už v roce 1966 lidem definice méně běžných slov a sledovali, co se stane, když člověk ví, že hledaný výraz zná, ale nedokáže ho vyslovit. Často přitom uměli říct přibližný počet slabik nebo kus zvukové podoby slova. Z toho plyne zvláštní věc: informace o slově může být částečně k dispozici, i když celek zrovna nevybavíme.
Hotové jméno v hlavě schované nemáme
Pocit, že už to máme skoro vybavené, není přímý pohled do paměti. Přehled výzkumu Bennetta Schwartze a Janet Metcalfe ukazuje, že ho mohou vyvolat i různá vodítka: částečná podobnost, známý kontext nebo dojem, že jsme to slovo už někdy slyšeli. Lidé si taky někdy myslí, že znají první písmeno, a přeceňují to. Studie v časopise Journal of Experimental Psychology se věnovala právě zdánlivému, ale mylnému dojmu částečného vybavení. Jistota tedy ještě neznamená, že máme pravdu.
Pomáhá víc význam, nebo zvuk?
Ve výzkumu z roku 1992 dostávali lidé při hledání obtížného slova různé nápovědy. Vodítka podobná zvukem fungovala líp než ta, která vycházela jen z významu. Další experimenty ukázaly, že když člověk v některých stavech TOT uslyší podobně znějící slova, může se mu pak správné slovo vybavit snáz. Univerzální trik z toho není, nezabere pokaždé. Vysvětluje to ale, proč se jméno někdy dá chytit spíš přes rytmus, první slabiku nebo podobně znějící slovo než přes další popis toho, co znamená.
Proč nás to tak štve
Na rozdíl od obyčejného „nevím“ máme při TOT silný dojem, že odpověď je hned za rohem. Právě ten pocit blížícího se úspěchu nás nutí zkoušet to dál, i když slovo pořád nepřichází. Jak rychle se vybaví, závisí na kontextu a na tom, jaká vodítka máme. Někdy naskočí samo, jindy pomůže, když nám ho někdo řekne. Výzkumníci to nepopisují jako vypnutou paměť, ale jako dočasný problém s přístupem k jedné informaci.
Jeden výpadek není diagnóza
Hledání jména zažívají lidé každého věku. S přibývajícím věkem se TOT podle některých výzkumů objevuje častěji, z jednoho zapomenutého jména ale zdravotní závěr vyvodit nejde. Když je zapomínání výrazné, nové, rychle se zhoršuje nebo vám komplikuje běžný den, patří to k lékaři. Jinak platí, že vědět, co hledáme, a umět to hned pojmenovat, jsou dvě různé věci.
Použité prameny
