Článek
Když jste potřebovali zavolat a nebyli doma, hledali jste budku
Pro dnešní dítě je telefonní budka skoro stejně vzdálený předmět jako psací stroj. Ještě před dvěma až třemi desetiletími ale patřila k běžnému městskému inventáři. Stála u nádraží, na sídlišti, na náměstí, před poštou i v malé obci. Kdo neměl mobil – a dlouho ho neměla většina lidí – řešil cestu, zpoždění nebo rychlou zprávu domů právě přes veřejný telefon.
Budka měla i vlastní drobný rituál. Najít funkční automat. Mít mince nebo telefonní kartu. Znát číslo zpaměti, případně ho nosit napsané v diáři. A doufat, že za vámi nevznikne fronta. Dnes jsou všechny tyto kroky nahrazené jedním pohybem po displeji.
První česká budka se objevila už v roce 1911
Veřejné telefonování u nás začalo dávno před érou mobilů. O2 ve svém historickém přehledu připomíná, že první telefonický hovor na území Čech proběhl už v roce 1881. Soukromý telefon však dlouho představoval drahé a nedostupné vybavení. Právě proto dávaly veřejné automaty mimořádný smysl.
První telefonní budka se v Praze objevila v roce 1911. Její přesné původní umístění dnes není jisté; fotograficky je budka doložena o dva roky později v podloubí Šternberského paláce. Pět generací tak vyrůstalo se zařízením, které se z technické novinky změnilo v samozřejmost – a nakonec během několika let v retro.
Na přelomu tisíciletí jich bylo přes 30 tisíc
Vrchol přišel v době, která je z dnešního pohledu paradoxní: mobily už existovaly, ale ještě nebyly úplnou samozřejmostí. Podle O2 a dobových přehledů fungovalo na přelomu tisíciletí v Česku přes 30 000 veřejných telefonních automatů.
Jejich využití bylo pořád vysoké. Novinky při demontáži poslední budky uvedly, že zkraje tisíciletí připadalo na jeden automat přibližně 70 hovorů měsíčně. To znamená asi 840 hovorů za rok. Budka tehdy nebyla dekorace. Byla aktivní součást komunikační infrastruktury.
Pak přišel mobil. A pokles nebyl pomalý, ale drtivý
Česká mobilní síť NMT odstartovala už v roce 1991, skutečný masový zlom ale přinesly sítě GSM v roce 1996. Telefony postupně zlevňovaly, rozšířily se předplacené karty a SMS a veřejný automat začal ztrácet svou hlavní výhodu: byl dostupný venku, když člověk neměl jiný telefon.
Ještě v roce 2009 bylo podle dobových údajů v Česku kolem 21 000 automatů. O deset let později provozoval O2 přibližně 3 900 budek a plánoval zachovat jen 1 150 přístrojů v nejmenších obcích v rámci univerzální služby. ČTÚ pak rozhodl, že tuto povinnost dál ukládat nebude.
Náš přepočet: využití jednoho automatu se propadlo přibližně 700krát
Nejlépe změnu ukazují dvě čísla z opačných konců příběhu. Na začátku tisíciletí připadalo na jeden automat zhruba 70 hovorů měsíčně, tedy asi 840 za rok. V roce 2020 se podle údajů zveřejněných při konci služby uskutečnilo z 1 127 automatů celkem 1 352 hovorů.
To je v průměru jen přibližně 1,2 hovoru na jeden automat za celý rok. Když 840 vydělíme 1,2, vychází zhruba 700. Průměrné roční využití jednoho automatu se tedy za zhruba dvě dekády propadlo přibližně sedmsetkrát.
V takové situaci už problém nebyl jen v tom, že budka působila staromódně. Přestávala ekonomicky i prakticky dávat smysl.
Poslední budka byla v Hlubyni. Naposledy se z ní volalo už v roce 2019
Konec přišel 17. června 2021 v Hlubyni na Příbramsku. Dělníci tam odstranili poslední telefonní budku, která uzavřela přibližně 110 let veřejných budek na českém území.
Je na tom jeden téměř dokonalý symbol technologické změny. Poslední hovor z tohoto konkrétního automatu se uskutečnil už v červenci 2019. Budka tedy ještě fyzicky stála téměř dva roky poté, co ji někdo naposledy skutečně použil k telefonování.
ČTÚ dnes u datové sady veřejných telefonních automatů uvádí, že poslední data pocházejí z roku 2021 a povinnost poskytovat tuto část univerzální služby už není uložena. Z pohledu regulace je tak příběh skutečně uzavřený.
Zapomenutý detail: z některých automatů šla poslat i SMS nebo e-mail
Když se řekne telefonní budka, většina lidí si představí mince, kartu a klasické sluchátko. Pozdní generace veřejných automatů ale uměla víc. Starší ceník O2 pro veřejné telefonní automaty uváděl vedle místních, dálkových, mezinárodních a tísňových hovorů také možnost zasílání SMS a dokonce zpráv elektronickou poštou.
Dnes to zní téměř absurdně: zařízení, které samo působí jako symbol analogové minulosti, se před zánikem snažilo přizpůsobit digitálnímu světu. Mobilní telefon ale mezitím spojil volání, zprávy, e-mail, fotoaparát, mapu i internet do jediné věci v kapse.
Ne všechny budky skončily ve šrotu
Konec telefonování neznamenal automaticky konec každé skleněné konstrukce. O2 při rušení posledních přístrojů nabízelo obcím, že si mohou prázdnou budku ponechat a využít jinak. Na některých místech se z nich staly knihobudky, malé výměnné knihovny nebo netradiční veřejné prvky.
Je to vlastně příznačný druh druhého života. Původně budka spojovala lidi hlasem. Dnes může na stejném místě spojovat sousedy přes knihy nebo prostě fungovat jako připomínka doby, kdy bylo veřejné volání samostatnou službou.
Telefonní karta byla malý předmět, bez kterého se cesta mohla zkomplikovat
Pro velkou část devadesátých let a začátku nového tisíciletí patří k budkám ještě jeden předmět: telefonní karta. Karty se nosily v peněžence podobně jako dnešní platební karty, jen jejich hodnota mizela s délkou hovoru. Některé série se navíc tiskly s různými motivy a časem se z nich stal sběratelský artikl.
Technicky šlo o pohodlnější náhradu neustálého shánění mincí. Kulturně ale karta vytvořila jednu z těch drobností, které se po technologickém zlomu ztratí téměř bez povšimnutí. Dnešní teenager může rozumět slovům telefon i karta, ale spojení telefonní karta už mu nemusí říkat vůbec nic.
Verdikt: budky nezabil zákaz. Zabil je okamžik, kdy je skoro nikdo nepotřeboval
Na příběhu telefonních budek je zajímavé, že jejich konec nebyl dramatický. Nezmizely ze dne na den kvůli jednomu zákazu. Nejprve ztratily každodenní význam, pak přestaly vycházet ekonomicky a nakonec zmizela i povinnost držet je při životě jako univerzální službu.
Ještě na přelomu tisíciletí bylo v Česku přes 30 000 automatů a jeden zvládl kolem 840 hovorů za rok. O dvě dekády později vycházel průměr zhruba na jeden hovor ročně. V roce 2021 už poslední budka opustila Hlubyni.
Pět let po jejím odstranění tak telefonní budka působí jako artefakt mnohem starší doby, než ve skutečnosti je. A možná právě to je na technologických změnách nejzajímavější: věc, která byla ještě nedávno součástí ulice, se může během několika let změnit v předmět, který mladší generace zná hlavně z filmu, fotografie nebo knihobudky.
Zdroje a ověření
