Článek
Žádné jméno, žádný písemný záznam o jejím životě. Zůstaly po ní pouze věci, které s ní někdo před více než tisícem let uložil do země. Dva kovové nože zabalené v plátně, stříbrné ozdoby, schránka s ochranným obsahem a drobný zub, který pravděpodobně nepatřil jí. Dohromady tvoří neobvyklý portrét ženy, jež mohla v raně středověkých Čechách zastávat úlohu, kterou bychom dnes nazvali léčitelstvím.
Na staveništi se otevřelo pohřebiště elity
V roce 2000 se při pracích spojených s výstavbou rodinného domu v Klecanech u Prahy objevily raně středověké hroby. Lokalita leží uvnitř někdejšího opevněného areálu nad pravým břehem Vltavy. Výzkum, na němž se podílel tým archeoložky Nadi Profantové, zásadně změnil pohled na místo, které historické písemnosti téměř přehlížely.
Klecany přitom nebyly zapomenutou osadou na okraji dějin. Na protějším břehu ležel Levý Hradec, jedno z důležitých raně přemyslovských center. Zdejší hradiště a pohřebiště naznačují síť významných sídel v okolí pražského mocenského prostoru. Archeologové dokonce pracují s hypotézou, že klecanské hradiště mohlo být jakýmsi protějškem Levého Hradce, někdy označovaným jako Pravý Hradec. To ale není doložený dobový název.
Na pohřebišti označovaném jako Klecany II se pohřbívalo v 10. století. Zvláštní pozornost přitahují bohatě vybavené ženské hroby. Jeden z nich má prosté číslo 22.
Dva nože, které se nepodobaly obyčejné výbavě
V hrobě číslo 22 byla podle odborného rozboru pohřbena žena ve věku přibližně dvaceti až třiceti let. Měla stříbrné záušnice, karneolový korál a dvojici celokovových nožů v textilním obalu. Právě nože však badatele zaujaly nejvíc. Jejich úzké čepele vznikly náročnou kovářskou technikou, rukojeti byly pocínované. Nešlo o dva náhodně pohozené kusy železa.
Profantová se spolupracovnicí Alenou Šilhovou vyložily jejich tvar a metalografické vlastnosti tak, že mohlo jít o chirurgické nástroje. Tato formulace je důležitá. Archeologie dokáže zkoumat výrobu, umístění a opotřebení předmětů, ale neumí nám předložit záznam konkrétního zákroku. Nemáme tedy důkaz, že žena skutečně operovala. Máme soubor indicií, který takové vysvětlení umožňuje.
U její ruky se podle archeologického popisu našel také cizí, pravděpodobně dětský zub. Byl snad uchovávaným předmětem, součástí léčebné nebo ochranné praxe? To už je nezodpovězená otázka. Samotná přítomnost zubu nevypovídá, komu patřil ani proč ho žena měla.
Stříbrná schránka a ochrana před neviditelným
Další záhadou je drobná stříbrná kaptorga. Tak se označuje schránka, kterou bylo možné nosit zavěšenou na těle a která mohla uchovávat ochranné předměty. Klecanský kus má lichoběžníkový tvar a rytou výzdobu s dvojicí bájných zvířat. Podle badatelek pravděpodobně vznikl v českém, snad pražském prostředí. Jeho výzdoba však ukazuje také na širší kulturní kontakty.
Uvnitř byly rozpoznány lněné vlákenné zbytky a drobné ořezané kůstky. Nemusí to dnes působit jako cenný poklad. Pro člověka 10. století však mohl být takový obsah výrazem ochrany před neštěstím, nemocí či neznámými silami. Pozoruhodné je právě sousedství možných lékařských nástrojů a amuletu. Odráží svět, v němž se praktická zkušenost s léčením mohla prolínat s náboženskými a magickými představami.
Slovo „čarodějnice“ by na tomto místě bylo laciné a zavádějící. O ženě nemáme žádné svědectví, které by takové označení opravňovalo. Její šperky a výbava naopak naznačují, že mohla mít v místním společenství významné postavení.
V Klecanech se lidem zasahovalo i do lebky
Samostatnou a neméně pozoruhodnou kapitolu představují nálezy mužských lebek se stopami trepanace. Při tomto zákroku se do lebeční kosti vytvářel otvor, například seškrabáváním či jinou technikou. Na jednom z klecanských pohřebišť archeologové popsali muže, který zákrok podle stop hojení přežil. Jde o mimořádně názorné svědectví, že zdejší lidé znali náročné zásahy do lidského těla.
Byla za některý z nich odpovědná žena z hrobu 22? To nevíme. Společný archeologický kontext ještě nedokazuje osobní vztah mezi pacientem a konkrétní léčitelkou. Je však rozumné říci, že nálezy otevírají otázku úrovně tehdejšího léčení daleko za představou, že se lidé spoléhali pouze na byliny a zaklínadla.
Největší záhadou není její smrt, ale její práce
Ve vyprávění o raném středověku dostávají nejvíce prostoru knížata, bitvy, meče a hradby. Jenže život společnosti drželi pohromadě také lidé, jejichž jména kronikáři nezapisovali. Někdo pomáhal při porodech, ošetřoval rány, znal účinky rostlin a snažil se zabránit smrti v době, kdy i běžné zranění mohlo být osudné.
Klecanská žena mohla patřit mezi ně. Právě „mohla“ je nejpřesnější závěr, který nám dostupné doklady dovolují. Archeologové nevykopali její životopis. Našli však dost na to, aby zpochybnili jednoduchou představu o raně středověké medicíně a postavení žen. Dva nože, amulet a drobný zub tak vyprávějí příběh, který nepotřebuje vymyšleného krutého bojovníka ani nadpřirozené vysvětlení. Stačí skutečná minulost.
Použité zdroje
