Kanál 23: Do Studia B jsme vstoupili čtyři. Na záznamu jsme byli jen tři

Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, dokumenty i popsané události jsou smyšlené.

Finále první série Kanálu 23. Uzavírá první lokální pátrání Ondřeje Kříže, nikoli celý příběh.

Technický plán verze 3 nám dal datum. Zakázaná páska Večerního klubu nám dala počet lidí. Čtyři. Viktor na ní ukazoval na čtyři prázdné rámy a říkal, že potřebuje víc očí. Na plánu se pak objevila věta BYLO VÁS MÁLO a pod ní čtyři černé čtverce. V prvním bylo nakreslené oko. Kdyby tohle nebylo o mně, řekl bych každému, kdo by mi takový příběh vyprávěl, aby nikam nechodil.

Šli jsme.

Já, Pavel Šimek, technik Radek Vondra a zapisovatelka Alena Koutná. Radka znal Šimek z dřívějška. Radek pracoval s analogovým videem a starými rozvody, takže jako jeden z mála lidí nebral VHS kazetu jako archeologický nález. Alena měla jediný úkol: stát mimo hlavní místnost, nic neinterpretovat a zapisovat rozdíly mezi tím, co vidíme přímo, co ukazuje kamera a co si každý zvlášť poznamenáváme do papírových bloků.

Telefony jsme nechali vypnuté v kovové schránce u vstupu. Hodinky jsme synchronizovali na 21:40. Každý dostal vlastní číslovaný blok. Radek přinesl analogovou kameru na pásku a druhou, digitální, která ukládala obraz lokálně, bez připojení k síti. Šimek přinesl křídu, provázek a plombovací pásku. Já jsem přinesl mosazný klíč.

Všichni jsme věděli, že to může být přesně to, co Kanál 23 chce. Jenže po týdnech měnících se fotografií, nahrávek ukazujících budoucnost a lidí, jejichž vzpomínky se nedaly srovnat, jsme potřebovali něco, co bude mít začátek, průběh a čtyři svědky.

Dnes už vím, že čtyři svědci nebyli pojistka.

Byli jsme součást vybavení.

K technické budově jsme dorazili v pozdním večeru. V suterénu nebylo nic neobvyklého, dokud jsme se nepřiblížili k místu, kde se před několika dny objevily bílé dveře. Betonová stěna byla prázdná. Žádný obrys, žádná černá čára na místě kliky.

Radek na ni posvítil, přejel detektorem vedení a poklepal na beton. Za zdí podle něj nebyla žádná dutina. Tohle byla první chvíle, kdy jsem skoro cítil úlevu. Možná datum na plánu neznamenalo otevření. Možná jsme přišli pozdě, nebo špatně.

Alena, která stála asi šest metrů za námi, řekla: „Proč čekáte?“

Otočili jsme se.

„Na co?“ zeptal se Šimek.

Alena ukázala mezi nás.

„Na dveře.“

Všichni tři jsme se podívali zpátky ke zdi.

Dveře tam byly.

Neobjevily se před našima očima. Žádné bliknutí, žádná změna světla. Prostě tam v jednom okamžiku nebyly a v druhém jsme si všichni uvědomili, že stojíme před bílými kovovými dveřmi, které vypadají, jako by tam byly desítky let.

Radek okamžitě zkontroloval obě kamery. Na digitálním záznamu dveře byly od chvíle, kdy jsme vešli do suterénu. Na analogové pásce zatím nebyly vůbec.

Šimek otevřel svůj blok. Napsal jedinou větu: PRVNÍ ROZPOR PŘED VSTUPEM.

Pak jsem zasunul klíč.

Tentokrát se zámek odemkl zevnitř o zlomek vteřiny dřív, než jsem otočil rukou.

Za dveřmi byla stejná úzká chodba, jakou jsme viděli předtím. Bílé stěny, kabely vedené pod stropem, slabé zářivky. Tentokrát jsme ale její délku změřili hned na začátku.

Radek laserem naměřil 31,4 metru.

Šimek podle kroků odhadl asi dvacet pět.

Já viděl konec tak blízko, že bych řekl maximálně osmnáct.

Alena se odmítla podívat přímo. Sledovala chodbu pouze přes malý monitor analogové kamery. Podle ní neměla konec vůbec.

Radek zkusil laser znovu. Displej ukázal ERROR. Potřetí 23,0 metru.

„To si snad někdo dělá srandu,“ zamumlal.

„Kdo?“ zeptala se Alena.

Nikdo neodpověděl.

Na stěnu u vstupu jsme udělali křídou čtyři čáry, každou jinou barvou. Šimek přes dveře natáhl plombovací pásku tak, aby se při zavření přetrhla. Dveře jsme nechali otevřené a vyrazili dovnitř.

Po prvních deseti krocích jsem se ohlédl.

Dveře za námi byly zavřené.

Plomba zůstala neporušená.

Alena, která šla poslední, tvrdila, že je nikdo nezavřel.

Radek si to zapsal. Když otočil list, na další stránce už bylo předtištěné číslo 23.

Blok byl přitom před vstupem čistý.

Na konci chodby byly dveře s papírovým sluncem. Za nimi jsme čekali zelený koberec a kulisy Večerního klubu. To jsem viděl já. Šimek tvrdil, že místnost vypadá jako výslechová kancelář z roku 1999. Radek viděl staré televizní studio s kabely a světly. Alena přes monitor popisovala obyčejný dětský pokoj.

Stáli jsme přitom ve stejné místnosti.

Tohle byl první okamžik, kdy se přestalo dát předstírat, že různé záznamy pouze mění detaily. Studio B nám neukazovalo jednu věc špatně. Ukazovalo každému jinou verzi téhož prostoru.

Radek postavil obě kamery vedle sebe. Digitální obraz ukazoval můj zelený koberec. Analogový monitor ukazoval dětský pokoj, který popisovala Alena. Když jsme kamery mezi sebou prohodili, prohodily se i jejich obrazy.

„Takže to není kamera,“ řekl Radek.

„Je to místo?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděla Alena. „Je to úhel.“

Na protější stěně visely čtyři prázdné rámy.

Stejné jako na pásce.

Pod každým byla malá černá značka připomínající oko. První byla vybarvená. Ostatní tři prázdné.

Pak se druhé oko samo začernilo.

Byli jsme uvnitř dvě minuty.

Radek si první změny všiml sám. Stál přímo před kamerou, mával rukou a sledoval analogový monitor. Obraz ukazoval mě, Šimka a Alenu. Uprostřed mezi námi bylo prázdné místo.

„Přejdi přede mě,“ řekl mi.

Udělal jsem to. Na monitoru jsem prošel místem, kde fyzicky stál Radek. Obraz se nijak nezachvěl. Nebyl průhledný. Nebyl vymazaný jako po úpravě. Kamera prostě zachycovala místnost, ve které Radek nikdy nebyl.

Digitální kamera ho viděla normálně.

Radek se zasmál. Ten smích byl nucený.

„Tak aspoň vím, která kamera mě má radši.“

Šimek se nesmál.

„Řekni svoje jméno.“

„Radek Vondra.“

„Datum narození.“

Radek ho řekl. Alena si všechno zapisovala.

Analogový monitor v tu chvíli zašuměl. Na podlaze se objevil malý bílý papír.

Ve skutečnosti tam nebyl.

Na monitoru na něm černým fixem stálo: KDO?

Radek přestal vtipkovat.

„Tohle je přesně to, co to dělalo Ondřejovu otci,“ řekl Šimek. „Rozpor mezi obrazy.“

„Takže mě rozostřuje?“

Šimek zavrtěl hlavou.

„Ne. Myslím, že zjišťuje, jestli tě vůbec potřebuje.“

V pravém rohu místnosti jsem si všiml nízkého stolu potaženého červenou látkou. Předtím tam nebyl. Nebo jsem ho předtím neviděl. Nad stolem visela kamera namířená kolmo dolů.

Bez jakéhokoli přechodu se na analogovém monitoru objevil obraz známý z Bubíka.

Do záběru vstoupila ruka s černým fixem.

Nejdřív napsala: ONDŘEJ KŘÍŽ.

Pod to: PAVEL ŠIMEK.

Pak ALENA KOUTNÁ.

Čtvrtý řádek zůstal několik sekund prázdný.

Radek stál vedle mě a nahlas řekl svoje jméno.

Ruka začala psát písmeno R. Zastavila se. Přetáhla ho černou čárou. Zkusila V. Znovu ho přeškrtla.

Nakonec napsala jediné slovo:

KAMERA.

Radek udělal krok k červenému stolu.

Šimek ho chytil za rukáv.

„Nesahej na nic.“

Ruka na monitoru pod seznam doplnila čtyři časy.

21:40.

21:40.

21:40.

U čtvrtého řádku stálo 23:23.

Podívali jsme se na Radkovy analogové hodinky.

Stály.

Ukazovaly 23:23.

Na našich bylo 21:48.

Na další stěně stál malířský stojan. Plátno bylo otočené zadní stranou k nám. Šimek chtěl, abychom pokračovali k hlavnímu pultu a ničeho se nedotýkali. Jenže plátno se pomalu otočilo samo.

Byla na něm namalovaná stejná místnost.

Čtyři postavy. Tři vyplněné barvou. Čtvrtá jen bílý obrys.

Radek se na plátno díval déle než my ostatní.

„Ten bílý jsem já,“ řekl.

Z reproduktoru nad námi se ozval hlas muže z Malování duší. Ne dnešní. Zrnitý, archivní, jako z pásky.

„Člověk si myslí, že obraz zachycuje svět.“

Prasknutí.

„Ve skutečnosti svět celé věky prosí obraz, aby mu řekl, co má zachovat.“

Další prasknutí.

„Když něco nezachytíte, můžete tvrdit, že to zmizelo. Když to zachytíte dostatečně často, můžete tvrdit, že to existovalo vždycky.“

Na plátně se objevil pátý tvar.

Dětská židle.

Na opěradle bylo napsáno TEREZA.

Radek ustoupil.

„Tohle už není pro nás.“

Šimek se podíval na mě.

„Nikdy to nebylo jen pro nás.“

Třetí černé oko pod rámy se samo vybarvilo.

V prvním rámu nebylo nic. Ve druhém jsem viděl svou současnou kuchyň. Ve třetím starou chodbu paneláku z roku 1999. Čtvrtý zůstal černý.

Pak v třetím rámu prošla malá dívka.

Světlé vlasy. Příliš velké tričko.

Tereza.

Nevypadala jako duch. Nebyla bledá ani průsvitná. Byla to prostě dítě natočené na špatné straně nějakého okna. Neviděla nás. Dívala se do chodby, ve které jsme nestáli.

„Terezo,“ řekl jsem.

Šimek mě okamžitě chytil za paži.

„Nemluv na to.“

Dívka se zastavila.

Pomalu otočila hlavu směrem k rámu.

Ne k mému hlasu. K místu, odkud se podle jejího světa díval někdo jiný.

Pak řekla:

„Martine?“

Radek couvl. Alena se přestala dívat na monitor a poprvé pohlédla přímo do místnosti.

V tom okamžiku Tereza zmizela.

Třetí rám ukázal prázdnou chodbu.

Alena tiše řekla: „Už chápu.“

„Co?“

„Neukazuje nám minulost.“

Podívala se na čtyři rámy.

„Ukazuje čtyři způsoby, jak může být stejná věc pravda.“

Po devíti minutách uvnitř jsme udělali přesně to, co jsme si předem zakázali: všichni čtyři jsme současně sledovali monitory.

Nikdo se nedíval přímo do místnosti.

Na digitální kameře se za námi objevil Viktor.

Na analogové nebyl.

Otočili jsme se.

Místnost byla prázdná.

Podívali jsme se zpátky na digitální monitor.

Viktor stál blíž.

Znovu jsme se otočili.

Nikdo.

Přibližoval se k nám vždy jen mezi pohledy. Nikdy se nepohnul přímo před kamerou. Jen při každém návratu k obrazu stál o několik kroků blíž.

Nakonec byl těsně za námi.

Liščí hlava, červená vesta, bílé rukavice. Stejný směšně levný kostým, který jsem jako dítě sledoval bez strachu.

Tentokrát neřekl „dobrý večer, děti“.

Řekl:

„Dobrý večer, diváci.“

Čtvrté oko pod rámy se vybarvilo.

Všechna světla zhasla.

Nejdřív jsem slyšel jen Radkův dech. Pak Šimkovo tiché počítání.

Jedna.

Dvě.

Tři.

Někde vlevo cvakla páska.

Čtyři.

Pět.

Z druhé strany místnosti se ozvalo dítě, které zašeptalo „mami“. Nevím, jestli to byla nahrávka.

Šest.

Sedm.

Alena mě chytila za zápěstí.

Osm.

Devět.

Pak tři tóny Večerního klubu.

Deset.

Jedenáct.

Při dvanácti se kolem nás začaly rozsvěcet obrazovky. Ne světla v místnosti. Obrazy.

Staré televize, monitory, malé černobílé obrazovky, rámy bez skla. Desítky. Každá ukazovala jinou místnost.

Třináct.

Čtrnáct.

Byty. Chodby. Kuchyně. Prázdné dětské pokoje. Technické místnosti. Jednou výtah. Jednou čekárna.

Patnáct.

Šestnáct.

Některé obrazy byly očividně staré. Jiné současné.

Sedmnáct.

Osmnáct.

Na jedné obrazovce byl můj byt.

Devatenáct.

Na jiné Hana Soukupová, stojící ve svém obýváku před prázdnou stěnou.

Dvacet.

Na třetí seděl Martin Benda u kuchyňského stolu a díval se na místo, kde podle něj kdysi stával jeden talíř navíc.

Dvacet jedna.

Na čtvrté byl můj otec.

Dvacet dva.

Otočil hlavu ke kameře.

Dvacet tři.

Všechno se rozsvítilo najednou.

Uprostřed místnosti stál Viktor.

Tentokrát jsme ho viděli přímo.

Neudělal krok. Nezaútočil. Jen zvedl bílou rukavici a ukázal za sebe.

Tam, kde předtím stálo malířské plátno, byla mapa České republiky.

Nebyla detailní. Jen obrys země a desítky drobných bodů. Některé bílé, některé šedé, několik červených. U některých byly dvoumístné kódy, u jiných rok.

1997.

1999.

2004.

2012.

2026.

Jeden bod pulzoval přesně tam, kde jsme stáli.

K-23.

Pod mapou stálo:

LOKÁLNÍ TEST: STABILNÍ.

Šimek vedle mě zašeptal: „Do prdele.“

Viktor ho slyšel.

„Hodinář pořád počítá.“

Šimek zvedl hlavu.

„Co jste udělali těm dětem?“

Viktor se na něj několik vteřin díval.

„Kterým?“

Na mapě se jedenáct bodů změnilo v malé bílé rámy.

Dva zůstaly černé.

Pak Viktor otočil hlavu ke mně.

„Ty pořád hledáš pořad.“

Pauza.

„Tohle nebyl pořad, Ondřeji.“

Na stěnách se objevily stovky tenkých čar spojujících jednotlivé body.

„Tohle byla zkouška signálu.“

A po další pauze:

„Teď se díváme společně.“

Nevím, proč mě v tu chvíli napadl otec. Možná proto, že jeho obraz pořád běžel na jedné z obrazovek. Možná proto, že jsem konečně pochopil, co dělal skoro třicet let.

Kanál chtěl shodu. Jednu verzi. Jedno jméno. Jeden příběh, na který se všichni dívají stejně.

Tak jsem mu ji přestal dávat.

„Jmenuju se Ondřej Novák,“ řekl jsem.

Šimek se na mě otočil.

Viktor zůstal nehybný.

„Narodil jsem se v roce 1990.“

Na mapě jeden bod zablikal.

„Nikdy jsem nebydlel v paneláku.“

Obraz mého bytu se rozpadl do šumu.

„Nemám žádného otce.“

Obraz otce zmizel.

Viktor pomalu naklonil hlavu.

„Nelži.“

Bylo to poprvé, kdy jsem v jeho hlase slyšel něco jiného než klid nebo naučený hněv.

Byla v něm nejistota.

Šimek pochopil dřív než ostatní.

„Jmenuju se Petr,“ řekl.

„Pavle,“ opravil ho Viktor okamžitě.

Šimek se pousmál.

„Tak vidíš.“

Alena začala říkat špatné datum narození. Radek tvrdil, že do místnosti přišli tři. Já tvrdil, že nás bylo pět. Šimek popisoval dveře jako černé, přestože byly bílé. Alena říkala, že za nimi žádná chodba není.

Čtyři svědci se poprvé záměrně neshodli.

Mapa se začala rozpadat.

Čekal jsem výbuch. Čekal jsem, že se kostým rozběhne, že světla zhasnou nebo že se objeví něco z toho, co člověk od finále hororového příběhu očekává.

Viktor jen stál.

„Tohle tě naučil on,“ řekl.

Podíval se na obrazovku, kde před chvílí byl můj otec.

„Ne.“

Tentokrát jsem nelhal.

„Jen mi to dlouho nedošlo.“

Liščí hlava se naklonila na druhou stranu.

„Rozostření není záchrana.“

„Vím.“

„Je to odklad.“

„Taky vím.“

„A každý odklad jednou skončí.“

Za Viktorem se mapa na okamžik znovu složila. Červený bod K-23 už nepulzoval. Byl stabilní.

„Dnes ne,“ řekl jsem.

Viktor se krátce zasmál tím obyčejným lidským smíchem, který jsem už slyšel na zakázané pásce s Martinem.

„Dnes už se stalo dost.“

Pak ustoupil o krok.

Ne dozadu.

Do obrazu.

Jeho tělo se v jediném okamžiku objevilo na všech obrazovkách kolem nás. Fyzická místnost zůstala prázdná.

Z každého monitoru zazněla stejná věta, pokaždé o zlomek vteřiny jindy:

„Zůstaň v obraze, Ondřeji.“

Dveře do chodby se otevřely samy. Nikdo se neptal, jestli je to past. Prostě jsme šli.

Radek nesl analogovou kameru. Alena bloky. Šimek šel poslední a celou dobu nahlas říkal naše jména.

„Ondřej. Pavel. Radek. Alena.“

Po několika krocích se zarazil.

„Ondřej. Pavel. Radek. Alena.“

Říkal to jako člověk, který si opakuje PIN.

U dveří do suterénu jsme zkontrolovali kamery.

Digitální záznam ukazoval při vstupu čtyři lidi.

Při odchodu jen tři.

Radek stál vedle nás a díval se na obraz, ve kterém nebyl.

Analogová páska byla horší. Na té nebyl vůbec. Ne při vstupu, ne ve Studiu B, ne při odchodu. Kamera, kterou celou dobu nesl, se pohybovala vzduchem sama.

„Řekněte moje jméno,“ požádal.

Řekli jsme ho všichni.

„Celé.“

Radek Vondra.

„Ještě jednou.“

Radek Vondra.

Alena otevřela svůj blok. Nahoře na první stránce měla seznam čtyř lidí. U třetího jména byl papír rozmazaný, jako by se inkoust rozpustil ve vodě.

Radek se posadil na schod.

„Já nechci být test,“ řekl.

Nikdo mu nedokázal slíbit, že není.

Dveře za námi zmizely ve chvíli, kdy je Šimek zavřel. Zůstala betonová stěna. Křídové značky u vstupu tam pořád byly, jen jedna z nich chyběla. Radkova.

Naše hodinky ukazovaly 22:17.

Hodiny v suterénu 22:40.

Venku bylo 22:40.

Chybělo dvacet tři minut.

Nikdo z nás si nepamatoval, co se během nich stalo.

Radek si zkontroloval občanku. Jméno na ní měl. Telefon ho poznal. Šimek mu zavolal a přístroj normálně zazvonil.

Na několik minut to vypadalo, že jsme z toho vyšli až směšně dobře.

Pak jsme se podívali do knihy návštěv objektu, do které jsme se před vstupem podepisovali.

Byly tam tři podpisy.

Ondřej Kříž.

Pavel Šimek.

Alena Koutná.

Čtvrtý řádek byl prázdný.

Radek držel propisku v ruce a přísahal, že se podepisoval poslední.

Šimek knihu zavřel.

„Od teď nic neopravujeme,“ řekl.

Tentokrát jsem věděl přesně proč.

Domů jsem přijel po půlnoci. Televizi jsem nechal odpojenou. Zrcadla jsem nepřikrýval, protože po tom všem mi to připadalo skoro směšné. Sedl jsem si k notebooku a začal psát tenhle zápis.

Po čtvrtém odstavci přišla první zpráva od člověka, kterého neznám.

Předmět: KANÁL 14.

Text měl jedinou větu:

„Myslel jsem, že jsem byl jediný.“

O dvě minuty později přišla druhá.

KANÁL 6.

Pak třetí. Bez čísla. Jen fotografie staré televize v prázdném pokoji. Na obrazovce nebyl Viktor. Byl tam jiný stůl, jiná kulisa a na zdi stejný symbol oka.

Za dalších deset minut jsem měl jedenáct zpráv.

Některé vypadají jako vtip. Některé ne.

Jedna je od Hany.

Poslala fotografii nové kresby. Pokoj, který kreslila od roku 1999, už na ní není.

Místo něj nakreslila mapu.

Na mapě je jedenáct bílých čtverců.

Dva černé.

U jednoho z těch černých je napsáno TEREZA.

U druhého není nic.

Šimek mi před chvílí volal. Radek je u něj a zatím si ho oba pamatují. Alena taky. Dohodli jsme se, že nebudeme nic opravovat v archivech a nebudeme nikomu dokazovat, že Radek existuje. Alespoň ne dnes.

První sérii tohohle blogu jsem začal proto, že jsem chtěl zjistit, co jsem jako dítě sledoval.

Teď už to vím.

Nesledoval jsem jeden zakázaný dětský pořad.

Sledoval jsem test, jestli se něco z druhé strany dokáže naučit používat naše obrazy, naše jména a naše vzpomínky jako cestu.

A podle mapy ve Studiu B nebyl Kanál 23 jediný test.

Byl jen jeden z těch, které se povedly.

Tohle není konec.

Poprvé konečně vím, kde začít hledat dál.