Článek
Trolejbus vyjel z vozovky, prorazil okraj cesty a zmizel pod hladinou. Voda se zavřela nad střechou vozu. U břehu jerevanského jezera byl 16. září 1976 také třiadvacetiletý sportovec Šavarš Karapetjan. Místo aby čekal na příjezd záchranných složek, skočil do vody.
Událost později získala pověst mimořádného hrdinského činu. To nejpodstatnější ale nepotřebuje žádné přikrášlení: profesionální plavec se opakovaně potápěl k zaplavenému trolejbusu a pomáhal vynášet cestující. Podle archivních ocenění a pozdějších reportáží díky záchranné akci přežilo dvacet lidí.
Sportovní talent se během několika sekund změnil v záchranný nástroj
Karapetjan byl specialistou na plavání s ploutvemi a držitelem významných sportovních titulů. Trénoval v oblasti jerevanského jezera společně s bratrem Kamem a trenérem. Když spatřili nehodu, bylo zřejmé, že čas hraje proti lidem uvnitř.
Podle reportáží ležel trolejbus přibližně deset metrů hluboko a asi pětadvacet metrů od břehu. Údaje v jednotlivých převyprávěních se mohou lišit, ale hloubka a špatná viditelnost patří ke společně popisovaným okolnostem.
Voda nebyla průzračná. Kal ze dna proměnil vnitřek vozu v prostor, kde nebylo možné spoléhat na oči. Karapetjan se musel orientovat po hmatu a kolem otvoru, který se mu podařilo vytvořit ve skle vozidla.
Každý návrat pod hladinu znamenal další riziko
Při rozbití okna utrpěl poranění. Poté se opakovaně vracel dovnitř a snažil se vynášet lidi ke hladině. Na pomoc měl bratra a další přítomné, kteří zachráněné přebírali a dopravovali k břehu.
V některých verzích příběhu se objevuje mimořádně přesný počet ponorů, někde se počítají všichni vytažení, jinde pouze přeživší. Tato čísla není dobré bez výhrady spojovat. Z historických podkladů vyplývá, že Karapetjan vytáhl více lidí, než kolik jich nakonec přežilo; obvyklý údaj o dvaceti zachráněných životech se týká právě lidí, kteří záchranu přežili.
Rozdíl není maličkost. Člověk vytažený z vody nemusí být automaticky zachráněný před následky nedostatku kyslíku. Na místě probíhala širší pomoc mnoha lidí a zdravotníků.
Skutečná cena záchrany přišla po akci
Záchranná práce ve studené a znečištěné vodě spolu s poraněními měla vážné následky na Karapetjanovo zdraví. Zdroje uvádějí závažné plicní komplikace a hospitalizaci. Jeho sportovní kariéra už pokračovala v obtížných podmínkách a v původní podobě ji nešlo zachovat.
Je lákavé skončit podobný příběh dramatickým obrazem hrdiny stojícího na břehu. Tady by to ale znamenalo přeskočit druhou polovinu lidského osudu. Záchrana se nestala jen šťastným okamžikem, za kterým následoval návrat do běžného života.
Proč se o události dlouho nevědělo
Šlo o havárii v Sovětském svazu v době, kdy informace o podobných katastrofách nebyly zveřejňovány tak, jak jsme zvyklí dnes. Podrobnější vyprávění a fotografie se do širšího povědomí dostávaly se zpožděním. Záchranářský příběh se proto později šířil v různých, někdy zjednodušených verzích.
Právě proto mají hodnotu reportáže s přímými vzpomínkami účastníků a archiv ocenění, který případ zasazuje do konkrétního data a kontextu. Největší síla události neleží ve stále vyšších počtech ponorů, ale v opakovaném rozhodnutí riskovat vlastní život pro lidi, které Karapetjan neznal.
Hrdinství není schopnost ignorovat vlastní tělo
Karapetjan tehdy využil dovednosti, které roky budoval ve sportu. To ale neznamená, že podobnou záchranu může bez vybavení bezpečně zopakovat kdokoli, kdo dobře plave. Potápění do hlubokého zaplaveného vozidla představuje extrémní riziko i pro profesionály.
Osud jerevanského trolejbusu tak ukazuje dvě věci zároveň. Jeden člověk dokáže v kritické chvíli významně pomoci druhým. A ani mimořádná odvaha nezaručuje, že za ni sám nezaplatí vysokou cenu.
Zdroje a ověření
