Článek
Padesát let od prvního VHS rekordéru
Rok 2026 je pro VHS symbolický. JVC ve své firemní historii uvádí rok 1976 jako rok uvedení modelu HR-3300, prvního domácího VHS videorekordéru. Právě ten se stal prvním konkrétním přístrojem, který dostal nový formát do domácího prostředí.
JVC svůj HR-3300 veřejně představilo v Japonsku v září 1976. Podle Science Museum Group se začal v Japonsku prodávat 31. října téhož roku, zatímco zahraniční trhy následovaly v roce 1977. Padesáté výročí proto není jen výročí jedné kazety, ale i začátku éry domácího nahrávání a přehrávání videa ve formátu VHS.
Nebyla to malá krabička do kapsy
Dnešní pohled na VHS může být trochu zavádějící. Kazetu si člověk pamatuje jako lehký plastový obal, ale první rekordér HR-3300 byl pořádný kus techniky. Japonské Národní muzeum přírody a vědy uvádí hmotnost 13,5 kilogramu, rozměry 453 × 147 × 314 milimetrů a cenu 256 000 jenů.
Přístroj používal půlpalcovou kazetu a podle muzea dokázal zaznamenat dvě hodiny videa. Měl také televizní tuner, digitální časovač a možnost dodatečného záznamu zvuku. Z dnešního pohledu to zní primitivně, ale tehdy šlo o možnost, která měnila způsob, jakým lidé sledovali televizi.
VHS nebylo první domácí video
VHS se neobjevilo ve světě, kde by nikdo předtím domácí video neznal. Před ním přišly jiné systémy a v polovině 70. let už vznikala konkurence. Sony například uvedlo Betamax v roce 1975. Následoval souboj různých kazetových formátů, který se později označoval jako „format war“.
Jednou z výhod VHS byla délka záznamu. Science Museum Group uvádí, že VHS dokázalo na jednu kazetu zaznamenat dvě hodiny videa, což bylo pro domácí použití praktické. JVC navíc umožnilo dalším výrobcům vyrábět zařízení kompatibilní s VHS. Formát se tak nemusel opírat pouze o jedinou značku.
Proč si VHS lidé spojili s videopůjčovnami
VHS změnilo domácí sledování filmů hlavně tím, že se video stalo fyzickým produktem, který si člověk mohl půjčit, koupit, přehrát a později znovu pustit. Z videopůjčoven se stal běžný prvek měst i menších obcí a police plné černých kazet patřily k filmové kultuře 80. a 90. let.
Vedle filmů ale VHS nebylo jen o půjčovnách. Lidé si nahrávali televizní pořady, sport, pohádky nebo domácí videa. Právě možnost vytvořit si vlastní sbírku nahrávek pomohla tomu, že kazeta nebyla jen nosičem filmu, ale i jakýmsi domácím archivem.
A ano, tužka opravdu někdy zachraňovala situaci
K VHS patří i několik drobných rituálů, které dnešnímu divákovi mohou připadat absurdní. Přetáčení kazety trvalo déle než dnešní kliknutí na časovou osu. Když se mechanismus kazety dostal do nepříjemné polohy nebo bylo potřeba ručně pootočit cívkou, přišla na řadu tužka. Právě tvar otvoru v cívce umožňoval jednoduché ruční otáčení.
Nebyla to samozřejmě standardní funkce rekordéru ani oficiální způsob přetáčení. Spíš jeden z typických domácích triků, který se s VHS postupně spojil. Dnes je z něj hlavně symbol doby, kdy film nebyl soubor na serveru, ale fyzická kazeta s mechanickými částmi.
Mýtus o tom, že VHS „vyhrálo jen díky pornu“
Při vzpomínání na souboj VHS a Betamax se často objevuje zjednodušené tvrzení, že VHS vyhrálo hlavně kvůli pornografii. Takové vysvětlení je příliš jednoduché na to, aby popsalo celý vývoj trhu.
Důležitou roli hrála délka záznamu, rozšíření mezi výrobci, dostupnost přístrojů, videopůjčovny, domácí nahrávání a postupné budování celé VHS infrastruktury. Jednotlivé faktory se navíc v různých zemích a obdobích lišily. Samotné VHS se nestalo dominantním formátem jedním jediným rozhodnutím ani jedním typem obsahu.
VHS nakonec porazila další technologie
Ironií celé historie je, že formát, který kdysi vytlačoval jiné domácí video systémy, nakonec sám ustoupil. Od konce 90. let začalo VHS postupně nahrazovat DVD a později digitální distribuce. U filmu už nebylo nutné čekat na přetočení, řešit opotřebenou pásku ani hledat správnou kapitolu.
JVC přitom pokračovalo v práci s VHS i dalšími variantami. V roce 1986 například představilo GR-C7, který firma označuje jako nejmenší a nejlehčí VHS-C videokameru své doby. VHS se tak na dlouhou dobu nestalo jen přehrávačem filmů, ale součástí domácího natáčení.
Dnes je VHS spíš vzpomínka než technologie
Padesát let po uvedení HR-3300 už většina lidí VHS nepoužívá jako běžný způsob sledování filmů. Přesto kazety nezmizely úplně. Část lidí je stále uchovává kvůli domácím videím, rodinným záznamům nebo prostě kvůli nostalgii.
A právě v tom je možná nejzajímavější část příběhu VHS. Nešlo jen o technologii, která uměla přehrát film. Kazeta změnila způsob, jakým si lidé doma ukládali vzpomínky, půjčovali filmy a rozhodovali, kdy se na něco podívají. Dnes to řešíme jedním kliknutím. V roce 1976 k tomu byl potřeba třináctikilový rekordér, kazeta a trochu trpělivosti.
Zdroje a ověření
