Článek
Škola, vojna a velké instituce jsou továrny na folklor. Každá generace dostane své profesory, úředníky, vedoucí a spolužáky, ale některé historky přežívají všechny personální obměny. Jen vymění jméno školy a přestěhují se o dvě koleje dál.
V tomto dílu jsou školní, vojenské a institucionální legendy podané co nejblíž tomu, jak jsou ve videu vyprávěny. Nejdřív tedy samotná historka, potom až její ověření a folklorní kontext.
Poznámka k formátu: část před „Co je pravda?“ je věrné převyprávění zdrojové historky bez domýšlení a bez literárního rozšiřování. Teprve po pointě následuje ověřovací část „Co je pravda?“
1. Česká televize měla mít opraváře psacích strojů ještě dávno poté, co psací stroje zmizely
O České televizi na Kavčích horách koluje historka o zaměstnanci, který měl kdysi běžné a potřebné povolání: opravoval psací stroje.
Pak se v kancelářích rozšířily počítače, psací stroje zmizely a útvar, pro který pracoval, měl být zrušen.
Podle legendy se ale při reorganizaci zapomnělo na samotného opraváře. Jeho pracovní místo zůstalo v systému, kancelář měl dál k dispozici a každý den chodil do práce.
Po dlouhá léta měl pobírat výplatu, přestože už prakticky neměl co opravovat a nikdo si údajně nevšiml, že jeho pozice přežila technologii, pro kterou vznikla.
Co je pravda?
Pro takového zaměstnance České televize se mi nepodařilo najít jméno, audit ani veřejný dokument. Bez nich je to institucionální legenda – stejný typ historky, jaký se vypráví o zapomenutých kancelářích, zrušených útvarech a lidech, jejichž pozici nikdo nepřekontroloval.
Reálné je pouze obecné pozadí: velké organizace opravdu mohou mít historicky složitou strukturu a psací stroje byly před nástupem počítačů běžnou kancelářskou technikou. Dokonalý člověk placený desítky let za nic je zatím spíš satirická pointa než doložený personální případ.
2. Vojáci a houskové knedlíky: když jídelna vytvoří legendu, kterou nikdo nechce ověřovat
Mezi vojáky základní služby se vyprávěla vulgární historka o houskových knedlících z vojenské jídelny.
Podle ní měli někteří vojáci do teplých knedlíků dělat otvory a používat je k sexuálním žertům nebo praktikám.
Příběh nemá konkrétního hrdinu ani složitou pointu; funguje jako kasárenská šeptanda o tom, co prý dělali vojáci u jiné roty nebo na jiné základně.
Co je pravda?
Konkrétní kasárna, rok ani účastníci se nedají doložit. Podobné sexuálně laděné historky jsou ale běžnou součástí vojenského a internátního folkloru v mnoha zemích; mění se jen rekvizita podle místní kuchyně a kultury.
Je proto rozumné brát tento motiv jako vojenskou anekdotu, nikoli jako popis nějakého doloženého hromadného zvyku československé armády.
3. Pod kolejemi ležela krabice „Mise na Mars“. Uvnitř byl student obalený alobalem
Na výškových kolejích na Jarově se během zimy koná několikadenní narozeninová oslava. Hluk nakonec přiměje sousedy zavolat policii.
Policisté před budovou najdou ve sněhu velkou kartonovou krabici s nápisem „Mise na Mars“. Uvnitř je opilý a potlučený student zabalený do alobalu.
Hlídka vyběhne do jedenáctého patra, odkud má podle příběhu krabice pocházet.
Tam zastihne další studenty při přípravě druhé krabice. Ta má nápis „Záchranná mise“. Vysvětlení zní, že se první „astronaut“ neozývá a oni proto chtějí poslat za ním dalšího.
Co je pravda?
Příběh má všechny znaky kolejní legendy: extrémní opilost, konkrétní kolej, absurdně chytrou pointu a žádný snadno dohledatelný policejní protokol. Nezávislý záznam o takové „misi“ na Jarově se mi nepodařilo najít.
Reálné simulované mise na Mars samozřejmě existují, ale s touto krabicí nemají nic společného. Právě kontrast mezi vážným názvem kosmického programu a primitivním studentským nápadem tvoří celý vtip.
4. Profesor nabídl trojku každému, kdo odejde. Pak dvojku. Poslední dostali jedničku bez zkoušení
Studenti přijdou na těžkou zkoušku po několika dnech intenzivního učení. Profesor ale oznámí, že nemá čas vyzkoušet všechny.
Nabídne proto každému, kdo je ochoten odejít bez zkoušení, rovnou známku 3. Přibližně polovina studentů nabídku přijme a odejde.
Profesor pak nabídne zbývajícím známku 2 za stejných podmínek. Odejde další skupina a v místnosti zůstane jen několik studentů, kteří trvají na normální zkoušce a chtějí bojovat o jedničku.
Profesor jejich indexy vezme a bez dalšího zkoušení do nich zapíše 1. Podle pointy mu stačilo, že odmítli jistou trojku i dvojku a měli dost odvahy zůstat.
Co je pravda?
Dokonale vystavěný průběh zkoušky se vypráví na různých školách s různými profesory. Bez konkrétního jména, předmětu, roku a více nezávislých svědků je to typická akademická legenda.
Její síla je v tom, že zkoušku převrací naruby. Neověřuje znalosti, ale odvahu odmítnout bezpečný kompromis. Právě takové příběhy se mezi studenty drží, protože z profesora dělají tajemného hráče s pravidly, která nejde vyčíst ze sylabu.
5. Student mluvil nesmysly. Profesor postupně sjel ze židle až na zem
Prvák přijde na ústní zkoušku z práva k profesorovi, o kterém kolují historky kvůli jeho ostrým poznámkám. Student začne odpovídat, ale mluví mimo téma a říká nesmysly.
Profesor ho nepřeruší. Jen se postupně sesouvá na židli stále níž, až skončí pod úrovní stolu.
Pak si klekne a nakonec se po podlaze dostane téměř na úroveň koberce. Student přeruší odpověď a zeptá se, jestli je profesorovi dobře.
Profesor mu odpoví, že ano. Jen se prý snaží dostat na jeho úroveň.
Co je pravda?
Tohle je spíš akademický vtip než událost, kterou by šlo ověřit v protokolu o zkoušce. Stejný princip – pedagog se fyzicky „snižuje na úroveň“ špatně připraveného studenta – lze snadno přesouvat mezi fakultami i zeměmi.
Právě přenositelnost je důležitá. Když stejná pointa funguje úplně stejně na právnické, technické i lékařské fakultě, místo obvykle není zdrojem příběhu. Je jen nejnovější kulisou.
6. Oponent napsal, že diplomka je brilantní. A pak vysvětlil, proč ji odmítá
Příběh se odehrává v době, kdy školy ještě neměly dnešní elektronické systémy na kontrolu plagiátů. Student odevzdá diplomovou práci a vedoucí ji doporučí k obhajobě s velmi dobrým hodnocením.
Také oponent ve svém posudku práci chválí jako mimořádně kvalitní a téměř průlomovou. Přesto na konci navrhne, aby nebyla přijata k obhajobě.
Při samotné obhajobě znovu potvrdí, že text považuje za výborný.
Pak vysvětlí proč: stejná práce byla podle něj výborná už v roce 1959, kdy ji sám napsal a obhájil. Student měl starou práci z archivu opsat a původní autor se po letech stal právě jeho oponentem.
Co je pravda?
Plagiátorství závěrečných prací je samozřejmě reálný problém a univerzity dnes používají digitální systémy i ruční kontrolu zdrojů. Existují doložené případy, kdy studenti kopírovali celé pasáže nebo starší práce.
Konkrétní dokonale ironický případ z roku 1959 ale bez jmen a školy zůstává folklorem. Je to příběh, který dává akademické spravedlnosti až příliš elegantní scénář: pachatele neodhalí software ani komise, ale náhoda v podobě jediného člověka na světě, který text pozná po první stránce.
K tomuto příběhu: Cambridge – plagiarism FAQs a pravidla akademické integrity
Proč tyhle příběhy přežívají
Studentské a pracovní legendy mají zvláštní výhodu: jejich prostředí se neustále obnovuje. Každý rok přijdou noví prváci, noví zaměstnanci a noví lidé, kteří ještě neslyšeli, že profesor údajně udělal přesně tohle už před dvaceti lety.
A tak se historka nestárne. Jen dostane nový název fakulty, patro kolejí nebo kancelář. Když se pak někdo zeptá, komu se to vlastně stalo, odpověď bývá stejně spolehlivá jako vždy: spolužákovi člověka, kterého někdo určitě znal.
Zdroje a původ námětů
