Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, dokumenty i popsané události jsou smyšlené.
První zápis druhé série Kanálu 23. Navazuje na události ve Studiu B, ale funguje i samostatně.
Po finále první série jsme se do Studia B nevrátili
První věc, kterou jsme po návratu udělali, byla překvapivě obyčejná. Spali jsme. Ne dobře, ne dlouho, ale spali. Po týdnech, kdy jsem každou novou pásku pouštěl ve chvíli, kdy jsem ji našel, to byl skoro luxus. Studio B jsme nechali být. Dveře se v suterénu znovu neobjevily a nikdo z nás neměl potřebu hledat je kladivem.
Radek byl pořád s námi. To je potřeba napsat hned na začátku, protože právě u něj se všechno komplikuje. Fyzicky existuje. Mluví, jí, nadává, spí, má telefon a občanku. Když mu zavolám, zvedne to. Když sedí vedle mě, vidím ho. Jenže některé věci kolem něj začaly tvrdit, že tam není.
Z knihy návštěv technické budovy zmizel jeho podpis. Analogová páska ze Studia B nikdy nezachytila jeho tělo, přestože zachytila kameru, kterou celou dobu nesl. Na jedné společné fotografii stojíme já, Šimek a Alena. Mezi mnou a Šimkem je místo přesně tak široké, aby se tam vešel člověk. Radek si snímek prohlížel asi minutu a pak řekl, že už další fotografie vidět nechce.
Šimek zakázal cokoli „opravovat“. Žádné dodatečné zápisy do starých evidencí, žádné nové společné fotografie na důkaz, žádné přesvědčování úředníků, pokud to nebude nutné. Otcův princip rozostření jsme už pochopili dost na to, abychom věděli, že dokonale sjednocený důkaz může být přesně to, co Kanál 23 potřebuje.
Takže jsme udělali něco jiného. Začali jsme hledat děti.
Jedenáct bílých čtverců nebylo jedenáct pohřešovaných
Na mapě, kterou Hana nakreslila po našem návratu, bylo jedenáct bílých čtverců a dva černé. U jednoho černého stálo TEREZA. Druhý zůstal bez jména. Nejdřív jsem si myslel, že to znamená třináct dětí.
Šimek vytáhl původní policejní seznam a konečně mi vysvětlil rozdíl. Jedenáct dětí bylo v srpnu 1999 označených jako NAVRÁCENO. Ne „v pořádku“. Ne „bez následků“. Jen fyzicky navráceno rodičům. Dvě další položky byly poškozené nebo úplně prázdné. U jedné dnes předpokládáme Terezu Bendu. U druhé nevíme vůbec nic.
Hana byla mezi navrácenými. Martin Benda také. Lenka Horská také. Páté jméno na seznamu bylo David Vorel. Narozen 1990. Navrácen 19. srpna 1999.
U jeho jména stála poznámka: PAMĚŤ BEZ VĚDOMÉHO KONFLIKTU. Pod tím bylo rukou připsáno něco, co jsem nejdřív přečetl jako „rodina stabilní“. Šimek vzal lupu. Nebyla tam napsaná stabilní. Bylo tam: RODINA NEVIDÍ.
David měl občanku, práci, nájem a skoro žádné dětství
Najít Davida bylo až nepříjemně snadné. Nebyl schovaný pod změněným jménem. Neměl anonymní profil ani smazanou minulost. Pracoval jako servisní technik, měl normálně vedené doklady, nájem, starší živnost a současnou adresu. Pro stát existoval naprosto bez problémů.
Divné bylo jen to, že před rokem 2008 po něm skoro nic nebylo. To samo o sobě samozřejmě není důkaz ničeho. Internet není kronika lidstva. Jenže Šimek měl kopii rodného listu, starou kartičku pojišťovny a hlavně policejní výpověď jeho matky z roku 1999.
Stálo v ní: „Syn David se vrátil domů dne 19. 8. ve 4:10 ráno.“
Našli jsme současný kontakt ženy se stejným jménem a datem narození. Šimek jí zavolal. Neřekl nic o Studiu B. Nic o Viktorovi. Jen že ověřuje starý případ z roku 1999. Pak se zeptal, jestli měla syna Davida.
Žena se zasmála. „Ne. Já mám jednu dceru.“
Šimek ověřil rok 1990. „Ne,“ zopakovala. „Dcera se narodila až v devadesátém čtvrtém.“
Pod policejní výpovědí z roku 1999 byl její podpis. Stejný podpis jako na novějších dokumentech. Stejná žena. Jiná rodina.
„Máma mě zase nepoznala?“
David nám odpověděl na zprávu asi za hodinu: „Přijeďte. Ale nevolejte rodičům.“
Bydlel v obyčejném paneláku. U zvonku měl normálně svoje jméno. Když otevřel, podíval se na Šimka, potom na mě. „Máma mě zase nepoznala?“
Nikdo z nás nic neřekl. David ustoupil. „Takže ano.“
V kuchyni měl fotografie z práce, výletů a několika vztahů. Žádná fotografie z dětství. „Nemám je,“ řekl, aniž bych se stihl zeptat. „A ano, zkoušel jsem je získat.“
Pak nám vysvětlil, že rodiče ho přestali poznávat v roce 2008. Ne postupně. Jednoho dne přijel z učiliště domů na víkend, zazvonil a matka se ho přes zavřené dveře zeptala, koho hledá.
Ukázal jim občanku. Rodný list. Fotografie. „Máma se dívala na fotku, kde mě drží jako dítě,“ řekl. „Poznala sebe. Poznala náš starý byt. Jen nevěděla, koho drží.“
Nezapomněl na něj celý svět
David nezmizel jako Tereza. Někteří spolužáci si ho pamatovali. Učitel ze základní školy si ho vybavil. Lékař měl starou kartu. Úřady vedly jeho dokumenty. Dokonce dva sousedé z domu jeho rodičů tvrdili, že si pamatují kluka, který celé léto jezdil na kole po dvoře.
Jeho rodiče ne. A jeho mladší sestra také ne.
„Když jí ukážu fotku, kde stojíme vedle sebe, vidí dva lidi,“ vysvětloval. „Ví, že ten druhý jsem já, protože jí to řeknu. Ale nemá k tomu nic. Žádnou vzpomínku. Žádný pocit.“
Pak otevřel kuchyňskou zásuvku a vytáhl starou obálku. Uvnitř byla VHS-C kazeta. Na štítku stálo jediné slovo: DOMŮ.
„Přišla den předtím.“
„Před čím?“ zeptal jsem se.
„Než mě máma přestala znát.“
Nikdy ji nepustil. Šimek se zeptal proč. David ukázal na mě. „Protože já si rok devadesát devět pamatoval. Ty ne. Proto ses díval dál.“
David si Studio B pamatuje jinak než ostatní
Všichni lidé, se kterými jsem zatím mluvil, měli v roce 1999 díry. Hana kreslí pokoj, který si nepamatuje. Martin si nepamatuje sestru, pro kterou si přišel. Lenka si pamatuje jen „ticho po obraze“. David tvrdil, že si pamatuje téměř všechno.
Nechtěl kameru. Nechtěl diktafon. Dovolil nám jen psát na papír. Podle něj ve Studiu B nebylo jedenáct dětí najednou. Přicházely po jednom nebo po dvojicích. Většina si myslela, že jde o natáčení.
Hlavní místnost, kterou si pamatuje, nebyla zelená kulisa Večerního klubu. „Byla to čekárna.“
Židle stály podél stěny. Uprostřed byl velký prázdný dřevěný rám. Děti před něj chodily po jednom. Viktor stál za nimi a pokládal otázky.
Jak se jmenuješ. Kde bydlíš. Koho máš nejradši. Čeho se bojíš. Kdo si tě všimne, když nepřijdeš domů.
Po každé odpovědi se podle Davida někde za rámem ozvalo cvaknutí. Jako fotoaparát. Bez blesku.
Jedna otázka neměla správnou odpověď
Nakonec Viktor položil ještě jednu. „Kdo jsi, když se na tebe nikdo nedívá?“
David se při té větě poprvé rozklepal. „Co jsi řekl?“ zeptal jsem se. „Že pořád já.“
„A Viktor?“
„Řekl, že to je dětská odpověď.“
Pak prý Viktor prošel za rám. Ne kolem něj. Za něj. Přestože za rámem byla betonová zeď. Jeho hlas se ozval z druhé strany.
„Co řekl?“
David zavřel oči. „Že až budu starší, zjistím, že člověk existuje hlavně tam, kde si ho ostatní drží.“
Šimek přestal psát.
Pak měla přijít poslední otázka. Koho by David nechal zmizet ze své paměti jako prvního, kdyby si musel vybrat.
„Co jsi odpověděl?“
Dlouho nic neříkal. Pak: „Máma.“
V roce 2008 mu bylo osmnáct
Devět let po Studiu B. Přesně v roce, kdy ho vlastní matka přestala poznávat.
„Takže si myslíš, že sis to vybral?“ zeptal jsem se.
„Myslel jsem si to patnáct let.“
„A teď?“
Podíval se na VHS kazetu. „Teď myslím, že to nebyla otázka.“ Položil prst na slovo DOMŮ. „Byla to objednávka.“
V den osmnáctých narozenin mu matka normálně zavolala a popřála mu. O den později přišla kazeta. O další den přijel domů a byl cizí člověk.
„Takže páska nebyla příčina,“ řekl Šimek.
„Možná oznámení.“
Mně napadlo jiné slovo. Účtenka. Neřekl jsem ho.
Pásku jsme nepustili. Přesto začala vysílat
David neměl doma VHS přehrávač. Kazeta ležela osmnáct let v obálce. Položil ji před nás na stůl. „Odvezte si ji.“
Šimek okamžitě odmítl. „Proč?“
„Protože pokaždé, když něco od někoho odvezeme, objeví se to tam, kde to potřebuje být.“
David se krátce usmál. „Tak to už je pozdě.“
Z obýváku se ozvaly tři tóny Večerního klubu. David neměl televizi.
Na stěně visela mapa České republiky pod sklem. Sklo se rozsvítilo jako odraz. V odrazu byla místnost, ve které jsme seděli, jen stůl byl prázdný.
Kazeta DOMŮ v odrazu ležela u dveří. Její plastová dvířka se otevřela a černá páska začala vylézat ven.
Po skle se objevily bílé titulky.
DAVID VOREL BYL NAVRÁCEN SPRÁVNĚ.
RODINA BYLA ODEBRÁNA Z OBRAZU.
TEST PAMĚTI: ÚSPĚŠNÝ.
Pak čtvrtý řádek: POKRAČOVÁNÍ: SESTRA.
David rám strhl ze stěny. Sklo prasklo a obraz zmizel.
Z prasklin se ozval Viktorův hlas. „Ne všechno, co vás zapomene, je pryč.“
David do rámu kopl.
„A ne všechno, co si vás pamatuje, je vaše rodina.“
Sklo zhaslo.
Jeho sestra má doma fotografii člověka, kterého nevidí
Davidova sestra žije v jiném městě. Na jedné veřejné fotografii z Vánoc stojí s rodiči. Za nimi je police a na ní malý rámeček.
Po zvětšení je uvnitř vidět chlapec na kole. David.
Poslal jsem mu screenshot. „Táta to fotil v roce 1998.“
Zavolal sestře a požádal ji, aby šla k polici a popsala obrázek.
Slyšel jsem její hlas přes reproduktor. „Je tam louka. Stromy.“
David zavřel oči. „A žádný člověk?“
„Ne.“
Na screenshotu přede mnou se malý David Vorel díval přímo do objektivu. Stejný rámeček. Stejné sklo. Stejná fotografie. Dva různé obrazy.
V noci zavolal Radek
Myslel jsem, že dnešní zápis skončí Davidem. Ve dvě ráno mi zazvonil telefon. Radek.
„Mám problém.“
„Jaký?“
„Máma mi volala.“
Radkovi je přes čtyřicet. S matkou normálně mluví několikrát týdně.
„Ptala se, jestli jsem nový správce domu.“
Posadil jsem se. „Nic jí nevysvětluj. Nic jí neposílej. Žádné fotky, žádný rodný list. Nesnaž se jí dokazovat, kdo jsi.“
„To mi Šimek řekl taky.“
Pak se odmlčel. „Ondřeji, já jsem nebyl dítě ze Studia B.“
„Já vím.“
„Tak proč se mi děje to samé co Davidovi?“
Nevěděl jsem.
Po hovoru jsem znovu otevřel fotografii Haniny mapy. Jedenáct bílých čtverců. Dva černé.
Tentokrát jich bylo čtrnáct. Úplně na kraji přibyl nový. Šedý.
Pod ním bylo napsané jediné jméno: RADEK.
„Navrácený“ možná není minulý čas
Myslel jsem, že druhá série tohohle blogu bude jednoduchá alespoň v jedné věci. Najdeme jedenáct lidí, kteří se v roce 1999 vrátili ze Studia B domů, a zjistíme, co se jim stalo.
Po dnešku si nejsem jistý, že slovo navrácený označuje událost. Možná označuje stav.
David ztratil rodinu devět let po návratu. Radek začíná ztrácet svou tři dny potom, co ho analogová kamera odmítla zaznamenat.
A někde mezi těmi dvěma případy musí existovat pravidlo.
Zítra máme jet za Davidovou sestrou. Šimek nechce. David ano. Já taky.
Protože jestli ona před sebou vidí krajinu a my na stejné fotografii vidíme jejího bratra, už nejde jen o to, kdo si koho pamatuje.
Jde o to, kdo rozhoduje, co je na obrázku.
