Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, dokumenty i popsané události jsou smyšlené.
Druhý zápis druhé série Kanálu 23. Navazuje na případ Davida Vorela a na události po finále první série.
David čekal před domem vlastní sestry
K Davidově sestře jsme jeli o dva dny později. Původně chtěl jet s námi až ke dveřím, ale Šimek to zatrhl. Ne proto, že by mu nevěřil. Právě naopak. Po tom, co se stalo Radkovi, jsme se snažili nedělat nic, co by mohlo násilím sjednotit dvě verze stejné vzpomínky. Klára Vorelová podle svých vzpomínek vyrůstala jako jedináček. David podle svých vyrůstal s ní. Postavit je bez přípravy proti sobě nám připadalo jako nejrychlejší způsob, jak zjistit, co se stane, když se dva obrazy pokusí obsadit stejné místo.
David tedy zůstal v autě o ulici dál. Nechal nám jednu věc: starou rodinnou fotografii, kterou znal z dětství. Na snímku měl být on, osmiletý, na malém červeném kole před domem rodičů. Klára měla stát za ním v trávě a držet plastový kýbl. Přesně ten snímek, který jsme už viděli v rámečku na její vánoční fotografii.
Neřekli jsme Kláře předem, co na papíru vidíme. To bylo Šimkovo pravidlo. Žádné navádění, žádné „podívejte se sem“. Nejdřív měla všechno popsat sama.
Otevřela nám žena kolem třiceti. Davidovi byla podobná hlavně kolem očí. Toho bych si možná ani nevšiml, kdybych poslední dva dny nekoukal na jeho fotografie. Působila mile, ale od první chvíle bylo poznat, že nás považuje za lidi, kteří se snaží její rodině vnutit cizího člověka.
„Ten muž mi včera volal znovu,“ řekla místo pozdravu. „David.“
Jméno vyslovila jako jméno technika nebo kurýra. Bez jediné stopy toho, že by někdy patřilo do její rodiny.
Stejnou fotografii jsme položili doprostřed stolu
Seděli jsme v její kuchyni. Šimek vytáhl fotografii z neprůhledné obálky a položil ji mezi nás. Klára se na ni podívala asi na tři sekundy.
„To je od nás ze zahrady,“ řekla. „Asi devadesátý osmý.“
„Co na ní je?“
„Louka. To staré kolo. Plot.“
„Lidé?“
Podívala se znovu.
„Nikdo.“
Já viděl Davida. Šimek také. Malý kluk seděl na červeném kole a jednou nohou se opíral o zem. Za ním stála malá Klára. Nebyl to nejasný stín ani něco, co by šlo zaměnit za větev. Dvě děti, oba obličeje čitelné.
Klára viděla prázdnou zahradu.
Požádali jsme ji, aby fotografii vyfotila vlastním telefonem a obrázek mi poslala. Udělala to. Soubor přišel během několika sekund.
Na mém telefonu byl David.
Na jejím telefonu nebyl.
Nešlo o dvě fotografie. Byl to tentýž soubor. Radek nám ještě před cestou připravil jednoduchý postup, jak porovnat data bez jakýchkoli úprav obrazu. Velikost souboru seděla. Kontrolní součet seděl. Telefon neposílal jednu variantu mně a jinou Kláře.
Data byla stejná.
Obraz ne.
Klára nikdy nepovažovala prázdná místa za prázdná
Po první fotografii vytáhla staré rodinné album. Ne proto, že by nám začala věřit. Chtěla nám dokázat, že v něm žádný bratr není.
Pro mě to byl pravý opak.
Na snímku z narozenin seděl David vedle ní. Klára viděla pouze volnou židli s opěradlem. Na fotografii z výletu stál u zábradlí. Klára tvrdila, že je tam kmen stromu. Na zimním snímku měl David modrou bundu a držel sáňky. Pro ni tam byla jen hromada sněhu u plotu.
Nejhorší nebylo, že ho neviděla. Nejhorší bylo, jak přirozeně její mozek všechna místa doplňoval. Prázdná židle nebyla podezřelá, protože někdo mohl právě vstát. Druhý hrnek na stole patřil návštěvě. Dvoje dětské sáňky byly normální, protože jedny mohli půjčit sousedům. Když jsme upozornili na dvě narozeninové svíčky se jmény, Klára bez zaváhání řekla, že druhé jméno je značka cukrárny.
Na papíře přitom stálo DAVID.
„Vy to vážně vidíte?“ zeptala se nakonec.
Šimek přikývl.
Klára se na mě podívala a poprvé vypadala spíš vyděšeně než podrážděně.
„Tak proč já ne?“
Nevěděl jsem, jak jí vysvětlit něco, čemu jsme sami sotva rozuměli. Řekl jsem jen to, co jsme věděli jistě.
„Protože někdo nevymazal fotografii. Něco změnilo způsob, jakým ji čtete.“
V dětském pokoji byla jedna postel a místo po druhé
Klára stále bydlela v jiném městě než rodiče, ale část dětského nábytku si po jejich stěhování odvezla. V pracovně měla starou knihovnu, krabice se školními sešity a nízkou skříňku polepenou samolepkami. Na jedné boční desce byly tužkou vyznačené dětské výšky.
Dvě řady.
U jedné K.
U druhé D.
Klára viděla jen K.
Když jsem ukázal na písmeno D, podívala se přesně tam, kam jsem ukazoval, a řekla, že na dřevě žádné písmeno není. Přitom se špičkou prstu dotýkala jeho okraje.
V další krabici našla fotografii dětského pokoje. Viděl jsem dvě postele podél protějších stěn. Jednu s růžovým povlečením, druhou s modrým. Klára tvrdila, že tam vždycky byla jen její postel a vedle ní nízká skříň.
„Tady přece žádná skříň není,“ řekl Šimek.
„Je.“
„Kde?“
Ukázala na modrou postel.
V tu chvíli mi došlo, že slovo RODINA NEVIDÍ bylo přesnější, než jsem si původně myslel. Nešlo jen o zapomenutí. Klářin obraz světa aktivně doplňoval náhradní vysvětlení pokaždé, když narazil na místo, kde měl být David.
David nebyl vymazaný.
Byl překrytý.
Starou rodinnou VHS jsme pustili bez Davida
V jedné z krabic byla kazeta označená VÁNOCE 1998. Klára měla stále kombinovaný přehrávač po rodičích, takže jsme nemuseli nic odvážet. Šimek se na mě před spuštěním podíval způsobem, kterým dával najevo, že to považuje za špatný nápad. Měl pravdu. Pustili jsme ji stejně.
Prvních několik minut bylo obyčejných. Rozsvícený stromek, rodiče, čtyřletá Klára. Potom do obrazu vběhl David v červeném svetru.
Já ho viděl.
Šimek také.
Klára ne.
Jenže tentokrát se obraz nemohl jednoduše přizpůsobit prázdným místem. David se hýbal. Bral dárky, procházel před kamerou, sedal si vedle sestry. A její rodiče na něj reagovali.
Pro Kláru se dělo něco mnohem horšího. Dárky se zvedaly ze země samy. Její matka se několikrát otočila k prázdnému místu a odpověděla člověku, kterého Klára neviděla. Otec podal hrnek do prázdna a pustil ho. Hrnek nezmizel. Zůstal ve vzduchu v ruce, která pro Kláru neexistovala.
„Vypněte to,“ řekla.
Nevypnul jsem to hned.
Na videu se malá Klára rozběhla k Davidovi, objala ho kolem pasu a něco mu řekla.
Dospělá Klára vedle mě začala plakat.
„Koho objímám?“
Vypnul jsem pásku.
Zvuk si Davida pamatoval lépe než obraz
Po několika minutách chtěla pokračovat. Tentokrát jsme nechali obrazovku přikrytou kusem látky a poslouchali jen zvuk.
Bylo to jiné.
Davidův dětský hlas byl slyšet. Ne čistě, ale byl tam. Smál se, hádal se s otcem kvůli dárku a v jednu chvíli řekl Kláře, ať mu nebere autíčko.
Klára ztuhla.
„To slyším.“
„Poznáváš ho?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou.
„Ne. Ale slyším, že tam někdo je.“
To byla první trhlina. Obraz ho pro ni nahradil. Zvuk ne úplně.
Pustili jsme krátkou část znovu. Když David na pásce řekl „Klárko“, její ruka automaticky sevřela okraj stolu.
„Tak mi říkal jenom…“ začala.
Nedořekla to.
„Kdo?“
„Nevím.“
Pak si zakryla ústa.
„Já jsem chtěla říct brácha.“
David vešel dovnitř až po hodině
Zavolal jsem mu. Neřekl jsem, že se něco změnilo. Jen ať přijde nahoru.
Když zazvonil, Klára otevřela sama. David stál na chodbě a vypadal mnohem víc vyděšeně než ona.
„Ahoj,“ řekl.
Klára se na něj dívala několik sekund.
„Dobrý den.“
David sklopil oči. Bylo na něm vidět, že přesně tuhle odpověď čekal a stejně ho zasáhla.
Posadili se proti sobě. Nezkoušeli jsme žádné otázky typu „pamatuješ si, jak jsme…“. To by byl přesně ten druh násilného opravování, kterému jsme se chtěli vyhnout. Místo toho jsem vzal z police obyčejný prázdný dřevěný rámeček, ze kterého Klára před lety vyndala fotografii.
Nevím, proč mě to napadlo. Možná kvůli Haně a jejímu pravidlu, že Viktor potřebuje rám. Možná jsem byl jen unavený a udělal něco hloupého.
Položil jsem rámeček mezi ně.
Klára se na Davida podívala skrz něj.
A poznala ho.
Paměť se vrátila na dvacet tři sekund
Nebyla to pomalá změna. Klára se nadechla, oči se jí rozšířily a řekla jediné slovo.
„Dádo.“
David se rozplakal dřív, než se stihl pohnout.
Klára vyskočila, obešla stůl a objala ho. Mluvila tak rychle, že jsme jí skoro nerozuměli. Připomněla mu rozbité akvárium, hádku kvůli modrému spacáku, jizvu na koleni, kterou si udělal u babičky. David odpovídal. Všechno sedělo.
Šimek se podíval na hodinky.
Já taky.
Po šestnácti sekundách Klára začala opakovat jednu větu.
„Já jsem věděla, že někdo chybí.“
V devatenácté sekundě se podívala přes Davidovo rameno.
„On říkal, že tě nesmíme držet.“
David ztuhl.
„Kdo?“
Klára se podívala přímo na něj.
„Viktor.“
Ve dvacáté třetí sekundě pustila jeho ramena.
Ustoupila o krok.
A vyděšeně se zeptala:
„Proč mě ten člověk objímá?“
Nahrávka dokazovala něco, co si Klára právě nepamatovala
Nikdo několik vteřin nepromluvil. David se posadil a zakryl si obličej rukama. Klára chtěla, abychom mu vysvětlili, co se stalo. Tentokrát jsme jí nemuseli nic tvrdit. Šimek měl na stole zapnutý hlasový záznamník.
Pustil posledních třicet sekund.
Klára poslouchala vlastní hlas, jak říká Dádo. Slyšela sama sebe vyjmenovávat vzpomínky, které podle ní nikdy nezažila. Slyšela větu o Viktorovi.
„To jsem řekla já?“
„Ano.“
„Proč si to nepamatuju?“
Nikdo neodpověděl.
Klára vzala papír a sama na něj velkými písmeny napsala:
DAVID VOREL JE MŮJ BRATR.
Pod to přidala:
JESTLI TOMU ZA PĚT MINUT NEVĚŘÍM, NEVYHAZUJ TEN PAPÍR.
Pak se na větu chvíli dívala.
„Věřím tomu,“ řekla.
O deset minut později se mě zeptala, proč má na stole cizí jméno.
Viktor nebyl ve vzpomínce místo Davida. Byl na jejím okraji
Než jsme odešli, Klára nás požádala o jednu věc. Chtěla se na staré video podívat ještě jednou, ale přes prázdný rámeček. Šimek to odmítl. Já také. David tentokrát souhlasil s námi.
Klára ale řekla něco, co změnilo význam těch třiadvaceti sekund.
„Když jsem si ho pamatovala, nepamatovala jsem si Viktora místo něj.“
„Jak to myslíš?“
„David byl David. Normálně. Ale pokaždé, když jsem si vybavila něco, kde byl on, stál Viktor někde na kraji.“
Ukázala ke dveřím kuchyně.
„Za dveřmi. V odrazu skříně. Za stromem. Nikdy uprostřed.“
Šimek se zeptal, jestli si pamatuje Studio B.
Klára zavrtěla hlavou.
„Ne. Jen jednu větu.“
„Jakou?“
Chvíli mlčela.
„Když rodina pustí obraz, obraz pustí dítě.“
David přestal dýchat skoro na celý nádech.
Na policejní pásce z roku 1999 jsme žádnou takovou větu nikdy neslyšeli.
Radkova matka si mezitím vzpomněla na syna, kterého nikdy neměla
Cestou domů zavolal Šimekovi Radek. Jeho situace se během několika hodin změnila.
Matka ho ráno nepoznala. Odpoledne mu zavolala sama a omlouvala se. Tvrdila, že měla nějaký podivný výpadek a že samozřejmě ví, kdo je.
To by byla dobrá zpráva, kdyby mu pak neřekla:
„A co tvůj mladší bratr?“
Radek žádného mladšího bratra nemá.
Nikdy neměl.
Jeho matka ale popsala jméno, pokoj i školu. Tvrdila, že oba kluci vyrůstali spolu a že mladší syn zemřel jako dítě. Radek o něm neměl jedinou vzpomínku.
Šimek se mě po telefonu zeptal, co jsme u Kláry udělali.
Řekl jsem mu o rámečku a třiadvaceti sekundách.
Dlouho mlčel.
„Takže to nevrací paměť,“ řekl nakonec.
„Co teda?“
„Možná jen otevírá volné místo.“
Na Hanině mapě už nejsou jen jména z roku 1999
Když jsem přijel domů, čekala na mě zpráva od Hany. Žádný text. Jen fotografie její poslední kresby.
Mapa se změnila znovu.
Jedenáct původních bílých čtverců zůstalo. TEREZA byla pořád u jednoho černého. Druhý černý zůstal bez jména.
Šedý čtverec RADEK ale už šedý nebyl.
Byl napůl bílý a napůl černý.
Vedle něj přibyl další obrys.
Bez barvy.
Bez jména.
Jen s datem narození, které mi Radek před několika dny řekl jako svoje.
A pod ním jiný rok narození.
O čtyři roky pozdější.
Pokud má Šimek pravdu, dneškem jsme možná Davidovi nic nevrátili. Jen jsme ukázali Kanálu 23, že prázdné místo po člověku se dá znovu otevřít.
A někde se právě rozhoduje, kdo ho zaplní.
