Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, organizace i popsané události jsou smyšlené.
Mezizápis autorské hororové série Kanál 23. Blog Ondřeje Kříže; dějově se odehrává mezi návštěvou Hany Soukupové a návratem do Studia B.
Martin Benda mi zavolal po půlnoci
Po posledním zápisu o Haně Soukupové jsem čekal ledacos. Zprávy od lidí, kteří budou tvrdit, že v dětství viděli Viktora. Fotografie starých televizí. Vtipálky, kteří mi pošlou číslo 23 napsané na papíře a budou čekat, jestli se leknu. Nečekal jsem telefon od Martina Bendy.
Martin je jeden z lidí, kteří byli v srpnu 1999 v policejních materiálech označeni jako „navrácení“. Když jsem mu volal poprvé, odmítl se mnou mluvit, dokud mám v místnosti televizi. Potom hovor ukončil. Tentokrát zavolal sám ve 0:18 a první věta, kterou řekl, byla: „Hana vám ukázala pokoj, že jo?“
Nevěděl jsem, odkud to ví. Řekl, že můj článek četl a že jsem udělal přesně to, co jsme prý dělat neměli: dal jsem tomu příběh. Když jsem se zeptal, co tím myslí, chvíli mlčel a potom řekl, že má něco, co měl dávno zničit.
„Tři kazety,“ řekl. „Táta je přinesl domů po zásahu. Celou dobu tvrdil, že je vzal z kontejneru za kabelovkou, než to policie všechno odvezla. Já mu nevěřil. Pak umřel a našel jsem je ve sklepě.“
Zeptal jsem se, co na nich je.
„Malování duší.“
Domluvili jsme se na další den. Martin měl dvě podmínky: nepřinesu kameru a žádnou část pásky nebudu pouštět dvakrát za sebou. Po tom, co jsem za poslední týden viděl, mi ani jedna nepřipadala přehnaná.
Na krabičkách nebylo číslo Kanálu 23
Martin bydlel v bytě, který působil zvláštně až ve chvíli, kdy si člověk uvědomil, co v něm chybí. Neměl televizi, zrcadla ani zarámované fotografie. Obrazy, které visely na stěnách, byly bez rámů. Dokonce i skleněná dvířka kuchyňské linky měl přelepená matnou fólií. Když jsem se zeptal, jestli to všechno souvisí s rokem 1999, řekl, že o tom nechce mluvit.
Na stole ležely tři VHS. Obyčejné černé kazety, každá v průhledném plastovém boxu. Na hřbetu nebylo K-23/99 ani policejní číslo. Jen tři popisky psané stejným černým fixem: DUŠE 3, DUŠE 6 a DUŠE 9.
„Táta je nikdy nepouštěl přede mnou,“ řekl Martin. „Já jo. Jednou. Před dvaceti lety. Pak jsem je zavřel do krabice a dělal, že neexistují.“
Zeptal jsem se, proč mi je tedy ukazuje teď.
Podíval se na mě způsobem, který mi připomněl Hanu. Ne strach. Spíš únavu člověka, který je příliš dlouho sám s jednou věcí. „Protože na devítce je Viktor. A není tam jako Viktor.“
Přehrávač měl starý, ale udržovaný. Monitor byl malý CRT bez antény. Martin odpojil všechno ostatní ze zásuvek, zatáhl závěsy a položil vedle přehrávače kuchyňskou minutku. „Jeden průchod,“ zopakoval. „Když se něco změní, nechci vědět co.“
První díl se jmenoval Odpad
Kazeta DUŠE 3 začala bez znělky. Zrnitý obraz, přepálené barvy a dlouhý záběr na nelegální skládku někde u lesa. Pneumatiky, rozbité sklo, matrace nasáklé deštěm, dětská plastová židle bez jedné nohy. Uprostřed toho všeho stál malířský stojan a před ním muž v béžovém kabátu.
Nebyl mu vidět obličej. Kamera ho zabírala zezadu nebo z profilu, vždy tak, aby horní část tváře zůstala mimo světlo. Měl úzké ruce a na pravém zápěstí hodinky s kovovým tahem. Na prostředníčku levé ruky byla tmavá jizva nebo silná rýha. Ten detail jsem si zapamatoval jen proto, že kamera několikrát přiblížila jeho ruku se štětcem.
Na plátně maloval rodinný dům. Ne podle krajiny před sebou. Prostě dům. Čtyři okna, malá zahrada, plot. Během malování mluvil klidným hlasem, skoro jako učitel výtvarné výchovy.
„Lidé si myslí, že špína je tohle,“ řekl a ukázal štětcem na hromadu odpadků. „Tohle je jen to, co už dokázali odhodit. Skutečná špína je to, co si nosí domů a nechají v sobě.“
Pak na namalovaná okna domu nanesl šedou barvu. Jedno po druhém je zamazal, až zůstalo jediné bílé okno v horním patře.
„Dospělý člověk je vrstva přes vrstvu. Strach. Dluh. Stud. Lež. Poslušnost. Všechno to zaschne a potom tomu říká charakter.“
Zastavil se a obrátil hlavu ke kameře, ale tvář zůstala pořád ve stínu.
„Dítě ještě není hotový obraz.“
Martin vedle mě ztuhl. Já jsem měl problém odtrhnout oči od obrazovky.
„Proto je s dětmi problém,“ pokračoval muž. „Každý dospělý je chce pomalovat k obrazu svému. Učí je, čeho se mají bát, za co se mají stydět, komu mají věřit. A pak se diví, že z nich vyrosteme my.“
Na konci vzal bílou barvu a přetřel skoro celé plátno. Zůstalo jen malé okno.
„Nevinné věci se nezachraňují tím, že je necháte venku na dešti.“
Obraz zhasl.
Druhý záznam vypadal jako rituál, ale nedával žádný smysl
DUŠE 6 byla horší právě tím, že se z ní nedalo poznat, jestli člověk sleduje televizní pořad, zkoušku před natáčením nebo soukromý obřad skupiny lidí, která už dávno přestala rozlišovat mezi technikou a vírou.
Místnost byla holá a betonová. Na podlaze stálo šest prázdných dřevěných rámů, každý opřený o nízký stojan. Uprostřed byla dětská židle. Prázdná. Na ní ležel složený bílý papír.
Muž z Malování duší tentokrát neměl kabát. Bílá košile, tmavé kalhoty. Kamera ho opět nikdy nezabrala nad ústa. Na pravém zápěstí stejné hodinky. Na prstu stejná jizva.
Před jednotlivé rámy pokládal obyčejné věci: svazek klíčů, peněženku, kravatu, prázdnou sklenici, rodinnou fotografii otočenou obrazem dolů. Před poslední rám nedal nic.
Pak vzal černý štětec a přes pět rámů udělal jeden široký vodorovný tah. Šestý nechal čistý.
„Dospělý si myslí, že ho zachrání jméno,“ řekl. „Jméno je jen popisek na krabici.“
Další tah.
„Myslí si, že ho zachrání dům.“
Další.
„Práce. Peníze. Rodina. Víra.“
U každého slova položil dlaň na jeden z rámů. Nebylo v tom nic, co by odpovídalo známému obřadu. Žádné symboly, které bych poznal. Spíš improvizace člověka, který si sám pro sebe vytvořil pravidla a postupně jim začal věřit.
Potom obešel židli a bílý papír rozložil.
Byla na něm dětská kresba domu.
„Dítě ještě neví, že se musí stát kopií dospělých,“ řekl. „Když ho vezmete dřív, než ho svět dokončí, zachráníte aspoň první obraz.“
To slovo mě udeřilo okamžitě. První obraz. Stejný termín použil Vacek při policejním výslechu.
Muž se sklonil k židli a řekl skoro šeptem: „Nebereme jim život. Bereme jim to, co by z něj udělalo něco špinavého.“
Nevím, jestli to byla tehdy oficiální doktrína Spolku čistého signálu, soukromá víra jednoho člověka nebo něco, co mu řekl sám Kanál. V každém případě mi při poslechu došlo, proč bylo nebezpečné chápat lidi kolem Studia B jen jako techniky, kteří si hráli se signálem. Někteří z nich si z experimentu udělali náboženství.
Pak kamera přešla nad červený ubrus
Asi v osmnácté minutě muž odešel ze záběru. Kamera zůstala mířit na prázdnou židli. Několik sekund se nic nedělo. Potom přišel ostrý střih.
Červená látka. Bílý papír. Černý fix.
Bubík.
Do záběru vstoupila stejná levá ruka, kterou jsem před chvílí sledoval se štětcem. Stejná jizva na prostředníčku. Stejné hodinky byly tentokrát částečně vidět na okraji obrazu.
Ruka napsala tři řádky.
HANA SOUKUPOVÁ.
MARTIN BENDA.
ONDŘEJ KŘÍŽ.
Martin se vedle mě prudce nadechl. V roce 1999 mi bylo osm, jeho jméno jsem znal teprve několik dní a Hana tvrdila, že mě osobně nikdy neviděla. Přesto jsme byli na jednom papíře.
Pod jména ruka připsala: PRVNÍ OBRAZ NENÍ ČLOVĚK.
Pak papír odsunula a na další napsala jednu větu: ZACHRÁNIT DŘÍV, NEŽ SE NAUČÍ DÍVAT JAKO MY.
Záznam se bez přechodu vrátil do betonové místnosti. Muž stál před šesti rámy. Teď už jsem věděl, že minimálně lidské ruce Malování duší a Bubíka patřily stejnému člověku.
Na třetí kazetě ležela Viktorova hlava na stole
DUŠE 9 měla na začátku modrou obrazovku a několik vteřin tónu. Potom se objevil prostor, který jsem poznal z policejních pásek: hrubý beton za kulisami Studia B. Zelený koberec tam ještě nebyl. Papírové slunce také ne. Místnost působila rozestavěně.
Uprostřed stál dlouhý stůl. Na něm ležela velká liščí hlava.
Viktor.
Bez těla vypadal kostým mnohem hůř. Oči směřovaly každé trochu jinam a otevřená tlama zůstávala v tom stejném tupém úsměvu, který měl při vysílání. Vedle hlavy byly bílé rukavice a červená vesta.
Muž z Malování duší vešel do obrazu v bílé košili. Už neměl kabát. Chvíli jen stál vedle masky a díval se někam za kameru.
„Lidem nestačí pravda,“ řekl. „Pravda nemá obličej.“
Zvedl červenou vestu a oblékl si ji.
„Dítě potřebuje někoho, kdo mu řekne, že je všechno v pořádku.“
Natáhl bílé rukavice.
„Dospělý potřebuje někoho, koho může nenávidět.“
Nakonec vzal liščí hlavu do obou rukou.
„A obraz potřebuje jen tvar.“
Na několik sekund se zastavil. Pak řekl větu, kterou jsem si přehrával v hlavě celou cestu domů:
„Dnes jsem Viktor já. Zítra může být Viktor kdokoli. To jméno nepatří člověku.“
Nasadil si masku.
Nemusel promluvit znovu. I bez elektronického zkreslení jsem ten hlas poznal. Byl to hlas z Večerního klubu. Stejný rytmus, stejné pauzy, stejné měkké vyslovování mého jména.
Martin zastavil pásku.
„Teď už chápeš?“ zeptal se.
Chápal jsem jen část. Člověk, který minimálně někdy nosil Viktorův kostým, byl zároveň malířem a rukou Bubíka. To ale pořád nevysvětlovalo, jak se Viktor objevoval na odpojených obrazovkách, jak znal budoucnost nebo jak se mohl mladý Šimek projít archivem v roce 2026. Člověk v kostýmu byl operátor. Ne konečné vysvětlení.
Posledních sedm minut nevypadalo jako televizní pořad
Pásku jsme po krátké pauze pustili dál. Muž už měl Viktorovu hlavu, vestu i rukavice. Stál před holou betonovou stěnou. Na zemi kolem něj bylo několik prázdných rámů. Tentokrát nebyly postavené. Ležely naplocho a tvořily nepravidelný kruh.
Uprostřed kruhu byla jediná dětská židle.
Viktor ji neobsadil. Jen kolem ní pomalu obcházel a každého rámu se jednou dotkl bílou rukavicí. Z reproduktoru se ozývalo slabé praskání, které postupně začalo připomínat šepot několika lidí mluvících současně. Slova nešla rozpoznat.
Na stěnu potom štětcem namaloval bílý obdélník. Ne symbol. Prostě obrys dveří.
„Čistý obraz potřebuje místo, kam se vrátit,“ řekl Viktor.
Uvnitř bílého obdélníku udělal černou čáru v místě, kde by byla klika.
„Dům je špinavý. Člověk je špinavý. Paměť je nejšpinavější ze všeho.“
Otočil se k prázdné židli.
„Děti jsou jen první věc, kterou ještě nemusíme opravovat.“
Následovalo několik sekund šumu. Obraz se rozpadl do vodorovných pruhů. Když se stabilizoval, bílý obdélník už nebyl namalovaný.
Ve zdi byly dveře.
Skutečné kovové dveře, šedé, úzké, s mosazným zámkem.
Martin vypustil vzduch, jako by ho celou dobu zadržoval. Já jsem se naklonil blíž k obrazovce.
V zámku byl zasunutý klíč.
Poznal jsem ho.
Stejný tvar, stejná kulatá hlavička, stejný malý zářez na okraji. Kopie klíče, který mi někdo nechal před dveřmi po živém vysílání Kanálu 23.
Viktor si před koncem sundal jednu rukavici
Myslel jsem, že tím záznam skončí. Místo toho Viktor přistoupil ke dveřím a položil ruku na klíč. Pak se zarazil.
Sundal levou rukavici.
Na prostředníčku byla stejná jizva jako u malíře.
Na zápěstí stejné kovové hodinky.
Otočil klíčem, ale dveře neotevřel. Jen se obrátil ke kameře.
„Kdo je vidět, nezmizí,“ řekl.
Pak udělal něco, co se do všech předchozích záběrů nehodilo. Zvedl prst před liščí tlamu, jako když dospělý naznačuje dítěti, aby bylo potichu.
„Ale kdo zůstane čistý, nemusí být vidět vůbec.“
Zhaslo světlo.
V absolutní tmě se ozval ještě jeden hlas. Nebyl Viktorův. Zněl dál od mikrofonu a mnohem mladší.
„A co když se vrátí?“
Viktor odpověděl okamžitě.
„Pak mu otevřeme.“
Obraz se na jednu vteřinu vrátil.
Viktor stál těsně u kamery. Za jeho ramenem byly dveře otevřené. Za nimi nebyla další betonová místnost. Nebylo tam nic, co by šlo rozumně popsat jako prostor. Jen hustý šedý obraz připomínající televizní šum, ale v hloubce, jako by za dveřmi pokračovala chodba složená ze zrnění.
Pak páska skončila.
Martinův otec k deváté kazetě připsal jednu poznámku
Na vnitřní straně plastového boxu DUŠE 9 byl nalepený malý papír. Martin mi ho ukázal až po skončení záznamu. Písmo bylo vybledlé, obyčejná modrá propiska.
NEJSOU TO DVEŘE. JEN TO TAK CHCE, ABYCHOM JE VIDĚLI.
Pod tím bylo datum 21. srpna 1999 a iniciály jeho otce.
Zeptal jsem se, jestli jeho otec někdy vysvětlil, kde přesně kazetu našel. Martin řekl, že mluvil o technické budově, ale pokaždé trochu jinak. Jednou tvrdil, že byla ve skříni u modulátorů. Podruhé, že ji vytáhl z odpadků. Před smrtí prý řekl, že ji „přinesl z místnosti, která se nevešla do sklepa“
Tu formulaci jsem si zapsal.
Místnost, která se nevešla do sklepa.
Byla příliš blízko tomu, co máme se Šimkem v plánu udělat dál.
Porovnal jsem poslední záběr se stavebním plánem
Doma jsem nechtěl kazetu znovu přehrávat. Martin mi ji stejně nepůjčil. Měl jsem ale poznámky a velmi dobrou vzpomínku na poslední záběr. Vytáhl jsem kopii stavebního plánu technické budovy, kterou mi před několika dny poslal Šimek, a snažil se určit, na které stěně mohly být ty dveře.
Nebyla to těžká práce. Trubky vedené pod stropem, rozvaděč vlevo a nosný sloup v rohu seděly na jednu konkrétní část suterénu.
Jenže v plánu na té stěně žádné dveře nejsou.
Za ní má být necelý metr betonu a potom zemina.
Ve 23:07 mi zavolal Šimek. Řekl jsem mu o kazetách, o Malování duší, o Bubíkovi i o člověku, který si na pásce oblékl Viktorovu vestu a masku. Když jsem zmínil dveře, přestal mě přerušovat.
„Máte ten klíč?“ zeptal se.
Řekl jsem, že ano.
„Tak ho zítra vezměte.“
Pak mi poslal fotografii současného suterénu technické budovy. Pořídil ji správce objektu asi před hodinou.
Na zdi nebyly dveře.
Jen špinavý beton.
Uprostřed něj ale někdo čerstvou bílou barvou namaloval obdélník.
A v místě, kde má být klika, byla jediná černá čára.
