Článek
Lesy v Oderských vrších si uchovaly zvláštní pověst. Ne o pokladu ani o zakletém hradu. Podle starého vyprávění do nich lidé přiváželi mrtvé, pro které se nenašlo místo na obyčejném hřbitově. Nešťastníky, jejichž těla se sousedé báli uložit na vlastní půdě. Na konci cesty mělo být Smolno – hřbitov bez křížů, bez jmen a bez někoho, kdo by se k němu hlásil.
Právě za tímto místem se vydává epizoda pořadu Záhady Toma Wizarda nazvaná Tajemství hřbitova sebevrahů. Mnohem pozoruhodnější než televizní atmosféra je ale to, co se dá najít ve starých místopisných záznamech a historickém výzkumu. Některé detaily působí jako horor. Jejich původ přitom leží v opravdovém lidském strachu.
Vesnice, která zmizela. Jméno zůstalo
Ve vlastivědném zpravodaji Žibřid městyse Velký Újezd z roku 2011 popsal regionální autor Josef Richter Smolno jako někdejší sídlo připomínané v písemných údajích ze 14. a počátku 15. století. Uvádí zmínky z let 1364, 1371 a 1406. Později osada zanikla, označení však přežívalo v krajině. Představme si zalesněné území severně od pramenů Odry, v prostoru historických hranic několika panství.
Právě hranice jsou pro legendu důležitější než stromy a mlha. Podle Richterova popisu se nedaleko stýkala panství Veselíčko a Lipník s územím olomoucké kapituly. Údajná země nikoho se tak nabízela jako místo, které se nikomu nebude chtít přiznat. Taková představa vysvětluje logiku vyprávění. Sama o sobě však není důkazem, že zde existovalo centrální pohřebiště celé Moravy.
Mrtvého nikdo nechtěl za vlastní hranicí
Proč by vůbec někdo mrtvého člověka převážel přes několik vesnic? Protože se lidé obávali následků jeho pohřbení. V některých dobových komunitách panovala víra, že uložení člověka, který zemřel vlastní rukou, na místním hřbitově nebo katastru přinese neúrodu, nemoc či jinou pohromu. Tragédie se tak nekončila smrtí. Stigma dopadalo i na rodiny a na způsob rozloučení.
Richter uvádí regionální vyprávění o pohřebním průvodu, kterému sousedé zatarasili cestu a odmítli jej vpustit na své území. Tělo mělo nakonec skončit na takzvané Katově louce u Staměřic. Jde o dochované místní podání, nikoli o událost, u níž máme ověřenou totožnost všech účastníků či původní soudní spis. I s touto výhradou je obraz výmluvný: místo pomoci pozůstalým se rozhodovalo, kam lze mrtvého odstrčit.
A teď přichází důležitý rozdíl mezi pověstí a dějinami. Historička Daniela Tinková v odborné studii Hřbitovní vzpoury z roku 2020 na základě archivních materiálů ukázala, že odpor vůči pohřbívání sebevrahů byl v českých zemích skutečný historický jev. V některých místech se pojil s představami o nečistotě a s ponižujícími rituály. Hororový základ tedy není třeba vymýšlet. Samotná existence podobných praktik je doložená, ovšem každý jednotlivý příběh o Smolnu je nutné prověřovat zvlášť.
Kočár z Jihlavy a cestující, který nepromluvil
Ve stejném regionálním textu najdeme jeden zvlášť tíživý příběh. Kolem roku 1850 měl u hostince ve Velkém Újezdě zastavit krytý kočár. Vozka vyvedl koně, ale pasažér zůstával sedět. Když k němu přistoupila dívka z hostince, čekalo ji zjištění, že domnělý cestující už nežije. Podle zapsaného podání šlo o muže, údajně úředníka či správce, převáženého odkudsi od Jihlavy.
Richter popisuje i důvod předstírané cesty: přes městské brány a mýta se měl mrtvý dostat snáze, pokud vypadal jako živý pasažér. Příběh je drastický, ale nemáme k dispozici jeho původní archivní doklad, a proto jej nelze vydávat za nezpochybnitelně doloženou událost. Zůstává regionální tradicí, která dobře ukazuje tehdejší představy o hanbě, strachu a utajování smrti.
Zvon, který už nikdo nerozeznívá
K legendě patří noční povozy, démoni věšící se na kola a zvuk umíráčku mezi stromy. V lidových pověstech se dokonce objevují způsoby, jak mrtvému zabránit v návratu. Takové motivy jsou svědectvím o představivosti a obavách tehdejších lidí, nikoli dokladem nadpřirozených událostí. Vyprávění jim přitom dávalo takovou sílu, že obyčejné setkání na lesní cestě mohlo člověku připadat jako příchod přízraku.
Richter zachytil také rodinnou vzpomínku na nočního jezdce, který v dálce považoval dvě postavy za strašidlo. Když se přiblížil, spatřil muže s malou dívkou. I oni se báli toho, co v temnotě viděli. Jeden obraz, dvě vystrašené strany, žádný duch. Někdy tak vzniká pověst: lidé si neviděné doplní tím, před čím už dávno mají strach.
Kde jsou hroby? Právě to nevíme
Současná databáze Zaniklé obce uvádí pro Smolno orientační bod severně od lokality U Zeleného kříže. Nejde však o přesně ověřenou polohu hrobů. A ani veřejně dostupné prameny, z nichž příběh vychází, nedokládají rozsáhlý archeologický průzkum, který by potvrdil počet pohřbených, jejich totožnost a přesnou hranici pohřebiště. Stejnou zdrženlivost má i Česká televize v anotaci příslušného dílu: místo prý nikdo přesně nezná.
Pozornost budí ještě jedna okolnost. Smolno se spojuje s krajinou dnešního vojenského prostoru Libavá. To ovšem není pozvánka k samostatnému nočnímu pátrání; pohyb v újezdu podléhá omezením. Příběh se dá zkoumat především přes mapy, regionální literaturu a archivní materiály.
Nejtemnější část záhady žádného ducha nepotřebuje
Skutečně děsivá otázka nezní, zda v lese dodnes zvoní umíráček. Zní, co dokázala udělat společnost s člověkem, jehož smrt nedokázala přijmout. Kdo mohl být pohřben důstojně a komu se upřela i poslední rozlučka? Proč strach z neštěstí převažoval nad soucitem s pozůstalými?
Smolno zůstává směsí historické paměti, věrohodných souvislostí a nedoložených jednotlivostí. Právě proto stojí za pozornost. Nadpřirozená vysvětlení nejsou potřeba. Nejtěžší část příběhu se totiž netýká mrtvých, kteří by se snad vraceli z hrobů. Týká se živých, kteří je tam odmítali pustit.
Prameny a další čtení
