Článek
V sedmnácti patřil Hugh Herr mezi mimořádně schopné mladé horolezce. V roce 1982 ho ale při výstupu na Mount Washington v New Hampshiru zastihla vánice. Po dnech v mrazu utrpěl těžké omrzliny a lékaři mu amputovali obě nohy pod koleny.
Tím mohl příběh lezení skončit. U Herra se ale změnila otázka. Místo „mohu ještě lézt?“ začal řešit „jak musí vypadat nohy, se kterými budu lézt?“. Právě tahle praktická posedlost ho postupně přivedla od domácího upravování protéz k biomechatronice a výzkumu na MIT.
K první skále se vrátil dřív, než pohodlně chodil
MIT McGovern Institute popisuje, že po měsících rehabilitace se Herr při prvním víkendu doma znovu vydal ke skalám, přestože tehdy ještě používal hole a berle. Návrat nebyl důkazem, že následky nehody zmizely. Byl spíš potvrzením, že lezení pro něj zůstalo důležitou součástí identity.
Brzy narazil na limity tehdejších protéz. MIT Mechanical Engineering připomíná, že jeho první trvalé náhrady byly z materiálů jako dřevo, guma a plast a při běžném používání byly tuhé a bolestivé. Herr měl ale z odborné školy zkušenost s obráběním a začal si v garáži vyrábět vlastní varianty.
Protéza nemusela vypadat jako lidská noha
Tady přišla klíčová myšlenka. Herr přestal považovat kopii lidské nohy za jediný správný cíl. Pro lezení navrhoval velmi malé opěrné plochy pro tenké stupy nebo speciální tvary pro spáry a led. Pro konkrétní úkol mohl být umělý končetina jiná než biologická.
Tahle zkušenost později přešla do vědecké práce: co když se technika nemá jen pasivně přizpůsobit tělu, ale může aktivně napodobovat jeho biomechaniku? Herr vystudoval fyziku, na MIT získal magisterský titul v mechanickém inženýrství a na Harvardu doktorát z biofyziky.
Z garáže do biomechatroniky
Dnes Herr na MIT vede výzkum zaměřený na bionické končetiny a rozhraní mezi člověkem a strojem. MIT jeho obor popisuje jako biomechatroniku - spojení lidské fyziologie s elektromechanikou. Cílem jeho práce není „zázračná noha“, ale zařízení, která se snaží lépe reprodukovat funkci přirozených končetin a jejich řízení.
MIT uvádí mezi jeho výzkumnými směry mimo jiné poháněné protézy kotníku a chodidla, exoskeletony a nervová rozhraní. Současná práce Yang Center for Bionics jde ještě dál k obousměrné komunikaci mezi nervovým systémem a technickým zařízením.
Nejsilnější část příběhu není technologie, ale změna otázky
Na Herrově příběhu je lákavé sklouznout k jednoduchému klišé o člověku, který „porazil postižení“. To by ale zploštilo to nejzajímavější. On následky nehody nevymazal. Místo toho začal systematicky zpochybňovat omezení nástrojů, které dostal.
Výsledkem nebyla jedna kouzelná protéza. Byla to dlouhá cesta od prvních vlastních úprav přes studium až k laboratoři, která řeší, jak propojit mechaniku, nervy, svaly a řízení pohybu. Z osobního problému se stal výzkumný program.
Zdroje
