Článek
Muž měl za života dobrou pověst. Po smrti se z něj podle vyprávění stal postrach Ivančic. Vycházel prý z hrobu, nechával na něm rubáš a vracel se až po nočním obcházení města. Strážní ho měli sledovat a nakonec mu ten pohřební oděv sebrat.
Tak zní jádro příběhu z let 1617–1618. A teď pozor – zajímavější než křik „na Moravě žil upír!“ je, odkud to vůbec máme a co se s tím příběhem za čtyři sta let stalo.
Zprávu zachytil Němec Martin Zeiller (nar. 1589) v knize vydané v Tübingenu roku 1628. Opíral se o ústní podání. Žádný dochovaný výslech strážných, žádný ivančický soudní spis. Jen to, co se o tom vyprávělo. Datum odborníci kladou do těch dvou let.
Podle té historky mrtvý měšťan v noci opouštěl hrob, kde ležela i jeho žena. Strážní sledovali jeho návraty a jednou mu sebrali rubáš, který prý nechával na hrobě. Nebožtík se prý rozzlobil a vyhrožoval jim smrtí. Tohle už je čistě vyprávěcí detail, ne něco, co by šlo ověřit.
Pak do toho vstoupil kat. Při ohledání těla mu měl z úst vytáhnout dlouhý závoj nebo šátek – prý od jeho ženy. V té době se věřilo, že když mrtvý „žvýká“ pohřební tkaniny, je to známka, že je nebezpečný. I kdyby z hrobu vůbec nevycházel.
Kde ho měli zneškodnit? Tradice mluví buď o popravišti u šibenice, nebo o hranici města. Zeiller to ale přesně neříká, takže si to nemůžeme vymýšlet.
Pozdější autoři a překladatelé k tomu pak přidávali další detaily, aby to bylo dramatičtější. Z původního podání se tak stává stále lepší horor.
Co z toho reálně máme? Máme doloženo, že se o takovém případu vyprávělo a že to někdo v roce 1628 zapsal. Z toho ale neplyne, že mrtvý skutečně vstal, vyhrožoval nebo někomu ublížil. Je to záznam pověsti, ne důkaz nadpřirozena.
Ivančice mají opravdovou šibenici. Archeolog Josef Unger a další ji zkoumali, našli ostatky popravených. To je hmatatelná historie hrdelního práva. Ale spojovat konkrétní kosti s „upírem“ z let 1617–18 bez důkazu nejde. Šibenice nám jen ukazuje, v jakém světě lidé takovým historkám věřili.
Nejsilnější na tom příběhu je právě to, co nevíme. Měšťan s dobrou pověstí se ve vzpomínkách změnil v nebezpečného mrtvého. Strach, kat, městská správa, postupné přikrašlování… Přesné okolnosti jsou dávno pryč.
Nejpoctivější závěr není „upíři existovali“. Je tohle: před čtyřmi sty lety se takový příběh bral dost vážně na to, aby se dostal do knihy. A pořád ukazuje, jak snadno strach přežije i toho, kdo ho původně vyvolal.
Zdroje
