Článek
Nad vsí Holštejn v Moravském krasu se zvedá skála se zbytky středověkého hradu. Kousek pod ní se otevírá vstup do jeskyně, která dostala jméno Hladomorna. Druhé používané jméno, Lidomorna, je snad ještě výmluvnější. Podle tradované představy sem měli být shazováni nebo spouštěni vězni, kteří už se na denní světlo nevrátili. Pro milovníky českých záhad je to téměř dokonalé místo. Jenže jedno z hlavních vysvětlení zdejší hrůzostrašné pověsti dnes naráží na problém: archeologická zpráva o podzemním propojení hradu a jeskyně vypráví poněkud jiný příběh.
Hrad, pod kterým začíná podzemí
Holštejn patří k pozoruhodným zaniklým sídlům Moravského krasu. Archeologický atlas ČR klade jeho vybudování do roku 1278 a spojuje jej s Nartmanem z Čeblovic. Nešlo přitom jen o osamělou pevnost na skále. Severně od hradu leželo také malé městečko, jehož stopy dnes ukrývá terén. Památková evidence připomíná písemnou zmínku o městečku z roku 1437 a fakt, že hrad je v roce 1531 už uváděn jako pustý.
Pod skalou se rozprostírá rozsáhlá přírodní jeskyně. Není to prostor, který by ve středověku jednoduše vytesali věznitelé pro své oběti. Archeologický atlas upozorňuje na její pravěké využití; doklady pocházejí již z eneolitu. Později se místo spojilo s hradem, příběhy o vězních a představou podzemního žaláře.
Jeden otvor, dvě verze historie
Právě zde přichází zajímavá část. Archeologický atlas ČR výslovně popisuje spojení hradu s Hladomornou skalní chodbou a uvádí, že jeskyně ve středověku sloužila jako vězení. Stejné pojetí dodnes odráží její jméno i oblíbená místní tradice.
Jenže ve Státním archeologickém seznamu Národního památkového ústavu se dočteme další údaje, které jsou pro takto jednoznačné vysvětlení zásadní. V květnu roku 2010 totiž proběhl archeologický dohled při pokusu o propojení hradního návrší s podzemní chodbou. Zkoumaný průchod se podle této evidence vytvořil přirozenými geologickými procesy. Zasypávání mělo probíhat v průběhu 13. a 14. století a mohlo souviset s požárem hradu.
Závěr zaznamenaný Národním památkovým ústavem je výrazný: podle vyhodnocení nebyla jeskyně začleněna do systému hradu a jeho věznění. Zkoumaný prostor podle tohoto výkladu mohl místo tajné přístupové cesty sloužit jako odvod přívalových vod. Podzemní otvor, který se zdál tak vhodný pro temnou pověst, tedy mohl mít pro někdejší obyvatele mnohem obyčejnější účel.
Znamená to, že tam nikdy nikdo netrpěl?
Ne. Právě takový závěr by byl příliš pohodlný. Výzkum spojovacího prostoru není totéž jako kompletní rekonstrukce veškerého využití jeskyně během mnoha staletí. Zpochybnění představy o záměrně vybudované hradní chodbě samo o sobě nedokazuje, že v žádné části podzemí nikdy nebyli drženi lidé.
Současně však nestačí samotný název Hladomorna jako důkaz, že tam byly skupiny odsouzenců systematicky usmrcovány hladem. K tak silnému tvrzení bychom potřebovali podklady, které vysvětlí stáří konkrétních nálezů, okolnosti jejich uložení i vztah ke středověkému hradu. Starší vyprávění a dnešní interpretace jednoho průchodu se totiž mohou opírat o různé druhy důkazů.
Zajímavé je už to, že se obě interpretace objevují ve veřejně dostupných odborných evidencích. Archeologický atlas používá vězeňskou interpretaci, zatímco aktualizovaný záznam památkového ústavu ji na základě výzkumu zpochybňuje. Rozpor není důvodem k vyhlášení vítěze. Je důvodem číst historii pozorněji a nevydávat oblíbenou verzi za nepochybný fakt.
Proč pověsti o hladomornách přetrvávají
Středověký hrad postavený vysoko nad temným vchodem přímo svádí k představám, co se muselo odehrávat uvnitř. Když navíc prostor dostane jméno, které zní jako rozsudek smrti, začnou se jednotlivé části příběhu přirozeně spojovat: nahoře krutý pán, dole díra ve skále, mezi nimi tajná chodba. Teprve terénní výzkum může ukázat, jestli toto působivé vyprávění odpovídá skutečnému fungování stavby.
Holštejn proto není zajímavý jen jako místo možného středověkého utrpení. Nabízí také neobvyklý příklad toho, jak se mění historické poznání. Tam, kde by turistická pověst bez rozpaků ukázala na otvor ve skále a nazvala jej cestou do žaláře, může archeologie objevit přirozenou dutinu a pozůstatky odvodnění.
Největší záhada nakonec neleží na dně jeskyně
Po návštěvě podobného místa si člověk snadno odnese představu, že ví, co se tu před sedmi stoletími stalo. Jenže Holštejn dnes nabízí dvě odlišné odborné odpovědi. Jedna zdůrazňuje vězení a propojení s hradem, druhá výsledky výzkumu, které tuto představu zpochybňují. To je zajímavější než jednoduchá historka o bezcitném hradním pánovi: skutečná otázka zní, co přesně dovedeme o středověkém podzemí ještě dokázat.
Temnota jeskyně zůstává stejná. Mění se pouze naše jistota, co se v ní kdysi odehrávalo.
Zdroje a další čtení
