Článek
Na hokej se obvykle chodí kvůli hokeji. To jsem samozřejmě věděl. Dokonce jsem zápas poctivě sledoval. Jen jsem zároveň objevil druhou sportovní disciplínu, kterou nikdo před utkáním neuváděl v programu: kolik masa lze sníst, aniž by člověk musel být po závěrečné siréně odvezen z VIP na paletovém vozíku.
Začalo to nevinně. Talíř, pár klobás, něco masa, pečivo. Úplně normální občerstvení. Taková gastronomická rozcvička před tím, než se moje sebeovládání zvedlo ze střídačky, podívalo se na bufet a řeklo: „Dneska nenastupuju.“
První talíř byl jídlo. Druhý už byl herní systém
První kolo proběhlo profesionálně. Nabral jsem si, sedl, koukal na led a jedl. Hokej běžel, já běžel taky — jen moje trasa vedla mezi stolem a bufetem. Zatímco hráči střídali po čtyřiceti sekundách, já jsem střídal klobásu za maso a maso za další klobásu.
Pak přišel druhý talíř. Tady už by rozumný člověk řekl, že má dost. Já jsem ale nebyl rozumný člověk. Já jsem byl člověk s VIP páskou, přístupem k jídlu a nebezpečně vysokým sebevědomím.
A protože jsem současně dával pozor na zápas, vznikl fascinující multitasking. Jedním okem puk. Druhým okem bufet. Jednou rukou vidlička. Druhou imaginárně trenérská tabule. Mozek zpracovával přesilovku, žaludek zpracovával český masný průmysl.
Přežírací multitasking: když chcete vidět každý gól a zároveň sníst každý druh masa
Je důležité říct, že jsem se neprojedl zápasem jako turista, který v hale pozná jen catering. Naopak. Hokej jsem sledoval. Věděl jsem, co se děje. Jen jsem u toho prováděl biologický experiment, zda lze zároveň analyzovat napadání soupeře a rozhodovat mezi další klobásou a dalším kusem masa.
Ukázalo se, že lze. Lidský organismus je neuvěřitelný. Umí dýchat, sledovat sport, držet vidličku a současně ignorovat všechny signály, které mu žaludek posílá ve stylu: „Kamaráde, tady dole už dávno nemáme kapacitu.“
Já ty signály samozřejmě četl. Jen jsem je interpretoval jako doporučení k dalšímu kolu.
Ve druhé třetině už nešlo o hlad. Šlo o čest
Někde kolem dalšího talíře se změnila motivace. Už jsem neměl hlad. To bych lhal. Ale bufet tam pořád byl. A člověk má v životě jen několik okamžiků, kdy stojí před zásadní otázkou: odejdu jako rozumný dospělý, nebo si vezmu ještě jednu klobásu, protože vypadá o trochu lépe opečená než ta předchozí?
Samozřejmě jsem si vzal klobásu.
Pak něco dalšího.
Pak jsem si pravděpodobně řekl, že pečivo přece neutralizuje maso. Což je výživová teorie, kterou jsem vytvořil přímo na místě a odmítám ji předkládat odborné veřejnosti.
Hráči měli tři třetiny. Můj žaludek odehrál minimálně sedm
Na ledě existuje jasná struktura. První třetina. Druhá třetina. Třetí třetina. U mě se tento systém rozpadl. Talíř číslo jedna, dva, tři… a potom už se statistika dostala do oblasti, kde je lepší chránit autora článku před sebou samým.
V určité chvíli jsem už neseděl u stolu. Já jsem se kolem něj gravitačně vázal. Každý další návrat od bufetu zvyšoval moji hmotnost a snižoval pravděpodobnost, že po zápase opustím VIP běžnou chůzí.
Před utkáním bych se zvedl svižně. Po několika kolech cateringu už moje vstávání připomínalo vypouštění těžkého nákladního letadla: nejdřív příprava, pak hluboký nádech, následně dlouhý rozjezd a nakonec velmi opatrné oddělení od židle.
Závěrečná siréna: hráči odjeli, já začal řešit vlastní dopravu
Když zápas skončil, nastal problém, se kterým se realizační tým evidentně nepočítal: jak dostat člověka, který se dobrovolně přeměnil na masovou planetu, zpátky domů.
Chůze najednou působila zbytečně ambiciózně. Schody byly osobní útok. Myšlenka na rychlejší pohyb byla science fiction. Kdyby kolem projela rolba, možná bych jí zvedl ruku jako taxíku.
Nejhorší je, že člověk po takovém výkonu necítí jen plnost. Cítí i zvláštní hrdost. Něco mezi „už nikdy“ a „ale ta klobása byla fakt dobrá“.
Domů jsem se nakonec samozřejmě dostal po svých. Technicky. Pocitově jsem se ale spíš přesouval způsobem, který by geolog popsal jako pomalý pohyb masivu.
VIP mě neporazilo. Porazil jsem se sám
A to je možná nejdůležitější pointa celé tragédie. Catering za nic nemohl. Jídlo bylo dobré. Výběr fungoval. Nikdo mě nenutil. Nikdo mi nedržel talíř u hlavy a nekřičel, že bez další klobásy nesmím zpátky k hokeji.
Tohle byl čistý autogól.
Já jsem byl hráč, trenér, rozhodčí i disciplinární komise vlastního přejedení. A všechny instituce selhaly současně.
Verdikt: největší soupeř večera neměl brusle
Hokej jsem viděl. VIP jsem využil. Catering jsem využil možná až s přílišnou oddaností. A odnáším si z toho jednoduché ponaučení: když je před vámi neomezeně lákavé jídlo, skutečná disciplína není sníst všechno. Skutečná disciplína je pochopit, že nemusíte.
Já to nepochopil.
Takže jestli se mě někdo zeptá, jaký byl můj výkon na dnešním hokeji, odpověď je jednoduchá: na led jsem nevstoupil, ale přesto jsem absolvoval tři třetiny, několik gastronomických střídání a závěrečný přesun, při kterém jsem byl jednu klobásu od toho, aby mě domů odvalil pořadatelský servis.
