Článek
Jsou města, která se proslaví katedrálou. Jiná festivalem, krásným náměstím nebo tak drahým parkováním, že tam člověk přestane i myslet na návštěvu. A pak je německý Esslingen. Ten se proslavil tím, že postavil na náměstí bronzového čerta s cibulí a otevřel neplánovanou pobočku Pekelného reklamačního oddělení.
V téhle pobočce se neřeší, že máte studený oběd nebo špatně namontované dveře. Řeší se, zda má rohatá bytost právo stát na náměstí, když má v ruce zeleninu. A jak se ukázalo, dělat zákaznickou podporu pro peklo je možná ještě těžší než vysvětlovat babičce, proč jí zase nefunguje televizní ovladač.
Než dorazí první reklamace, důležitá informace: socha existuje, petice existuje a policie řeší skutečné výhrůžky. Jen Pekelné reklamační oddělení, jeho formuláře, dialogy a pracovníci jsou moje vlastní satirická fikce. Nikdo tady nehodlá zaměňovat bronz za živého čerta.
DĚJSTVÍ I — Peklo objednalo jablko. Trhovkyně dodala cibuli
Podle staré esslingenské pověsti jednou dorazil na tržiště sám ďábel a zatoužil po jablku. Jenže prodavačka si všimla jeho kopyta, pochopila, kdo před ní stojí, a místo ovoce mu podstrčila cibuli. Čert se zakousl, zjistil podvod a vyletěl. Místní od té doby znají přezdívku „Zwieblinger“, tedy cosi jako Cibuláci.
To je nádherný městský marketing. Jinde lidé staví pomníky slavným vítězstvím. Esslingen si připomíná legendární chvíli, kdy ďábla přechytračila ženská za pultem s ovocem a zeleninou. Bez armády. Bez kouzel. Bez státní dotace na komisi pro boj proti nadpřirozenu. Stačila jedna cibule.
Kdyby se tenhle případ stal dnes, zákaznická linka pekla by patrně poslouchala následující: „Dobrý den, žádám vrácení peněz, deklarovaný produkt byl jablko.“ „Máte účtenku?“ „Nemám, ale mám kopyto.“ „To bohužel není uznávaný způsob identifikace.“
Reklamace přijata. Peklo za obsah cibule neručí.
DĚJSTVÍ II — Socha dorazila. Internet okamžitě podal stížnost
Umělec Tim Bengel pověst ztvárnil jako zhruba dva a půl metru vysokého bronzového čerta. Odhalení proběhlo 4. října 2026. Dílo městu věnoval výrobce sektu Kessler a souvisí i s oslavami 1250 let Esslingenu. Čert stojí s cibulí, vyplazeným jazykem a výrazem zákazníka, kterému právě v luxusní restauraci přinesli účet za kohoutkovou vodu.
Byl to okamžik, kdy si Esslingen mohl říct: máme zvláštní místní příběh, novou atrakci a lidé se u ní budou fotit. Místo toho otevřel internet svůj nejvýkonnější provozní režim: absolutní pobouření. Část kritiků vidí v soše nevhodný symbol, někomu vadí její místo u radnice, jiní by raději viděli sochu chytré trhovkyně než podvedeného ďábla.
To poslední je přitom docela legitimní debata o umění. Proč neukázat vítězku příběhu? Proč pořídit zrovna tak výraznou plastiku? Jestli člověk rád chodí kolem bronzového rohatce, je otázka vkusu. Potíž začíná až ve chvíli, kdy se z názoru „Nelíbí se mi socha“ stane „A teď někomu pohrozíme smrtí“. To už totiž není estetická kritika, ale úplně jiné oddělení.
Reklamace přijata. Peklo za obsah cibule neručí. Za internetové komentáře už vůbec ne.
DĚJSTVÍ III — Čert dostal petici. Člověk dostal skutečnou výhrůžku
Pro odstranění sochy vznikla internetová petice. Podle německých médií měla k 20. říjnu přes 5 600 podpisů. A v noci na 10. října kdosi bronzovou postavu poškodil černou barvou. Esslingen ji nechal vyčistit a oznámil, že podněty k násilí, výhrůžky a poškozování majetku bude řešit s policií. Ta podle agentury dpa vyšetřuje několik případů včetně výhrůžek starostovi Matthiasovi Klopferovi.
Tady už se bizár doslova vylévá z forem. Pověst pojednává o tom, že čert byl poražen cibulí. O několik století později stojí jeho bronzová připomínka na náměstí a někteří živí lidé se rozhodnou chovat hůř než on. V příběhu si uražený ďábel aspoň sbalil kopyto a odkráčel. Dnešní internet dokáže jít o poznání dál.
Představuju si pekelného úředníka, který musí číst stížnosti: „Stěžovatel nesouhlasí s výrobkem.“ Dobře. „Stěžovatel navrhuje přesunutí.“ Také dobře. „Stěžovatel přikládá výhrůžku člověku z masa a kostí.“ Spis okamžitě přesunout na policii. Ani nejostřejší satira by neměla předstírat, že výhrůžka je jen výrazná recenze. Není.
DĚJSTVÍ IV — Církev volá: Vážení, je to bronz
A pak se stalo něco, co by televizní dramaturg odmítl jako příliš okaté. Zatímco někteří lidé považují ďábelskou postavu za hrozbu pro víru, evangelická zemská církev v regionu uvedla, že socha sama o sobě náboženské přesvědčení neohrožuje a není důvod se jí bát. Věroučný specialista tak v podstatě lidem připomněl rozdíl mezi symbolem a skutečností.
Zde by pekelné reklamační oddělení zařadilo mimořádné hlášení: „Zákazník namítá přítomnost pekla. Ověřením na místě zjištěna bronzová slitina.“
Aby bylo jasno: věřící, kterému se socha nelíbí, nemusí změnit svůj názor jen proto, že se někdo jiný usměje nad cibulí. Směšné je až to absolutní přesvědčení, že kus bronzu může vyvrátit civilizaci, a že nejvhodnějším prostředkem její obrany je rozbít veřejný majetek a vyhrožovat starostovi.
Reklamace přijata. Peklo za obsah cibule neručí. Za bronzové kopyto také ne.
DĚJSTVÍ V — Turistická kancelář hlásí nečekaný úspěch
Esslingen přitom upozorňuje i na opačnou stranu sporu: socha přitahuje návštěvníky, kolemjdoucí se u ní fotografují a město dostává také pozitivní reakce. Místní úřady podle zpráv z 20. října trvají na tom, že umělecké dílo na náměstí zůstane.
Jinými slovy, kdyby někdo dostal za úkol vytvořit atrakci, o které se bude psát v Německu i za hranicemi, nejspíš by potřeboval marketingovou agenturu, pět porad a rozpočet s osmi nulami. Esslingen získal sochu jako dar. Zbytek reklamní kampaně mu zdarma obstarala hádka, kterou by snad i Lucifer odmítl jako přehnanou.
Pekelné oddělení propagace by mělo nápad: „Přijeďte do Esslingenu. Čert už se tu jednou napálil. Vy můžete také, ale bez povinnosti něco podepisovat.“ Vedle sochy by stačil stánek s cibulí, suvenýry a obřím nápisem: „Originální reklamace jablka zde.“ Věřím, že výrobce kapesníků by dokázal připravit sponzorskou nabídku během jednoho dopoledne.
FINÁLE — Nejnebezpečnější na té soše možná není čert
Pekelný příběh má velmi lidský konec. Na začátku stojí trhovkyně, která se nebála napálit samotného ďábla. Na konci je moderní společnost, v níž se někteří lidé bojí jeho bronzového portrétu natolik, že ostatním pokazí den skutečnými výhrůžkami.
Čert v pověsti prohrál, protože nepoznal cibuli. My dnes prohráváme, když nepoznáme rozdíl mezi nesouhlasem a agresí. Jedni mají právo sochu obdivovat, druzí ji kritizovat. Nikdo nemá právo kvůli kusu bronzu ničit věci nebo strašit živé lidi. To už by s cibulí nemělo nic společného, kdyby z celé události nebylo tolik do pláče.
Až se příště v Esslingenu někdo zeptá, kdo tam způsobil největší pozdvižení, odpověď bude překvapivá. Ne čert. Ten jen stojí, drží cibuli a mlčí. Všechnu tu pekelnou práci za něj obstarali lidé.
KONEČNÉ ROZHODNUTÍ PEKELNÉ REKLAMAČNÍ KOMISE: Reklamace přijata. Zákazník si spletl jablko s cibulí. Veřejnost si občas plete sochu se skutečností. Vrácení rozumu není v naší kompetenci.
OVĚŘITELNÉ ZDROJE
