Článek
Cestování letadlem by mělo být čistě pragmatickou záležitostí – nastoupit, nechat se dopravit z bodu A do bodu B a vystoupit. Jenže jakmile se člověk ocitne v hliníkové trubce nízkonákladového speciálu směřujícího z našich luhů a hájů někam do Evropy, zjistí, že nastupuje do zcela specifického sociálního experimentu.
Už samotný začátek na letišti leccos napoví. Zatímco v běžném životě dokážeme fungovat spořádaně, představa blížícího se odletu v nás probouzí podivnou nervozitu. Bezpečnostní kontrola je toho jasným důkazem. Přestože pravidla o tekutinách a kovech platí už desítky let, pravidelně se před pásem vynoří někdo, kdo je hluboce překvapen, že v kapse skrývá svazek klíčů velikosti manšestrových bran a na nohou masivní pohorky s ocelovou špičkou. Zdržení na sebe nenechá dlouho čekat, fronty rostou a nervozita v prostoru by se dala krájet.
Když se pak konečně, po povinném bloudění labyrintem duty free zón, probojujeme ke gatu, propukne další kolo národního sportu. Ještě dříve, než letadlo vůbec přistane a obsluha vůbec otevře přepážku, zvedne se masa lidí a vytvoří monumentální frontu. Stát dvacet minut natlačený v uličce, potit se a dýchat sousedovi na krk – to je rituál, jehož logiku asi nikdo úplně neprokoukne. Místa máme přece na letenkách předem daná, nikam nám utečou, přesto touha býti „první u toho“ vítězí nad zdravým rozumem.
A pak přichází samotný let. Jakmile se zavřou dveře kabiny, započne ta nejzajímavější část. Část české letadlové nátury, která se projevuje s železnou pravidelností.
První věc? Okamžitá potřeba se po vzletu „zabydlet“. Není neobvyklé, že v poměrně krátkém čase po startu se kabinou začne šířit specifický, nezaměnitelný pach. Ano, řeč je o domácích zásobách. Zatímco svět kupuje drobné občerstvení, česká klasika v alobalu – ať už jde o poctivý řízek mezi chlebem, nebo vajíčka natvrdo – nenechá na pochybách, že národ sobě se nezapře ani deset kilometrů nad zemí. K tomu se přidá hlasité cvakání plechovek s pivem a rázem má celá řada atmosféru vyhlášeného nádražního bufetu.
Neméně zajímavá je i disciplína zvaná „stěhování národů“. Pokud systém někoho posadil na sedadlo vzadu, zatímco jeho známý sedí o deset řad dál, neznamená to, že se bude hodinu nudit. Jakmile se vypnou bezpečnostní pásy, začíná operace škatulata, hýbejte se. Přeskakování přes řady, smlouvání s nechápajícími sousedy a bleskové obsazování uvolněných míst patří k bontonu, který občas uvádí v úžas i samotnou palubní posádku.
A velké finále? To je kapitola sama pro sebe. Podvozková kola se sotva dotknou přistávací dráhy, letadlo ještě brzdí a v kabině propukne bouřlivý, upřímný potlesk. Proč vlastně tleskáme pilotovi za to, že úspěšně přistál – což je koneckonců jeho práce a to, za co jsme si zaplatili –, to je záhada, kterou asi nerozluštíme. Stejně jako fakt, že vteřinu poté už všichni zběsile tahají z kapes telefony a nahlas hlásí domů: „Už jsme sedli!“, přestože letadlo ještě vesele roluje k terminálu a personál opakovaně prosí o strpení.
Létání s vlastními krajany je skérovaná přehlídka rázovitých zvyků, u které se člověk občas vzteká, občas stydí, ale nakonec se nad tím vším musí vlastně jen pousmát. Je to divoké, je to hlučné, je to tak trochu domácké – a hlavně to má neopakovatelný ráz.
Celé povídání zde:
