Článek
Do HAMRu Záběhlice jsem nešel hledat paranormální jevy. Šel jsem do sportovního areálu. To je důležité zdůraznit, protože ještě před několika minutami můj den obsahoval úplně normální věci: sport, lidi, šatny, rakety, míčky a standardní lidskou představu, že když projdu dveřmi do chodby, na jejím druhém konci bude zase něco z našeho vesmíru.
Pak jsem vstoupil sem. Dlouhá chodba. Dřevěný strop. Zářivky. Modré stěny. Lavice po obou stranách. Nástěnky s informacemi. Na konci dva jasně svítící automaty. Objektivně vzato nic podezřelého. Subjektivně vzato místo, ve kterém jsem během tří sekund přestal být návštěvníkem sportcentra a stal se vedlejší postavou hry, jejíž hlavní mechanikou je zjistit, proč už deset minut nikde nikdo není.
Nejhorší na podobných prostorech totiž není, že vypadají hrozivě. Tahle chodba nevypadá hrozivě vůbec. Právě naopak. Je až příliš normální. A existuje určitý druh normálnosti, který po překročení neviditelné hranice přestane uklidňovat a začne být podezřelý. Jako když v hotelu ve tři ráno potkáte dokonale uklizený koberec, stejných šest dveří a ticho. Nic se neděje. A právě proto má mozek potřebu vymyslet, co se určitě začne dít za chvíli.
První pravidlo českých Backrooms: všechno musí vypadat, že se tu právě před minutou někdo pohyboval
Lavice jsou připravené. Nástěnky visí. Tenisové informace čekají na čtenáře. Automaty svítí a láhve uvnitř jsou poslušně seřazené. Celý prostor působí, jako by byl připraven na běžný provoz. Jen člověk na té fotografii není. A přesně to je chvíle, kdy si představivost začne dělat přesčasy.
Kdyby chodba byla opuštěná ruina, mozek by byl v klidu: ruina. Hotovo. Tady je všechno funkční. Čisté. Udržované. Připravené. Jen to v konkrétní vteřině vypadá, jako by někdo stiskl tlačítko pauza a nechal běžet pouze zářivky. To je mnohem horší. Ruina nic neslibuje. Tahle chodba slibuje, že za rohem bude normální život. A moje hlava jí z nějakého důvodu nevěřila.
Zářivky navíc odvádějí skvělou práci. Ne proto, že by blikaly nebo dělaly něco strašidelného. Nedělaly. Svítí normálně. Ale dlouhá řada stejných světel má zvláštní schopnost změnit obyčejný přesun do pocitu, že jste vstoupili do části budovy, kterou level designer zkopíroval pomocí Ctrl+C a teď čeká, kdy si toho všimnete.
Lavice po stranách přestaly být lavicemi. Staly se z nich save pointy
Na fotografii jsou obyčejné dřevěné lavice. Člověk si na ně sedne, počká na sport, převáže botu nebo zkrátka existuje. Jenže jakmile mozek přijme teorii Backrooms, jejich funkce se mění. Najednou nevypadají jako posezení. Vypadají jako místa, na kterých hra automaticky uloží postup před dalším úsekem chodby.
První lavice: save. Druhá: autosave. Třetí už je podezřelá, protože nikdo nepotřebuje ukládat hru tak často, pokud se za chvíli nemá stát něco nepříjemného. Na pravé straně další. V tu chvíli bych už očekával, že se v rohu obrazovky objeví nenápadný text: „Postup byl uložen. Doporučujeme doplnit tekutiny.“
Kdybych měl správný herní instinkt, nejspíš bych si na jednu sedl a pět minut čekal, jestli se neobjeví další instrukce. Realita byla méně dramatická. Prostě jsem pokračoval dál. Jen jsem při tom chodbu najednou nevnímal jako architekturu, ale jako design úrovně. A jakmile se tohle jednou stane, už není cesty zpět.
Nástěnky: oficiálně informace. V hlavě zprávy od těch, kteří tu byli před vámi
Po obou stranách chodby jsou rámy a nástěnky. V reálném světě naprosto praktická věc: rozpisy, nabídky, pravidla, informace ke sportu. V komediální verzi mého mozku se ale z každého papíru stává potenciální zpráva předchozí expedice.
„TENIS“ už není označení sportu. Je to směr. „TIBHAR“ není značka. Je to heslo k nouzovým dveřím. Fotografie hráčů nejsou fotografie hráčů, ale dokumentace lidí, kteří se kdysi pokusili dostat na druhou stranu a nyní slouží jako varování. Čím déle se na běžnou nástěnku díváte optikou hororu, tím rychleji přestává být schopná bránit se.
Nejlepší na tom je, že obsah ani nemusí být tajemný. Naopak. Čím normálnější informace, tím lepší. Člověk stojí v tiché chodbě a čte například otevírací dobu. V normálním sportcentru praktická informace. V Backrooms je otevírací doba přesně ten typ dokumentu, který vám oznámí, že zařízení zavírá v 22:00, přestože vaše hodinky ukazují 22:17 a všechny zářivky stále svítí.
Automaty na konci chodby byly jediný důkaz, že civilizace ještě nezkolabovala
A potom jsou tam ony. Dva automaty na konci. Jasně osvětlené, plné lahví, barevné a tak moderně normální, až působí téměř posvátně. Pokud by tahle chodba skutečně byla přestupní stanicí mezi realitou a českými Backrooms, právě automaty by byly posledním místem, kde lze ještě platit kartou.
Působí jako odměna za dokončení levelu. Přežil jsi 35 metrů fluorescenčního osvětlení, zkontroloval šestnáct nástěnek, minul sedm save pointů a neztratil kontakt s realitou. Gratulujeme. Tady máš vodu za cenu, kterou musíš přijmout bez otázek, protože nikdo neví, kdy bude další zásobovací stanice.
Automat má navíc jednu výhodu oproti člověku: jeho přítomnost je uklidňující. Člověk by mohl říct něco zvláštního. Automat pouze stojí, svítí a přijímá peníze. V prostředí, kde moje představivost už naplno pracovala na alternativní dimenzi, byl najednou vending machine nejstabilnější společenskou institucí v okolí.
Neztratil jsem se. To mi ale nezabránilo chovat se, jako kdyby mapa právě přestala fungovat
Je potřeba znovu připomenout zásadní fakt: nezabloudil jsem. Věděl jsem, kde jsem. Chodba nebyla nekonečná. Nebyly tam žádné tajné dveře, které by mě vrátily na začátek. Nikdo nezhasl. Nic se nepohnulo. Z hlediska skutečnosti šlo o jeden z nejméně dramatických přesunů mého týdne.
Jenže lidský mozek má výjimečný talent sabotovat nudnou realitu, pokud dostane správnou kulisu. Najednou jsem si představoval, jak by vypadalo otočit se a zjistit, že za mnou není vchod, ale další úplně stejná chodba. Stejné lavice. Stejné stěny. Stejné zářivky. Jen automaty by byly o jednu sekci dál. To by byl okamžik, kdy bych přestal hledat šatnu a začal hledat vývojáře.
Nejhorší by nebylo ani samotné bloudění. Nejhorší by bylo potkat někoho, kdo se tváří úplně normálně. „Prosím vás, kudy ven?“ zeptáte se. Člověk se usměje a odpoví: „Ven? Tady žádné ven není. Ale stolní tenis je vlevo.“ To je přesně moment, kdy už nepotřebujete mapu. Potřebujete právníka, kněze a nabitou kartu do automatu.
Každé české Backrooms potřebují jeden detail, který je až příliš domácí
Internetové Backrooms si člověk spojuje s nekonečnými anonymními místnostmi, kancelářskými koberci a prostorem bez jasného účelu. Česká varianta by ale podle mě nemohla být tak abstraktní. Musela by mít nástěnku. Ideálně několik. Musela by tam být informace o provozní době, reklama na turnaj, starší dřevěná lavice a někde v dálce automat, který funguje přesně ve chvíli, kdy všechno ostatní začíná působit podezřele.
To je důvod, proč mě tahle chodba pobavila víc než nějaký skutečně temný sklep. Není děsivá. Je dokonale česká ve své praktičnosti. Kdyby se tu otevřel portál do jiné dimenze, mám pocit, že by vedle něj během týdne přibyl papír A4 v euroobalu: „Vstup pouze v čisté obuvi. Děkujeme, vedení.“
A kdyby portál nefungoval, někdo by přes něj nalepil druhý papír: „MIMO PROVOZ.“ Třetí papír by vysvětloval, že náhradní průchod je přes šatny. Čtvrtý by oznamoval plánovanou odstávku. Za měsíc by si lidé zvykli a jediný skutečný problém by byl, že u portálu není kam odložit raketu.
Největší horor přišel až potom: zjistil jsem, že se mi ta chodba vlastně líbí
Po prvním pocitu „co je tohle za level“ přišla druhá fáze. Začal jsem si prostor prohlížet. A čím déle jsem se díval, tím víc mě bavil. Právě protože není vyrobený jako atrakce. Nikdo sem nedal umělé mlhy, blikající světla ani ceduli „liminal experience“. Je to normální funkční sportovní chodba, která v konkrétním světle a konkrétní chvíli náhodou trefila estetiku, za kterou by internetový hororový projekt platil grafika.
To je kouzlo skutečných liminálních míst. Nemusí být objektivně zvláštní. Stačí, když člověka na chvíli vytrhnou z očekávání. Jdu sportovat, čekám sportovní centrum a dostanu třicet sekund pocitu, že jsem přešel do zóny mezi dvěma běžnými místy, která má vlastní atmosféru. Nic víc. A právě proto je to směšně zapamatovatelné.
Kdyby byla chodba nová, naleštěná a designově dokonale sladěná, pravděpodobně bych ji za hodinu zapomněl. Tuhle jsem vyfotil. To je možná nejvyšší ocenění, jaké může obyčejná spojovací chodba dostat: člověk do ní přišel kvůli sportu a odešel s materiálem na existenciální komedii.
Verdikt: HAMR 1, moje představivost 6:0
HAMR Záběhlice mě do žádných Backrooms neposlal. To jsem zvládl úplně sám. Areál fungoval, chodba vedla tam, kam měla, automaty stály na místě a žádná lavice se nepokusila uložit můj postup. Celý „horor“ vznikl výhradně v hlavě člověka, který viděl dlouhou prázdnou chodbu pod zářivkami a okamžitě se rozhodl zpochybnit strukturu reality.
A právě proto ten moment funguje jako perfektní malá vzpomínka. Některá místa jsou zajímavá tím, co se v nich skutečně stalo. Jiná tím, co si v nich během pěti sekund dokáže vymyslet vaše hlava. Tady jsem objektivně jen prošel kolem lavic a automatů. Subjektivně jsem dokončil český tutorial Backrooms a úspěšně se vrátil do části budovy, kde zase existovali lidé.
Pokud bych si měl z návštěvy odnést jediné praktické doporučení, je jednoduché: do HAMRu si vezměte sportovní věci, pití a normální očekávání. A když náhodou narazíte na tuhle chodbu ve chvíli, kdy je prázdná, hlavně se neotáčejte příliš dramaticky. Je dost možné, že za vámi bude pořád jen vchod. Ale moje hlava by na to peníze nevsadila.
