Článek
V pondělí 6. srpna 1945 ráno měl devětadvacetiletý lodní inženýr Tsutomu Yamaguchi před sebou poslední den služební cesty v Hirošimě. Pracoval pro Mitsubishi Heavy Industries a po několika měsících se chtěl vrátit k manželce a malému synovi do Nagasaki.
Domů se skutečně vrátil. Jen ne tak, jak plánoval. Mezitím přežil první atomovou bombu použitou ve válce, měl popálenou horní část těla, poškozený sluch a za sebou noc ve zničeném městě.
O necelých 75 hodin později stál v kanceláři v Nagasaki a nadřízenému se snažil vysvětlit něco, co tehdy znělo téměř nemožně: jediná bomba dokázala zničit velkou část města. Vtom přišel další bílý záblesk.
Při rekonstrukci jeho příběhu jsem vyšel především z Yamaguchiho vlastního svědectví uloženého v repozitáři Nagasaki University a porovnal ho s pozdějšími historickými zdroji a oficiálními údaji Hirošimy a Nagasaki. Výsledek je méně příběhem o ‚nejšťastnějším člověku světa‘ a víc o člověku, který během tří dnů viděl dvě města projít stejným peklem.
6. srpna, 8:15: poslední den služební cesty skončil bílým zábleskem
Yamaguchi se narodil v Nagasaki v roce 1916 a před válkou nastoupil do loděnic Mitsubishi. Na jaře 1945 byl vyslán do Hirošimy, kde pracoval na konstrukci obchodních lodí. Jeho vlastní profil v textu vydaném Nagasaki University uvádí, že v Hirošimě byl služebně od května 1945.
Šestého srpna se připravoval na návrat domů. Podle pozdějších svědectví si ale uvědomil, že zapomněl osobní pečeť používanou k potvrzování dokumentů, a vydal se pro ni zpět. Tato drobná změna trasy ho přivedla do prostoru, kde ho v 8:15 zastihl výbuch bomby Little Boy.
Nacházel se přibližně tři kilometry od hypocentra. Uviděl letoun a krátce nato oslnivý záblesk. Tlaková vlna ho srazila, dočasně přišel o zrak, utrpěl poškození sluchu a vážné popáleniny. Přesto přežil.
Hirošima: město, ze kterého se ještě dalo odjet vlakem
Oficiální údaje města Hirošima odhadují, že na konci roku 1945 bylo po atomovém útoku mrtvých přibližně 140 tisíc lidí. Přesné číslo už zřejmě nikdy nebude možné určit. V okamžiku výbuchu bylo ve městě asi 350 tisíc lidí.
Yamaguchi patřil mezi ty, kteří první den přežili. Noc strávil v protileteckém krytu a následující den se spolu s kolegy vydal z rozvrácené Hirošimy směrem k nádraží. To je jeden z detailů, který dnešnímu čtenáři připadá téměř nepochopitelný: navzdory rozsahu zkázy stále existovala cesta, která ho dostala zpátky domů.
Domov ale znamenal Nagasaki. Tedy město, které se už v tu chvíli nacházelo na cestě k tomu, aby se stalo druhým místem v dějinách zasaženým atomovou bombou.
Vrátil se popálený. O dva dny později šel znovu do práce
V Nagasaki dostal základní ošetření. Přesto 9. srpna nastoupil do práce. Nejde o legendu přidanou desítky let později: návrat do Mitsubishi uvádí jak jeho vlastní životopisné svědectví, tak pozdější historické rekonstrukce.
Měl vysvětlit, co se v Hirošimě stalo. Představa, že jediná bomba dokáže v okamžiku zničit město, byla pro člověka, který první útok neviděl, téměř absurdní. Yamaguchiho nadřízený jeho popis zpochybňoval.
A právě během této debaty přišla odpověď, kterou nikdo v místnosti nepotřeboval. Dne 9. srpna 1945 v 11:02 explodovala nad Nagasaki bomba Fat Man.
74 hodin a 47 minut mezi dvěma atomovými výbuchy
Hirošima byla zasažena 6. srpna v 8:15, Nagasaki 9. srpna v 11:02. Mezi oběma okamžiky je 74 hodin a 47 minut. Tento přepočet je možná nejstručnější způsob, jak pochopit, jak neuvěřitelně krátký byl Yamaguchiho přesun mezi dvěma historickými katastrofami.
Při druhém útoku byl znovu přibližně tři kilometry od hypocentra. Tentokrát ho částečně chránila konstrukce budovy. Výbuch přežil bez dalšího srovnatelného popálení, ale jeho tělo už bojovalo s následky Hirošimy a následně se u něj objevila horečka a další zdravotní potíže.
Nagasaki mělo v době útoku přibližně 240 tisíc obyvatel. Oficiální materiály městského mírového muzea uvádějí 73 884 mrtvých a 74 909 zraněných do konce roku 1945. Přesnost historických čísel má své limity, ale řád zkázy je zřejmý: Yamaguchi během tří dnů unikl událostem, které dohromady zabily statisíce lidí.
Nebyl jediným člověkem, který zasáhly obě bomby
Jeho příběh se často zjednodušuje větou, že byl jediným člověkem, který přežil Hirošimu i Nagasaki. To není přesné. Historické práce identifikovaly více lidí, kteří byli přítomni při obou útocích nebo byli jejich následkům vystaveni.
Yamaguchiho výjimečnost spočívá v něčem jiném: stal se jediným člověkem, kterého japonské úřady oficiálně uznaly jako oběť obou atomových útoků. Formální uznání jeho zásahu v Hirošimě přišlo až v březnu 2009, více než 63 let po válce.
Toto rozlišení je důležité i redakčně. Nejde o soutěž v nepravděpodobnosti. Jde o konkrétní administrativní status a o člověka, jehož dvě zkušenosti jsou mimořádně dobře zdokumentované.
Desítky let o tom téměř nemluvil
Po válce Yamaguchi pokračoval v životě, který zvenčí vypadal mnohem obyčejněji než jeho srpen 1945. Pracoval jako tlumočník pro okupační síly, učil angličtinu a později se vrátil do Mitsubishi, kde se opět věnoval stavbě lodí.
Zážitek ale nezmizel. Psával tradiční japonské básně tanka a vracel se v nich k obrazům zničených měst. Veřejným svědkem a hlasitým odpůrcem jaderných zbraní se stal výrazněji až v pozdním věku.
V roce 2006 vystoupil také při projekci dokumentu v sídle OSN. Jeho pozdní aktivismus mění způsob, jakým dává smysl číst celý příběh: přežití pro něj nebylo kuriózní rekordní výkon, ale závazek svědčit o tom, co viděl.
Dožil se 93 let. Právě to někdy zkresluje celý příběh
Yamaguchi zemřel 4. ledna 2010 ve věku 93 let. Na první pohled to může svádět k nešťastné zkratce: člověk přežil dvě atomové bomby a nakonec se dožil vysokého věku.
Takový závěr ale úplně míjí podstatu. Dlouhý život jednoho konkrétního člověka nic nevypovídá o bezpečnosti jaderného výbuchu. Hirošima odhaduje přibližně 140 tisíc mrtvých do konce roku 1945 a Nagasaki téměř 74 tisíc. Další přeživší nesli následky záření, popálenin, ztráty rodin i společenské diskriminace po desetiletí.
Yamaguchiho výjimečnost proto není důkazem, že se z atomové bomby dá ‚mít štěstí‘. Je důkazem, že i v události s obrovskou pravděpodobností smrti mohou vzniknout jednotlivé, téměř nepochopitelné trajektorie přežití.
Dvě bomby, dva různé okamžiky a jedna stejná zkušenost
Na jeho příběhu mě nejvíc zasáhl okamžik v Nagasaki. Ne proto, že by byl filmovější než samotný výbuch, ale protože ukazuje propast mezi zkušeností a představivostí.
Yamaguchi se snažil vysvětlit kolegům, že existuje zbraň schopná zničit město jediným úderem. Lidé před ním takovou věc nikdy nezažili, a proto jeho popis zněl přehnaně. O několik okamžiků později se stejná zkušenost stala jejich vlastní.
To je možná nejděsivější část celého příběhu: druhá bomba nepotvrdila jen Yamaguchiho slova. Potvrdila, že Hirošima nebyla neopakovatelná katastrofa.
Verdikt: příběh není o štěstí, ale o svědectví
Tsutomu Yamaguchi přežil dvě atomové exploze během 74 hodin a 47 minut. To je fakt, který působí tak nepravděpodobně, že snadno přebije všechno ostatní.
Jenže čím víc jsem jeho vlastní svědectví porovnával s historií obou měst, tím méně mi připadal jako kuriozita. Podstatnější je, co následovalo: desítky let života s tím, co viděl, a nakonec rozhodnutí přestat mlčet.
Dvě atomové bomby přežil. Jeho skutečný odkaz ale neleží v tom, že dokázal uniknout smrti dvakrát. Leží v tom, že později využil svůj život k připomínání lidí, kteří tuto možnost nedostali.
Metodika a omezení
Základ rekonstrukce tvoří Yamaguchiho vlastní text Double A-Bomb Victim: My Life beneath the Atomic Clouds, který publikovala Nagasaki University, a životopisné údaje připojené k tomuto vydání. Chronologii a pozdější oficiální uznání jsem kontroloval proti historickým zdrojům WDR, HISTORY a dobovému zpravodajství. Údaje o obětech vycházejí z oficiálních materiálů měst Hirošima a Nagasaki. Přesný počet obětí atomových útoků není znám a oba městské odhady mají vlastní metodiku. Přepočet 74 hodin a 47 minut je můj výpočet z oficiálních časů výbuchů 6. srpna 8:15 a 9. srpna 11:02.
Zdroje
