Článek
10. září 1977: poslední poprava země, která gilotinu ještě stále měla v právu
Před 49 lety, 10. září 1977, skončila ve Francii jedna právní a institucionální tradice, která dnes působí mnohem vzdáleněji, než ve skutečnosti je. Ve věznici Les Baumettes v Marseille byl popraven Hamida Djandoubi. Ministerstvo spravedlnosti, Senát i pozdější parlamentní materiály jej uvádějí jako posledního člověka, na němž Francie vykonala trest smrti.
Jeho poprava nebyla okamžitým bodem zrušení trestu smrti. Naopak: právně zůstal trest smrti v systému další čtyři roky. Zákon o jeho zrušení byl přijat až v říjnu 1981 a účinný se stal 10. října.
Vlastní přepočet ukazuje zvláštní mezeru mezi posledním použitím a právním koncem. Od 10. září 1977 do 10. října 1981 uplynulo přesně 1 491 dní. Po celou tuto dobu už Francie nikoho nepopravila, ale možnost uložit trest smrti zůstávala součástí zákona.
To je hlavní paradox tohoto výročí. Poslední gilotina nebyla posledním dnem trestu smrti. Byla posledním dnem jeho vykonání.
Djandoubiho případ byl poslední, ale nebyl osamělý
Hamida Djandoubi byl odsouzen k smrti porotou soudu v Bouches-du-Rhône 25. února 1977 za vraždu spojenou s mučením a znásilněním. Tento článek není rekonstrukcí jeho trestného činu; důležitý je pro nás především jeho význam v dějinách francouzské justice.
V předchozích letech Francie trest smrti stále používala. V červenci 1976 byl popraven Christian Ranucci, v červnu 1977 Jérôme Carrein a v září téhož roku Djandoubi. Právě tato série udržovala debatu o trestu smrti v centru francouzské politiky a justice.
Zároveň se už začínalo ukazovat, že právní existence trestu smrti a jeho skutečné používání se rozcházejí. Po Djandoubim přišly další rozsudky smrti, ale už žádná další poprava. Pozdější ministerská výstava k dějinám abolice připomíná, že v letech 1977 až 1980 Robert Badinter jako obhájce v několika případech pomohl zabránit uložení nebo vykonání trestu smrti.
Francie tak vstoupila do zvláštního přechodného období: gilotina už zůstala nevyužitá, ale stát ji právně ještě neopustil.
Gilotina nebyla folklor. Byla součástí trestního zákona až do října 1981
Když se dnes řekne gilotina, většina lidí si ji spojí s Francouzskou revolucí. Právní realita byla mnohem delší.
Starý francouzský trestní zákoník z roku 1810 obsahoval trest smrti v části věnované trestům za zločiny. Příslušná ustanovení zůstala v právním řádu až do 10. října 1981, kdy je zrušil zákon o abolici. Nešlo tedy o dávno zapomenutou historickou zvláštnost, ale o stále platný trestní mechanismus moderní Francie.
To je důvod, proč je datum 1977 tak silné. Francie tehdy nebyla zemí před průmyslovou revolucí. Byla vyspělou evropskou demokracií, členem Evropských společenství a moderním státem se současnou justicí. Přesto ještě v druhé polovině 70. let dokázala pravomocný rozsudek smrti dovést až k fyzické popravě.
Robert Badinter to v roce 1981 při své slavné řeči před Národním shromážděním formuloval jako historické zpoždění Francie: země, která se ráda dovolávala lidských práv, byla podle něj jednou z posledních v západní Evropě, která trest smrti stále neodstranila.
Rok 1977 přinesl i opačný signál: trest smrti šlo porazit přímo před porotou
Ve stejném roce, kdy byl Djandoubi popraven, proběhl také proces Patricka Henryho. Šlo o jeden z nejsledovanějších kriminálních procesů tehdejší Francie a zároveň o důležitý moment v dějinách abolice.
Henry čelil případu, u něhož veřejnost očekávala trest smrti. Robert Badinter spolu s Robertem Bocquillonem však před porotou vedli obhajobu, která se výrazně soustředila právě na otázku samotného trestu smrti. Henry nakonec dostal doživotní trest, nikoli popravu.
Pozdější zpráva francouzského Národního shromáždění tento proces označuje za událost, kterou mnoho pozorovatelů považovalo za předzvěst „smrti jednoho trestu“.
Kontrast roku 1977 je proto mimořádný. V lednu se ukázalo, že porota může odmítnout smrt i v mimořádně emotivním případu. V červnu a září stát přesto provedl dvě další popravy. Francouzská justice tak během jediného roku současně ukazovala ústup trestu smrti i jeho nejtvrdší praktickou podobu.
Proti abolici nestála jen politika. V roce 1981 podporovalo trest smrti 63 % Francouzů
Při pohledu zpět může zrušení trestu smrti působit jako samozřejmý krok, ke kterému společnost jednoduše dozrála. Dobové poměry ale byly komplikovanější.
Robert Badinter i pozdější senátní debaty připomínaly, že veřejné mínění nebylo v době abolice jednoznačně na straně zrušení. Při parlamentní debatě o ústavním zákazu trestu smrti v roce 2011 zaznělo, že ještě v roce 1981 se 63 % Francouzů vyslovovalo pro zachování trestu smrti.
To je podstatná část příběhu. Abolice nebyla jednoduchým opisem momentálního průzkumu veřejného mínění. Prezident François Mitterrand se ke zrušení trestu smrti veřejně přihlásil před prezidentskými volbami a po svém zvolení pověřil ministra spravedlnosti Roberta Badintera přípravou zákona.
Francouzský parlament tedy v roce 1981 rozhodoval o otázce, u níž velká část veřejnosti stále zastávala opačný názor. Právě proto Badinter ve své řeči zdůrazňoval, že jde o hlasování svědomí a o otázku principu, nikoli pouze o reakci na momentální náladu společnosti.
17. září 1981: Badinter začal řeč větou, která už nepřipouštěla ústup
Dne 17. září 1981 vystoupil ministr spravedlnosti Robert Badinter před Národním shromážděním. První věta jeho projevu šla přímo k věci: jménem vlády požádal poslance o zrušení trestu smrti ve Francii.
Řeč nebyla postavena jen na soucitu s odsouzenými. Badinter argumentoval historicky, právně i prakticky. Zdůrazňoval omylnost lidské justice, nerovnoměrnost ukládání trestu smrti a skutečnost, že stát nemůže vytvořit systém, v němž je absolutní trest zároveň absolutně spolehlivý.
Jedním z jeho nejsilnějších argumentů byla právě možnost soudního omylu. Doživotní trest lze alespoň teoreticky napravit, objeví-li se nové důkazy. Popravu nikoli.
Badinter také odmítal představu, že trest smrti funguje jako prokazatelně účinný nástroj proti vraždám. Připomínal historická období, kdy Francie popravovala více či méně, aniž by se tím dala jednoduše vysvětlit úroveň násilné kriminality.
Následující den Národní shromáždění návrh schválilo. Senát jej přijal na konci září. Zákon nese datum 9. října 1981 a účinný byl od 10. října.
Jedna věta v zákoně změnila celý systém: „La peine de mort est abolie“
Zákon č. 81-908 z 9. října 1981 začíná mimořádně stručně. První článek obsahuje jedinou větu: trest smrti se ruší.
Další ustanovení ale ukazují, že nešlo jen o symbolickou deklaraci. V předpisech, které počítaly s trestem smrti, měla být tato sankce nahrazena doživotním odnětím svobody nebo doživotní detencí podle povahy trestného činu. Zákon zároveň zrušil příslušné články starého trestního zákoníku a upravil osud rozsudků smrti, které už byly pravomocně uloženy.
Je to příklad toho, jak hlubokou změnu může způsobit krátký zákon. Mezi poslední popravou a účinností abolice uplynulo 1 491 dní; mezi samotným Badinterovým projevem a účinností zákona necelý měsíc.
Instituce, která byla ve francouzském právu přítomna po generace, zmizela z trestního systému během několika týdnů parlamentní práce.
Francie šla ještě dál až v roce 2007. Zákaz trestu smrti vložila přímo do ústavy
Zákon z roku 1981 trest smrti odstranil z běžného trestního práva. O více než čtvrt století později ale Francie provedla ještě jeden krok.
Ústavní zákon z 23. února 2007 vložil do francouzské ústavy nový článek 66-1. Jeho text je znovu mimořádně stručný: „Nul ne peut être condamné à la peine de mort.“ Nikdo nemůže být odsouzen k trestu smrti.
Ústavní zakotvení mělo význam i pro mezinárodní závazky Francie. Zákaz se tím dostal na úroveň, kterou běžný zákon nemůže jednoduše změnit obyčejnou parlamentní většinou.
Časová osa je tak mnohem delší, než naznačuje jedno slavné datum: poslední poprava 1977, zákonná abolice 1981, ústavní zákaz 2007.
Francie se od gilotiny neposunula jedním rozhodnutím, ale ve třech oddělených krocích.
49 let poté je nejpodivnější právě blízkost
Na historických fotografiích působí gilotina jako předmět z úplně jiného světa. Datum 10. září 1977 ale připomíná, jak klamný tento dojem je.
Od poslední francouzské popravy dnes uplynulo 49 let. Lidé narození v době, kdy Francie ještě trest smrti skutečně vykonávala, nejsou historickými postavami; jsou v běžném produktivním nebo důchodovém věku. Abolice z roku 1981 je ještě mladší.
A právě to je nejsilnější pointa výročí. Francie neodložila gilotinu ve vzdáleném 19. století. Použila ji naposledy až na konci 70. let a ještě další čtyři roky ji ponechávala v právním systému.
Dnešní jednoduchá věta francouzské ústavy – že nikdo nemůže být odsouzen k trestu smrti – proto není samozřejmost, která tam byla odjakživa. Je výsledkem velmi nedávného politického, právního a společenského konfliktu.
Poslední gilotina je vzdálená 49 let. Ústavní zákaz smrti z rukou státu ještě ani dvacet.
Metodická poznámka
Článek odděluje datum poslední vykonané popravy od data právního zrušení trestu smrti. Výpočet 1 491 dní je vlastní kalendářní přepočet mezi 10. 9. 1977 a 10. 10. 1981. U Djandoubiho trestného činu uvádím pouze právně relevantní minimum z parlamentních a historických zdrojů; nejde o rekonstrukci činu ani o senzace na úkor oběti.
Zdroje
