Článek
Turistika má zvláštní schopnost prodávat člověku jednoduchou lež. Říká mu, že když půjde dost dlouho do kopce, na konci ho čeká něco velkého: výhled, ticho, vnitřní očista, případně alespoň pocit, že ten výstup měl nějaký smysl. Přesně s touto romantickou pohádkou v hlavě jsem se vydal i na Šumavě. Výsledek? Poctivě jsem ze sebe vyrobil zpocený kus biologického materiálu a za odměnu jsem nahoře dostal dveře. Ne chatu, ne hospodu, ne rozhlednu. Jen dveře. Samotné. Volně stojící. Jako kdyby se horská krajina rozhodla udělat si ze mě konceptuální umění.
Na tom je nejkrásnější, jak přesně ten moment funguje proti lidskému očekávání. Když totiž slyšíte o nějakém výhledu nebo místě „kam se musíte dojít podívat“, představíte si zpravidla něco monumentálního. Kříž, skálu, vrchol, věž, něco. Šumava mi místo toho předložila kus dřeva ve futrech a tvářila se, že přesně tohle je zcela normální vyústění fyzické námahy. A člověk tomu nakonec ještě zatleská, protože po cestě vypotil tolik vody, že už nemá sílu protestovat.
Možná je to nakonec nejčistší forma horské upřímnosti. Místo aby vám příroda slibovala transcendenci, postaví před vás dveře a nechá vás samotného vyřešit, co si s tím počnete. Já osobně jsem zvolil klasickou českou variantu: nejprve nedůvěra, pak smích a nakonec tiché přijetí, že jsem se nechal přelstít krajinou lépe než mnohokrát předtím akční slevou v supermarketu.
Cesta nahoru nebyla výlet. Byl to audit fyzické způsobilosti, do kterého jsem se nepřihlásil
Než se ale člověk k těmto dveřím vůbec dostane, musí absolvovat to podstatné: cestu. A každá cesta do kopce má jednu krutou vlastnost. Na začátku vypadá nevinně. Stromy, čerstvý vzduch, klid, asfalt nebo štěrk pod nohama, sluníčko mezi větvemi. Dokonalá kulisa pro to, aby si člověk několik minut namlouval, že je turistický typ. Teprve později přijde chvíle, kdy tělo začne klást nepříjemné otázky: proč jdeme pořád nahoru, kdo tohle vymyslel a z jakého důvodu jsme se rozhodli dokazovat si charakter právě tady.
V mém případě to proběhlo velmi klasicky. Zpočátku jsem se tvářil jako člověk, který má situaci pod kontrolou. Krajina krásná, tempo rozumné, morálka ucházející. Pak se však dostavil okamžik, kdy z romantické procházky vznikne interní krizová porada orgánů. Plíce požadují odklad řízení. Nohy začnou hrozit stávkou. Mozek opatrně navrhuje, že možná nebylo nutné vidět úplně všechno, co Šumava nabízí. A ego mezitím odmítá couvnout, protože by to znamenalo přiznat, že ho porazil kopec se stromy.
Právě v těchto chvílích člověk nejlépe pozná, jak chatrná je jeho představa o vlastní odolnosti. Ve městě jste pánem svého dne. Na svahu mezi smrky jste jen někdo, kdo se snaží nevypadat slabě před krajinou, která si vaší existence sotva všimla. To je mimořádně zdravé ponížení, ale v daném okamžiku zároveň docela protivné.
Tady to ještě vypadalo nevinně. Ve skutečnosti šlo o úvod do programu „podívejme se, co všechno člověk udělá kvůli kusu dřeva ve výhledu“
Každý krok mě přibližoval k poznání. Bohužel šlo o poznání, že jsem si to celé způsobil sám
Na horských cestách je nejhorší, že za většinu utrpení si člověk může sám. Nikdo mě nenutil. Neutíkal jsem před medvědem, neplnil vojenský úkol ani mi neslibovali Nobelovu cenu za pěší výkon. Šel jsem prostě proto, že tam vedla cesta a v dálce se rýsoval neurčitý příslib zajímavého místa. To je mimochodem přesně mechanismus, na kterém funguje velká část lidských omylů: někde je cosi, vypadá to slibně, tak tam jdeme. A teprve později zjišťujeme, že hlavní surovinou celého zážitku je naše vlastní přehnaná zvědavost.
Jenže jakmile člověk urazí určitou vzdálenost, přestává mít výlet logiku a začíná mít psychologii. Už nejdete proto, že chcete. Jdete proto, že jste ušli příliš mnoho na to, abyste to otočili bez příběhu. A právě tady se rodí ten nejhloupější druh odvahy: neodvozený od síly, ale od neochoty přiznat, že jste možná šli zbytečně. V tu chvíli se turista mění v investora do vlastního omylu.
Výsledkem je zvláštní mentální stav, kdy člověk už ani nechce cíl, ale potřebuje důkaz, že jeho pot, zadýchanost a přehřáté sebevědomí nebyly vynaloženy naprázdno. A příroda, velmi cynicky, tento moment dobře zná. Proto vás nechá dojít až nahoru, otevře panorama a pak vám místo velké odměny předloží objekt, který vypadá jako vizuální vtip od někoho, kdo měl příliš mnoho času a velmi specifický smysl pro humor.
Dveře z druhého úhlu: pořád stejné, pořád osamělé a pořád překvapivě sebevědomé ve své schopnosti být cílem cesty.
Nahoře mě nečekal vrchol zážitku. Čekalo mě nejluxusnější nic v dějinách turistiky
A pak jsem dorazil. Výhled krásný, obloha fotogenická, horská kulisa bez debat působivá. To všechno je pravda. Jenže dominantou místa jsou ty dveře. Opravdu tam stojí, jako kdyby někdo při stěhování ztratil smysl pro realitu a rozhodl se ho ponechat v krajině natrvalo. Nemají dům, chodbu ani pokoj. Nabízejí jen čistou symboliku, případně možnost udělat si fotku, na níž to vypadá, že vstupujete přímo do Šumavy nebo z ní naopak unikáte. Po cestě smrti v kopci je to silně surrealistická odměna.
Na podobných místech se často očekává duchovní přesah. Něco jako: dveře jsou metafora, člověče, otevři se krajině, vstup do klidu, zanech za sebou starosti. V mém případě se dostavila spíše jiná interpretace: dveře jsou připomínka, že svět je ochoten vám prodat téměř jakýkoli cíl, pokud je dostatečně fotogenický a vy už jste příliš unavení na kritické myšlení.
A přesto se tomu nedá odolat. Protože když už tam jste, nakonec vám to přijde vlastně geniální. Ne snad proto, že by šlo o architektonický zázrak, ale protože ten objekt přesně ví, co dělá. Je absurdní, jednoduchý a naprosto Instagram-ready. Jinými slovy: je to dokonalý boss fight moderní turistiky. Vyšlápnete si kopec, skoro vypustíte duši a na konci vás nečeká poklad, ale fotogenická pointa.
Nejhorší na tom není námaha. Nejhorší je, že to člověk nakonec ještě obhajuje
Na celé situaci je nejvíc odzbrojující to, jak rychle si ji člověk začne racionalizovat. Ještě před chvílí si v duchu stěžujete, že jste šli půl světa kvůli dveřím. O deset minut později už stojíte opodál, fotíte si je z různých úhlů a říkáte si, že vlastně mají něco do sebe. To je přesně ta fáze, kdy si uvědomíte, že jste se stali spolupachatelem celého konceptu. Krajina vás nezlomila fyzicky. Zlomila vás esteticky.
Právě proto podobné momenty fungují jako ideální klobása slot. Není v nich žádné velké drama v objektivním slova smyslu. Jen maličkost, která v hlavě člověka vyrobí neúměrně velký film. Tady nejde o to, že bych se skutečně ocitl na hranici života a smrti. Jde o to, že moje tělo celkem hlasitě protestovalo a moje odměna nakonec působila jako umělecká instalace s velmi skromným rozpočtem. Kombinace obojího je pro glosu téměř ideální.
A navíc je v tom univerzální lidská zkušenost. Skoro každý už někdy šel za něčím, co na dálku vypadalo zásadněji, než jaké to bylo na konci. Vztah, nabídka, výrobek, fronta na jídlo, turistický cíl. Dveře na Šumavě jsou v tomhle skoro filozofické. Nejsou zklamáním úplně. Jen vám velmi elegantně ukážou, jak často si velký příběh vytváříte sami dávno předtím, než dorazíte na místo.
Verdikt: vyrazil jsem za šumavským zážitkem. Domů jsem si odnesl dveře a poučení o vlastní blbosti
Šumava mě samozřejmě nezabila. Ve skutečnosti mi nabídla krásný kus krajiny, ticho, výhled a jeden velmi specifický moment, z něhož se v hlavě během pár minut stala plnohodnotná komedie. Dveře uprostřed přírody nejsou problém. Jsou pointa. A čím víc se člověk po cestě zadýchá, tím silněji tahle pointa zasáhne.
Proto na ten výlet vlastně vzpomínám rád. Ne proto, že bych si potvrdil turistickou velikost, ale protože jsem znovu zjistil, jak málo stačí k tomu, aby si mozek vyrobil absurdní příběh z úplně normální reality. Stačí kopec, pot, lehce přepálené očekávání a kus dřeva zasazený do panoramatu. Zbytek už si člověk doplní sám.
Pokud si z toho mám odnést jediné doporučení, pak asi toto: na Šumavě nepodceňujte vzdálenost, vlastní kondici ani sílu dobře nasvícené blbosti. A když někde v horách uvidíte osamělé dveře, nečekejte za nimi odpovědi na velké otázky. Maximálně tak velmi pěkný výhled a tichou lekci, že i cesta do nikam může mít překvapivě kvalitní fotografický výstup.
Zdroje a transparentnost
