Článek
13. prosince 2014 se na dvou venkovských silnicích v severovýchodní Oklahomě odehrává zvláštní pokus. Allen Rice stojí se spolupracovníkem na vyvýšeném úseku cesty, odkud lidé po desetiletí pozorují světelnou kouli. Několik kilometrů západně čeká Michael Ferguson v osobním autě. Obě skupiny mají telefony, kamery a předem domluvený postup. Na horizontu se objeví jasný bod.
Rice požádá, aby světlo zesílilo. Zesílí. Potom zeslábne. Když přijde na řadu změna barvy, bílá záře zčervená. Ferguson totiž podle telefonických pokynů ovládá světlomety svého auta a jeho společníci na ně přikládají červené průsvitné filtry.
Na silnici zvané Devil’s Promenade právě skupina napodobila jeden z nejznámějších amerických příběhů o strašidelných světlech. Záhada měla podstatně delší historii, než badatelé tehdy tušili.
Čtyři míle silnice a světlo, které se nechce nechat chytit
Spook Light, Hornet Spooklight nebo Tri-State Spook Light. Jména se mění podle toho, kdo příběh vypráví. Pozorovací místo leží v Oklahomě nedaleko Quapawu, jen kousek od hranice Missouri. Nedaleký Joplin si fenomén dávno přivlastnil alespoň v názvu. Městský web mu věnuje vlastní stránku a popisuje oranžovou světelnou kouli, která se pohybuje po zhruba čtyřmílovém úseku cesty.
Ve tmě se někdy objeví jediná záře. Jindy se rozpadne na více bodů, zesílí, ztratí se a za chvíli znovu vystoupí nad horizont. Vyprávění přidala i pronásledování: kdo se rozjede za světlem, vzápětí o něj přijde. Právě tenhle detail udělal ze silnice místní atrakci. Světlo se chová, jako by znalo úmysly člověka za volantem.
Ve folkloru tak dostali práci duchové. Jedna verze líčí mladé indiánské milence, jiná horníka, který v noci hledá ztracenou rodinu s lucernou. Pověsti přežily několik generací i proměny dopravy. Stačí však vystoupit z příběhu na mapu a celý obraz se začne měnit.
Starý novinový článek ukazuje, jak dlouho tahle podívaná trvá
V létě 1934 dorazila do oblasti Clara E. Gordonová s rodinou. Majitel turistického kempu poblíž Route 66 jim doporučil „indiánská světla“. Skupina se vydala na místo, spatřila oranžovou záři uprostřed cesty a po jejím zmizení ji zkusila dojet autem. Neuspěla. Gordonová později popsala, že se světlo opakovaně vracelo a mizelo. Její svědectví uchoval historický projekt Historic Joplin.
O dva roky později vyrazil na stejnou silnici reportér A. B. MacDonald z listu The Kansas City Star. I on sledoval světlo. Připomínalo mu záři světlometů, která se za kopcem objeví dříve než samotné auto. Už tehdy tedy mezi místními historkami zaznívala docela všední možnost: doprava na vzdálené cestě.
Zajímavá je i datace samotné legendy. Město Joplin na svém webu uvádí první hlášení už v roce 1881 a vypráví příběhy zasazené ještě hlouběji do 19. století. Historické průzkumy novinového archivu naopak stavějí nejpevnější veřejně dohledatelné případy do první poloviny 20. století. Do těchto desetiletí spadají také podrobné novinářské popisy světla i první úvahy o světlometech.
Následuje překvapivý zvrat: vyšetřovatelé se k výsledku z prosince 2014 propracovali už mnohem dřív.
Rok 1946. Světlo už jednou dostalo pozemskou adresu
V květnu 1946 otiskl The Kansas City Star závěry pátrání, na němž se podíleli novináři a lidé z vojenského tábora Camp Crowder. Za zvláštním světlem podle nich stála auta jedoucí po silnici vzdálené přibližně osm až deset mil. K podobnému výsledku dospěli také další badatelé v letech 1955 a 1965. Jejich pokusy pracovaly s rozsvěcením a zhasínáním vzdálených světlometů.
Allen Rice tyto starší pokusy podrobně rozebral v časopisu Oklahoma Humanities v roce 2016. Sám přiznal, že jeho tým při natáčení experimentu znovu objevil postup, který kdysi vyzkoušeli předchůdci. Ztracená sláva starých pokusů je skoro stejně pozoruhodná jako světlo samo. Pokaždé se objevil někdo, kdo chtěl záhadu uzavřít. A další generace přijela na Devil’s Promenade znovu.
Rozhodující otázka proto zní: jak mohou světlomety jedoucího auta o tolik kilometrů dál připomínat jedinou pohybující se kouli?
Dvě světla se na deset kilometrů sloučí v jednu
Na vzdáleném horizontu oko rychle ztrácí schopnost rozeznat drobné detaily. Dva světlomety oddělené přibližně 1,5 metru se při pohledu ze vzdálenosti deseti kilometrů jeví pod úhlem asi půl úhlové minuty. Běžná rozlišovací schopnost lidského zraku za dobrých podmínek se pohybuje kolem jedné úhlové minuty. Dvojice lamp tak snadno splyne v jediný svítící bod.
Čísla mají i další důsledek. Při takové vzdálenosti se těžko odhaduje, jak daleko světlo skutečně leží. Na temné venkovské cestě chybějí domy, značky a další známá měřítka. Jasný bod může vypadat jako lucerna několik desítek metrů před řidičem, přestože automobil září až na opačném konci zalesněného údolí.
Pomáhá i krajina. Spooklight Road a vzdálená E-50 West míří přes terén téměř v jedné ose. Riceův tým našel místo, odkud světla projdou nad lesním porostem k pozorovateli. Na níže položeném úseku cesty stejný výhled zablokuje svah nebo koruny stromů. Člověk popojede za září — a vlastní jízdou ji schová za terén.
Výsledek je pro pozorovatele zarážející. Koule se nečekaně objeví, zhasne, případně se po návratu na kopec znovu rozsvítí. Auto může mezitím měnit sklon při jízdě po zvlněné silnici. Jeho paprsek se chvíli opírá přímo o vzdálené stanoviště, pak se stočí jinam. Jas kolísá a zdánlivý pohyb dostává další rozměr.
Kde se vzal červený záblesk a proč záleží i na roční době
Prosincový pokus ukázal jednu pozoruhodnou věc. Badatelé dokázali světlu změnit barvu červenými filtry. Když posádka na vzdálené silnici střídala intenzitu světlometů, pozorovatelé sledovali stejný rytmus. Kamerový záznam předvedli na veřejné projekci pořádané University of Central Oklahoma v dubnu 2015.
Samotný výhled navíc mění okolní stromy. V zimě jsou větve odkryté a světlo má přes údolí volnější cestu. V létě může listí odstínit přesně ten úsek, odkud se světlomety při pokusu ukázaly. Riceovi lidé proto hledali polohu auta na vzdálené silnici opakovaně; ne každé zastavení fungovalo.
Tým také zjistil, že ne každá noc nabízí stejnou podívanou. Při večerním provozu projede ve vzdálenosti více aut než hluboko po půlnoci. A světlomety se za horizontem objevují především tehdy, když vůz zamíří do správného úseku silnice. Složitý výsledek vzniká z několika obyčejných okolností: dopravy, směru cesty, vyvýšeného stanoviště a tmy.
Legenda vydržela déle než její vyšetřování
Na Devil’s Promenade mezitím zůstalo cosi, co měření do posledního detailu nezachytí: lidský zážitek. Svědci skutečně vidí jasný světelný bod. Někdo ho popíše jako oranžovou kouli, jiný jako lucernu nebo dvě oddělené záře. Každé vyprávění pak přidá kus předchozí legendy, zejména okamžik, kdy světlo náhle zmizelo.
Právě v tom spočívá dlouhověkost Spook Light. Záhada se vrací s každým dalším autem, které ve správnou chvíli vystoupá na vzdálené silnici. Pozorovatel vidí důsledek, ale původce záře zůstává za lesem. Dělí je deset kilometrů prostoru — a na temném horizontu to může působit jako několik kroků.
Badatelé dokázali světlo rozsvítit i přebarvit. Místní pověst si přesto udržela svoji nejlepší scénu: řidič se rozjede k září a ona mu přímo před očima uteče. Stačí přejet přes hranu kopce.
Zdroje
