Článek
Český fotbal má zvláštní talent. Když se řeší bezpečnost, během pěti minut se v jedné větě ocitne pyrotechnika, zahalený obličej, ultras, násilí, kamerový systém a databáze. Všechno se smíchá dohromady, zatřese se tím a výsledkem má být jednoduchý závěr: přitvrdit.
Jenže přesně tady vzniká problém. Pyro není automaticky násilí. Maska není automaticky násilí. Ultras není automaticky hooligan. A návštěvník stadionu není automaticky osoba, kterou je nutné biometricky identifikovat. To nejsou politická hesla. To jsou různé kategorie, které mají různé právní, bezpečnostní i kulturní významy. A pokud je začneme házet do jednoho pytle jen proto, že je jednodušší podezírat celou tribunu než rozlišovat konkrétní jednání konkrétních lidí, pak se podle mě z bezpečnosti začíná stávat něco úplně jiného.
Pyro může být zakázané. To z něj ale nedělá synonymum pro násilí
Na českých stadionech může být pyrotechnika zakázaná návštěvním řádem a její konkrétní použití může být nebezpečné nebo sankcionované. Pokud někdo hodí hořící předmět mezi lidi, zraní člověka nebo založí požár, řeší se konkrétní nebezpečné jednání. To je správně.
Ale z toho neplyne, že každé odpálení světlice je totéž co napadení, výtržnost nebo zločin. Pro část aktivních fanoušků je pyro součást vizuální kultury tribun stejně jako choreografie, vlajky, bubny nebo koordinovaný zpěv. Můžeme se přít o pravidla, bezpečnostní zóny, odpovědnost i technické podmínky. Co nedává smysl, je jazyková zkratka, která ze slova „pyro“ automaticky udělá „násilí“.
To je asi jako tvrdit, že protože se autem dá někoho přejet, je automobil sám o sobě násilný čin. Rozhoduje způsob použití, prostředí, pravidla a konkrétní jednání člověka. Ne samotná existence předmětu.
Aktuální debata se navíc vyvíjí. Ministr pro sport Boris Šťastný 16. září odmítl návrh, podle něhož by samotné používání pyrotechniky na sportovních utkáních mělo být nově trestným činem, a odkázal na využívání současné právní úpravy. Spor o podobu bezpečnostních opatření, zahalování nebo biometrickou identifikaci tím ale rozhodně nezmizel.
Ultras není trestní sazba
Stejně líná je rovnice „ultras = zločinec“. Ultras je označení fanouškovské subkultury, která stojí na intenzivní podpoře klubu, choreografiích, organizaci kotle, výjezdech a často i pyrotechnice. Některé ultra skupiny nebo jednotlivci se mohou dopustit násilí. To ale není důvod, aby se násilí stalo definicí celé scény.
Když se někdo porve, řešme rvačku. Když někdo ničí majetek, řešme škodu. Když někdo napadne pořadatele, řešme napadení. Jen nepřeskočme mezi tím několik logických pater a neudělejme z celé skupiny lidí bezpečnostní diagnózu jen proto, že stojí v kotli, mají šálu přes obličej a jsou hlasití.
Fanouškovská kultura může být hlučná, vulgární, provokativní, někdy i na hraně vkusu. To všechno je pořád něco jiného než násilí. Stadion není knihovna a kotel není seminář etikety. To ale neznamená, že kdokoliv v kotli automaticky patří do policejního katalogu.
A hlavně: ultras není člověk druhé kategorie. Tím, že někdo stojí v kotli, jezdí na výjezdy, používá vulgarity nebo se hádá s vedením svého klubu, nepřichází o právo na soukromí, férové zacházení ani ochranu před svévolným rozhodováním. Aktivní fanoušci nejsou nějaká skupina, se kterou si stát, svaz nebo vedení klubu může dělat cokoliv jen proto, že její členové nejsou vždycky pohodlní a poslušní. Slovo „bezpečnost“ podle mě nemůže fungovat jako univerzální bianco šek na libovolný zásah.
Maskování není automaticky důkaz viny
Zahalování obličeje je další věc, která se v debatě ráda prezentuje jako téměř přiznání. Ano, maska může ztížit identifikaci člověka, který něco provede. To je reálný bezpečnostní argument. Ale samotná šála nebo kukla neříká nic o tom, zda její nositel právě někoho napadl, něco zničil nebo porušil zákon.
Jestli chceme trestat konkrétní protiprávní jednání, trestejme konkrétní protiprávní jednání. Pokud chceme zakázat zahalování z bezpečnostních důvodů, pak má debata stát na přesných pravidlech, proporcionalitě a důkazech. Ne na pocitu, že zakrytý obličej vypadá podezřele, a proto je člověk automaticky problém.
Protože právě ve chvíli, kdy místo skutku začneme hodnotit typ člověka, jeho oblečení, místo na stadionu nebo příslušnost k určité fanouškovské scéně, se podle mě dostáváme někam, kam bychom se dostávat neměli.
A teď to nejcitlivější: můj obličej není heslo do stadionu
Tady přichází největší skok. Z problému s konkrétními lidmi se může stát návrh, aby systém uměl rozpoznávat tváře návštěvníků. A právě tady už nejde o pyrotechniku ani o ultras. Jde o biometriku.
Úřad pro ochranu osobních údajů 20. května 2026 uvedl, že pokud kamerový systém vytváří biometrické charakteristiky obličeje pro účely jedinečné identifikace, jde o zpracování zvláštní kategorie osobních údajů. Úřad zároveň zdůrazňuje nutnost zákonného základu, proporcionality a konkrétních záruk ochrany práv dotčených osob.
Přesně proto transparent „Naše tváře nejsou vaše databáze“ funguje tak dobře. Je brutálně jednoduchý, ale míří na podstatu: obličej není QR kód. Není permanentka. Není registrační značka. Není věc, kterou si po úniku necháte zablokovat a v pondělí dostanete novou.
A tady mám osobně opravdu červenou čáru. Můj obličej není majetkem stadionu, svazu, klubu ani státu jen proto, že jsem si koupil vstupenku. Pokud někdo chce používat technologii, která může rozhodovat o tom, zda smím projít turniketem, pak chci vědět, kdo ji ovládá, koho do systému může vložit, na základě čeho, na jak dlouho, jak se člověk může bránit proti omylu a kdo hlídá samotného správce systému.
Argument „bez kamer bude násilí“ je zkratka, ne důkaz
Bezpečnostní technologie mohou pomáhat. Kamera může zachytit incident. Záznam může pomoci policii při vyšetřování. To ale není totéž jako automatické biometrické porovnávání lidí při vstupu nebo v hledišti.
Tvrzení „bez rozpoznávání obličejů bude násilí a pyro“ spojuje dvě odlišné věci. Násilí na stadionu se řeší bezpečnostní službou, policií, pořadatelskými pravidly, vyšetřováním konkrétních incidentů a zákazem vstupu konkrétním osobám. Biometrická identifikace je další, mnohem invazivnější nástroj, který musí zvlášť obstát z hlediska nezbytnosti a proporcionality.
ÚOOÚ navíc upozorňuje, že obyčejný kamerový systém a technologie vytvářející biometrické charakteristiky pro jedinečnou identifikaci člověka nejsou totéž. U biometrických údajů platí výrazně přísnější podmínky a samotný obecný odkaz na bezpečnost nestačí.
A právě proto mě trochu děsí logika, podle níž stačí opatření označit za bezpečnostní a další debata tím má skončit. Bezpečnost není kouzelné slovo, kterým se vypnou ostatní práva. Klub není stát ve státě a stát není majitel občana. Pokud má někdo dostat velmi silný technologický nástroj, musí zároveň existovat velmi silné hranice jeho použití.
„Slušný fanoušek se nemá čeho bát“ je přesně ta věta, po které mám chuť schovat obličej ještě víc
Tahle věta zní líbivě, protože převrací důkazní břemeno. Místo aby provozovatel vysvětlil, proč potřebuje můj biometrický údaj, mám já vysvětlovat, proč mi vadí, že ho chce.
Jenže ochrana soukromí není odměna za dobré chování. Je to výchozí stav. Člověk nemusí nic skrývat, aby nechtěl být automaticky identifikován. Stejně jako nemusí být pachatel, aby nechtěl, aby jeho telefon, tvář nebo pohyb někdo zpracovával jen proto, že to technicky může.
A už vůbec odmítám logiku, že kdo se takovému systému brání, automaticky něco skrývá. Pokud někdo chce zavádět nástroj schopný rozpoznávat lidi podle obličeje a na základě výsledku ovlivňovat jejich vstup na stadion, pak podle mě není podezřelý ten, kdo se ptá. Vysvětlovat musí především ten, kdo takovou moc požaduje.
Bezpečnostní debata, která chce za každou cenu udělat z kotle oddělení evidence obyvatel
Představme si fotbal budoucnosti dotažený do absurdna. Turniket načte lístek. Kamera načte obličej. Systém ověří databázi. Pak se displej zamyslí a vypíše: „Fanoušek rozpoznán. Pravděpodobnost, že bude fandit hlasitě: 96 %.“
O dvě vteřiny později: „Detekována šála přes obličej. Zahájit předběžné řízení?“ A nakonec: „Ve vašem sektoru byla zjištěna světlice. Pro jistotu byl právě administrativně podezřelý celý blok.“
A můžeme pokračovat. Kamera načte obličej dalšího člověka. Ten se před měsícem pohádal s vedením klubu, veřejně ho kritizoval nebo je zkrátka někomu nepohodlný. Systém se na okamžik „zamyslí“ a oznámí: „Zvýšené bezpečnostní riziko. Vstup preventivně zamítnut.“ Turniket zůstane zavřený, přichází ochranka a v horší variantě i policie. Ne proto, že by dotyčný právě něco udělal, ale proto, že databáze, algoritmus nebo člověk za nimi rozhodli, že by něco udělat mohl.
A když už jsme u absurdna, můžeme ten princip dotáhnout ještě dál. Dnes se má řešit člověk se zákazem vstupu. Co kdyby někdy v budoucnu někdo začal do kategorie „problémový návštěvník“ přidávat další a další věci? Pohádali jste se s pořadatelem. Kritikou jste naštvali vedení. Moc hlasitě jste nadávali rozhodčímu. Příliš dlouho jste jedli klobásu na schodech. Políbili jste přítelkyni a nějaký přehnaně kreativní interní předpis to vyhodnotil jako problém. Absurdní? Samozřejmě. Jenže právě absurdní příklad dobře ukazuje základní otázku: kde přesně skončí pravomoc systému, jakmile infrastruktura schopná automaticky identifikovat člověka jednou existuje?
Neříkám, že dnešní návrhy umožňují vyhazovat někoho za klobásu nebo za pusu s přítelkyní. To by byla nesmyslná interpretace. Je to záměrně groteskní scénář, který má ukázat něco jiného: nestačí mě uklidňovat tím, že současný provozovatel slibuje rozumné použití. Potřebuji vědět, co systém smí dělat, co dělat nesmí, kdo o tom rozhoduje a jak bude zajištěno, že se jeho účel jednou nezačne plíživě rozšiřovat.
Je to samozřejmě parodie. Ale funguje právě proto, že ukazuje nejen nebezpečí kolektivních zkratek, ale také problém systémů, které mohou jednomu administrativnímu rozhodnutí dát obrovskou moc nad konkrétním člověkem. Když smícháme pyro, maskování, ultras, výtržnictví a násilí do jedné kategorie, velmi rychle přestaneme řešit konkrétní chování a začneme řešit typ člověka.
A právě tady se podle mě objevuje nepříjemná historická paralela. Netvrdím, že biometrický turniket automaticky znamená návrat totality. To by bylo příliš jednoduché. Tvrdím ale, že demokratická společnost by měla být zatraceně opatrná vůči principu, podle kterého nejdřív vytvoříme infrastrukturu schopnou evidovat a automaticky identifikovat lidi a potom budeme rozhodovat, kdo je dostatečně problémový, aby mu systém zavřel dveře.
Nebezpečný mechanismus se totiž nestane automaticky neškodným jen proto, že místo kartotéky používá databázi, místo razítka algoritmus a místo úředníka kameru. Pokud začne být normální logika „nejdřív tě systém označí jako riziko a potom můžeš dokazovat, že jsi nic neudělal“, je podle mě zcela legitimní říct, že jsme se dostali příliš daleko. A právě tam leží moje hranice.
Rozlišovat není slabost. Je to jediný způsob, jak dělat bezpečnost bez kolektivního podezření
Pyrotechnika může být použita nebezpečně. Člověk v kukle může spáchat trestný čin. Ultras může být násilník. Stejně tak ale pyro může být součástí nádherné choreografie, šála součástí fanouškovského projevu a ultras člověk, který deset let jezdí za klubem a nikdy nikoho nenapadl.
Bezpečnostní politika, která tyto rozdíly ignoruje, je možná jednoduchá na slogan, ale špatná na přesnost. A u opatření, která zasahují do biometrických údajů, je přesnost přesně to minimum, které bychom měli vyžadovat.
A rozhodně nejsem jediný, komu současný směr debaty vadí. Aktivní fanoušci napříč českými stadiony už začátkem září koordinovaně protestovali proti možné kriminalizaci pyrotechniky a zahalování. V Edenu například oba kotle prvních dvanáct minut mlčely a objevil se transparent „Stop kriminalizaci fanoušků“. Protesty tak ukázaly, že konflikt mezi částí aktivní fanouškovské scény a zastánci tvrdšího postupu už není nějakou hypotetickou debatou na internetu.
Někdo tomu může říkat spor. Někdo protest. Mezi fanoušky se jistě najdou i mnohem ostřejší slova. Pokud už ale chceme používat výraz „válka“, pak pro mě jedině v uvozovkách a ve smyslu veřejného a občanského střetu názorů: transparenty, protesty, články, právní argumenty, připomínky a tlak na kluby, svaz i stát. Ne násilí. Právě konkrétní násilí je přece to, co se má trestat, nikoliv prostředek, kterým se má vést odpor proti špatnému opatření.
A v takovém sporu rozhodně nehodlám mlčet. Pokud budu mít za to, že další návrhy překračují rozumnou hranici mezi bezpečností a nepřiměřenou kontrolou lidí, budu proti nim veřejně vystupovat. Ne proto, že bych chtěl chránit násilníky, ale právě proto, že odmítám zaměňovat násilníka s každým člověkem, který stojí v kotli. Bezpečnější stadion ano. Kolektivní podezření nikoliv.
Verdikt: násilí je násilí. Pyro, maska a ultras nejsou jeho automatická synonyma
Kdo někoho napadne, má nést odpovědnost za napadení. Kdo zraní člověka pyrotechnikou, má nést odpovědnost za to, co způsobil. Kdo ničí majetek, má nést odpovědnost za škodu. Tohle jsou konkrétní činy.
Ale zkratka „pyro = zločin“, „maska = pachatel“ nebo „ultras = násilník“ je prostě příliš hrubá na to, aby unesla seriózní bezpečnostní politiku. A přeskočit od ní rovnou k databázím tváří je ještě větší skok.
Takže až zase někdo shrne celou scénu do věty, že bez dalších kamer a zákazů bude jen pyro a násilí, stojí za to položit jednodušší otázku: řešíme konkrétní nebezpečné jednání, nebo jsme si už zvykli podezírat celou tribunu?
Protože jedno zůstává pravda i bez chorálu, bez dýmu a bez transparentu: obličej návštěvníka není bezpečnostní inventář stadionu. Fanoušek není položka v databázi. Ultras není člověk zbavený práv. A stát, svaz ani vedení klubu nedostávají neomezenou moc nad člověkem jen proto, že svoje opatření označí slovem „bezpečnost“.
Tady už podle mě nejde jen o to, zda má někdo rád světlice nebo jestli mu vadí kukla v kotli. Jde o mnohem širší princip. Chci, aby byl konkrétní násilník potrestán za konkrétní násilí. Chci, aby člověk, který někoho zraní, odpovídal za způsobenou újmu. Ale odmítám kvůli tomu přijmout myšlenku, že fanouškovská tribuna je masa potenciálních pachatelů, kterou lze preventivně evidovat a technologicky prosívat jen proto, že máme nástroje, které to umožňují.
A jestli se kvůli tomuhle postoji někomu můj text nebude líbit, dokážu s tím žít. Jestli někoho naštve, že aktivní fanoušci odmítají poslušně přikyvovat každému dalšímu zpřísnění, je to součást veřejné debaty. Mnohem horší by pro mě bylo mlčet ve chvíli, kdy mám za to, že se hranice posouvá příliš daleko.
Proto proti nepřiměřeným opatřením budu vystupovat. Textem, argumentem, protestem, veřejným tlakem a všemi legitimními prostředky, které mají lidé v demokratické společnosti k dispozici. A podle toho, co už se odehrálo na českých stadionech, je zřejmé, že v tom část aktivní fanouškovské scény rozhodně není sama.
Bezpečnost ano. Trestání konkrétních násilníků ano. Odpovědnost za konkrétní činy ano. Ale myšlenka, že cenou za bezpečí má být automatické přijímání stále širší evidence, biometrické identifikace a předběžného podezírání lidí, je přesně ta hranice, u které má podle mě smysl říct dost.
Ten spor už totiž nezačíná. Už běží. A já v něm mlčet nebudu.
Zdroje
ÚOOÚ – biometrická identifikace nežádoucích osob na fotbalových stadionech, 20. 5. 2026 – otevřít zdroj
ÚOOÚ – stanovisko k biometrické identifikaci na fotbalových stadionech, 16. 8. 2019 – otevřít zdroj
Council of Europe – sport: bezpečnostní přístup a rizika spojená s nelegální pyrotechnikou – otevřít zdroj
Sport.cz – Ticho, pískot, transparenty. Fanoušci naplánovali společný protest, 5. 9. 2026
Otevřít zdroj
iDNES.cz / ČTK – Pyrotechnika na fotbale trestný čin nebude. Ministr apeluje na pořadatele, 16. 9. 2026
Otevřít zdroj
