Článek
Poznámka: Text je autorská hororová fikce. Postavy, vysílání, stanice i popsané události jsou smyšlené.
V roce 1999 byl televizní svět mnohem menší
Bylo mi osm a v našem domě tehdy člověk nepotřeboval stovky programů. Měli jsme ČT1, ČT2, Novu, Primu, pár německých stanic a místní kabelový infokanál. Ten byl ze všech nejpodivnější už za běžného provozu. Celé hodiny na něm běžela jedna smyčka: ordinační hodiny lékařů, změny jízdních řádů ČSAD, pozvánka na hasičský ples, záběry náměstí z jediné statické kamery a mezi tím počasí pro náš okres. Bez moderátora, bez studia, jen modré pozadí, žluté písmo a tichá hudba z levných kláves.
Bydleli jsme v menším městě ve středních Čechách, v paneláku postaveném na konci osmdesátých let. Kabelovka byla společná pro celý dům a táta měl ve zvyku večer přepínat programy ručně, protože ovladač reagoval jen tehdy, když se mu chtělo. Právě díky tomu jsem si všiml kanálu, který na našem seznamu nebyl. Objevil se mezi dvěma uloženými pozicemi jako slabý, zrnitý obraz. V rohu bílé číslo 23. Žádné logo operátora, žádný název stanice.
Kanál 23 se objevoval jen po skončení infokanálu
Poprvé jsem ho viděl krátce po půlnoci. Máma už spala a táta si šel vyčistit zuby. Já zůstal v obýváku, protože jsem předstíral, že usínám na gauči. Místní infokanál ukončil smyčku a obraz na pár sekund zčernal. Pak se ozvalo charakteristické zapraskání, jako když se špatně zasune anténní kabel, a místo modré tabulky se objevila místnost, která vypadala jako školní družina.
Na zemi byl zelený koberec, u stěny papírové slunce, pár dřevěných kostek a malá tabule. Před ní stála postava v kostýmu lišky. Kostým nebyl profesionální. Hlava byla příliš velká, srst místy slehlá a jedno oko o něco výš než druhé. Liška měla červenou vestu a bílou košili. Na tabuli za ní bylo ručně napsáno: VEČERNÍ KLUB S VIKTOREM.
Čekal jsem znělku. Nepřišla. Lišák několik vteřin jen stál a díval se do kamery. Potom zvedl ruku v bílé rukavici a úplně obyčejným mužským hlasem řekl: „Ahoj, děti. Dnes budeme zkoušet, kdo umí být opravdu potichu.“ V tu chvíli se vrátil táta, uviděl obraz a okamžitě program přepnul. Myslel, že jsem našel nějaký německý kanál se špatným zvukem. Když se na třiadvacítku vrátil, byl tam znovu jen šum.
Lišák Viktor měl zvláštní představu o dětském pořadu
Během prázdnin se kanál objevil ještě několikrát. Nikdy ve stejný čas a nikdy déle než dvacet minut. Jednou Viktor učil děti kreslit dům. Jindy skládal z dřevěných kostek ulici a vysvětloval, že každý dům má „správné okno“, ze kterého je večer vidět nejlépe dovnitř. Tehdy mi to nepřišlo děsivé. Byl jsem dítě a dětská televize v devadesátých letech uměla být podivná i bez zlého úmyslu. Loutky, levné kulisy, podivně namluvené kazety - člověk toho viděl dost.
Jenže Viktor nikdy neříkal vtipy a nikdy se nesmál. Mluvil pomalu, skoro učitelsky, a mezi větami nechával dlouhá ticha. Kamera se navíc občas otočila mimo dekoraci. Za papírovým sluncem nebylo televizní studio, ale holá betonová zeď s trubkami. Jednou byl v odrazu skleněné skříňky vidět člověk, který držel kameru na rameni. Podruhé se v pozadí mihly kovové dveře s nouzovým světlem. Vypadalo to spíš jako sklep nebo kryt než jako místo, kde by někdo natáčel pořad pro děti.
Pak vyhlásili soutěž o nejhezčí obrázek domova
V jednom srpnovém vysílání položil Viktor na stůl stoh bílých obálek. Řekl, že děti mohou poslat obrázek svého domu a dostanou samolepku Večerního klubu. Na obrazovce se objevila poštovní přihrádka v okresním městě a pod ní věta: NAPIŠ JMÉNO, VĚK A KDE MÁŠ POKOJ. Dnes bych u takového požadavku vypnul televizi během vteřiny. V osmi letech mi to připadalo jako obyčejná soutěž.
Nakreslil jsem náš panelák modrou pastelkou, své okno označil červenou šipkou a na zadní stranu napsal všechno, co chtěli. Máma dopis druhý den skutečně hodila do schránky. Nebyla hloupá ani nezodpovědná; prostě neviděla pořad a já jí řekl, že jde o soutěž místní televize. V době před sociálními sítěmi a chytrými telefony působila adresa na obrazovce mnohem důvěryhodněji než dnes.
Samolepka nikdy nepřišla. Místo ní se asi o dva týdny později objevil na třiadvacítce nový díl. Viktor stál před tabulí a držel v ruce několik dětských obrázků. Poznal jsem svůj ještě dřív, než ho přiblížil ke kameře. Modrý panelák, červená šipka, křivě namalovaný strom před vchodem. „Tenhle je moc pěkný,“ řekl. „Tady už víme, které okno je správné.“
Táta tehdy vytáhl kabel ze zdi
Nevím, jestli pochopil totéž co já, ale poprvé jsem ho viděl opravdu vyděšeného. Vstal, došel k televizi a vyrval anténní kabel ze zásuvky tak prudce, až se plastový kryt ve zdi uvolnil. Druhý den volal kabelové společnosti. Slyšel jsem jen jeho část rozhovoru. Opakoval číslo 23 a několikrát se ptal, odkud signál přichází. Nakonec položil telefon a řekl mámě, že technik o žádném takovém programu neví.
Tím pro mě Kanál 23 skončil. Rodiče mě k televizi po večerech nepouštěli, o pár měsíců později jsme se přestěhovali a celá věc se postupně změnila v jednu z těch dětských vzpomínek, u kterých si člověk po letech není jistý, kolik si domyslel. Táta o tom odmítal mluvit. Když jsem se ho na Viktora zeptal jako teenager, tvrdil, že šlo nejspíš o pirátské vysílání nějakých studentů. Chtěl jsem tomu věřit.
Po sedmadvaceti letech mi přišla VHS
Minulý týden jsem našel ve schránce malý balíček bez zpáteční adresy. Nebyla na něm známka ani přepravní štítek, jen moje současné jméno a číslo bytu vytištěné na bílé samolepce. Uvnitř byla videokazeta VHS a přeložený list papíru. Na kazetě stálo černou fixou: VEČERNÍ KLUB - DÍL 8. Na papíru byla jediná věta: „Omlouváme se za zpoždění výhry.“
VHS přehrávač samozřejmě nevlastním. Jeden jsem nakonec sehnal od známého a ještě ten večer kazetu pustil přes starý převodník do monitoru. Prvních několik minut byl jen šum a krátké útržky barevných pruhů. Potom se objevila známá místnost. Zelený koberec. Papírové slunce. Dřevěné kostky. A uprostřed Viktor. Kostým vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval, včetně nestejně posazených očí.
„Ahoj,“ řekl. Tentokrát nepoužil množné číslo. „Čekali jsme, až budeš dost velký, abys mohl přijít sám.“
Na kazetě bylo něco, co v roce 1999 neexistovalo
Po té větě obraz přeskočil. Následoval záběr našeho starého paneláku natočený z druhé strany ulice. Podle aut, oblečení lidí i dětského hřiště musel pocházet z léta 1999. Kamera pomalu přiblížila naše okno. Za záclonou byl vidět osmiletý kluk sedící u televize. Já. Záběr trval skoro minutu. Nikdo nemluvil.
Pak se páska znovu rozpadla do šumu a obraz se změnil. Tentokrát kamera sledovala úplně jiný dům. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, proč je mi známý. Byl to dům, ve kterém bydlím dnes. Na chodníku stála auta současných modelů, na sousedním domě byla nová fasáda dokončená před dvěma lety a u vchodu ležela reklamní rohož, kterou správce koupil letos na jaře.
Kamera se pomalu přiblížila k mému oknu ve třetím patře. Světlo uvnitř bylo rozsvícené. Za sklem jsem seděl já, přesně v tom oblečení, které jsem měl na sobě při sledování kazety. Záběr byl pořízený zvenku, z protějšího chodníku.
Vstal jsem od monitoru a podíval se z okna. Ulice byla prázdná. Když jsem se vrátil, páska pokračovala posledním obrazem. Černé pozadí, bílé písmo a datum následujícího dne. Pod ním čas 23:23 a krátká věta, kterou jsem si od té doby přehrál možná dvacetkrát: „Díl devět se vysílá živě.“
Dnes večer je 18. září
Píšu tohle odpoledne, protože nevím, co přesně se má stát. Kazetu jsem prohlédl znovu, tentokrát snímek po snímku. V posledních dvou sekundách je v odrazu mého současného okna vidět postava stojící za kamerou. Má nepřirozeně velkou hlavu a špičaté uši. Možná je to jen odlesk, možná chyba převodu. Přesně to si opakuju od včerejška.
Ještě jedna věc mi ale vadí víc. Když jsem dnes ráno zapnul televizi, v seznamu programů se mezi dvěma běžnými stanicemi na několik sekund objevila nová položka. Bez loga, bez názvu. Jen číslo 23. Než jsem stihl vzít telefon a vyfotit ji, zmizela.
Ve 23:23 budu doma. Ne proto, že bych chtěl něco dokazovat, ale protože po sedmadvaceti letech potřebuji vědět, jestli jsem si ten pořad jako dítě skutečně nevymyslel. Pokud to byla jen absurdní pirátská televize z devadesátých let, budu první, kdo se tomu zasměje. Pokud ne, zítra (20. září) sem doplním, co přesně Kanál 23 odvysílal.
