Článek
Dnes stačí otevřít aplikaci, pět minut bezradně rolovat a pustit film. Devadesátkový filmový večer začínal mnohem dřív - často už cestou do videopůjčovny.
Člověk nevybíral z nekonečného katalogu. Díval se na fyzické krabičky, četl krátké anotace, zkoumal obal a doufal, že zrovna ten film, kvůli kterému přišel, není půjčený. Pak si domů nesl jednu nebo několik kazet, které bylo potřeba zase včas vrátit.
Česká televize ve svém pořadu Retro popisuje videopůjčovny po listopadu 1989 jako fenomén, který se objevil téměř na každém druhém rohu. Nebyla to jen nová služba. Byl to jeden z nejviditelnějších symbolů toho, jak rychle se po revoluci otevřel český trh zahraničním filmům.
Ještě před půjčovnami existoval filmový pololegální podzemní svět
Západní filmy se do Československa samozřejmě nedostaly až v roce 1989. Video už v osmdesátých letech vytvořilo paralelní distribuční síť, která se pohybovala mezi domácím nadšenectvím, burzami a černým trhem.
Tvůrci dokumentu Králové videa při mapování éry rychlodabingu popsali, že se kazety sháněly přes veksláky, řidiče kamionů, taxikáře nebo na burzách. Film se pak kopíroval z kazety na kazetu a český překlad mohl namluvit jediný člověk přes původní zvuk.
Právě jednohlasý rychlodabing se stal jedním z nejbizarnějších zvukových podpisů pozdního socialismu a prvních porevolučních let. Kvalita obrazu i zvuku po několika kopiích mohla být mizerná, ale důležitější bylo něco jiného: člověk viděl film, který by jinak možná vůbec nesehnal.
Stát s videem experimentoval už před revolucí
Archiv České televize ukazuje, že domácí video nebylo v Československu úplně neznámé ani oficiálně. Dobové reportáže z roku 1986 zachycují natáčení videotechnikou i půjčování videokazet a další provozy spojené s videem.
O dva roky později už televize informovala i o videopirátství a nelegálním šíření kazet. Poptávka po filmech tedy existovala dávno před tím, než se po roce 1989 objevily klasické komerční půjčovny v podobě, kterou si pamatuje většina lidí z devadesátek.
VHS nebylo první. Sony přišlo o rok dřív s Betamaxem
Samotná VHS kazeta je výsledkem jedné z nejslavnějších technologických válek spotřební elektroniky. Sony uvedlo první spotřebitelský systém Betamax v roce 1975. JVC odpovědělo v roce 1976 formátem VHS.
Oba systémy spolu nebyly kompatibilní. Sony ve své vlastní historii připomíná, že Betamax sázel na kompaktnost a obrazovou kvalitu, zatímco VHS přišlo se záznamovou kapacitou kolem dvou hodin na kazetu.
Právě VHS nakonec zvítězilo a JVC ho dnes ve své firemní historii označuje za formát, který se stal de facto světovým standardem domácího videa. Smithsonian připomíná, že pozdější režimy dokázaly délku záznamu prodlužovat i za cenu horší obrazové kvality.
MALÝ TECHNOLOGICKÝ PARADOX
Sony uvedlo Betamax už v roce 1975.
JVC představilo VHS až v roce 1976.
První neznamenalo vítězné: právě mladší VHS nakonec ovládlo domácí video na desítky let.
Vítězem tedy nebyl jednoduše formát s náskokem jednoho roku, ale ten, který se masověji prosadil v ekosystému výrobců a domácností.
Po revoluci zmizel nedostatek. Nastal opačný problém: co si vybrat
Listopad 1989 proměnil situaci téměř okamžitě. Česká televize při zpětném pohledu popisuje prudký rozmach videopůjčoven i dovozu zahraničních filmů. To, co ještě před pár lety kolovalo na několikáté kopii s amatérským dabingem, se najednou měnilo v běžné zboží.
Nový filmový svět měl vlastní estetiku: stěny pokryté plastovými krabičkami, velké akční hvězdy na obalech, horory oddělené od komedií a nabídka, kterou člověk fyzicky prošel očima. Výběr filmu nebyl klik. Byl to malý výlet.
Kazeta měla jednu vlastnost, kterou streaming dokonale zabil: musela se vrátit
VHS byla fyzická věc s konkrétním kusem pásku uvnitř. Jedna kopie mohla být u jednoho zákazníka, a když nebyla na místě, další si prostě musel vybrat něco jiného.
Půjčování proto vytvářelo vlastní drobné rituály. Člověk hlídal termín vrácení, vracel plastovou krabičku a v mnoha domácnostech patřilo k dobrému tónu přetočit kazetu po filmu zpět na začátek.
Právě poslední detail dnes působí skoro komicky. Digitální video zná přesné místo v souboru během milisekundy. VHS potřebovalo fyzicky převinout metry magnetické pásky.
Rychlodabing postupně zemřel, protože už nebyl potřeba
Neoficiální distribuce měla smysl hlavně v době, kdy byl přístup k filmům omezený. Jakmile se trh otevřel, začala přicházet oficiální distribuce a profesionální české verze.
Scenárista dokumentu Králové videa Petr Svoboda datuje konec hlavní éry rychlodabingu přibližně do roku 1998. Podle jeho vzpomínek už kolem titulů jako Titanic a Armageddon tenhle svět definitivně dojížděl.
Je v tom hezký paradox: technologie VHS pomohla rychlodabing zrodit, ale rozmach legálního videotrhu nakonec zničil důvod, proč amatérský překlad vůbec existoval.
DVD přišlo, ale VHS nezmizelo ze dne na den
Z dnešního pohledu se technologické generace často kreslí příliš ostře: VHS skončilo a přišlo DVD. Reálný přechod byl mnohem pomalejší.
Výroční zpráva České televize za rok 2005 například stále uvádí vydávání některých pořadů na DVD i VHS. To je téměř deset let po nástupu DVD na světový spotřebitelský trh a dobrá připomínka toho, jak dlouho dokáže fyzický formát přežívat v domácnostech.
DVD bylo menší, nabízelo okamžitý přístup ke kapitolám a nepotřebovalo přetáčení. VHS ale mělo obrovskou výhodu instalované základny: miliony domácností už vlastnily videorekordér a sbírku kazet.
Pak přišla největší změna: film přestal být předmět
DVD ještě zachovalo většinu původního rituálu. Člověk pořád šel pro fyzický disk, doma ho vložil do přehrávače a později ho vrátil. Skutečný konec klasického modelu přišel až s internetovou distribucí a streamingem.
Najednou přestalo záležet na tom, zda je jedna konkrétní kopie filmu právě půjčená. Katalog mohl obsloužit tisíce diváků současně a cesta do půjčovny zmizela z večerního programu.
Technologicky je to téměř ve všem pohodlnější. Kulturně ale zmizela jedna věc, kterou žádný doporučovací algoritmus úplně nenahradil: pocit, že filmový večer začal už mezi regály.
CO Z ÉRY VIDEOPŮJČOVEN DNEŠNÍ STREAMING ODSTRANIL
• fyzickou dostupnost jediné konkrétní kopie filmu;
• cestu do půjčovny a výběr podle obalu;
• nutnost hlídat termín vrácení;
• přetáčení kazety na začátek;
• postupné opotřebení stejné kopie;
• a hlavně pocit, že půjčený film je na jeden večer skutečně „u vás doma“.
Verdikt: videopůjčovna nebyla jen pomalejší Netflix
Je lákavé popsat videopůjčovny jako primitivní předchůdce streamingu. Jenže tím se ztratí to nejzajímavější. Půjčovna byla zároveň obchod, katalog, společenský prostor a filtr toho, co bylo v daný večer vůbec dostupné.
VHS navíc v Česku spojilo dvě úplně rozdílné epochy. Před revolucí neslo zakázané nebo těžko dostupné filmy přes burzy a amatérské kopie. Po revoluci stejná kazeta symbolizovala pravý opak: explozi nabídky a pocit, že západní filmová kultura je najednou doslova za rohem.
A možná právě proto funguje nostalgie po videopůjčovnách tak dobře. Nikdo zřejmě nechce zpátky horší obraz, přetáčení pásku ani cestu vracet film. Ale spousta lidí by si ráda na chvíli vrátila dobu, kdy výběr jednoho filmu byl událost.
Zdroje
• Česká televize – Retro: Kina a videopůjčovny – retrospektiva boomu videopůjčoven a filmové distribuce po listopadu 1989
• Česká televize – Archiv ČT24: Audio-video – dobové reportáže o půjčování videokazet, videotechnice a videopirátství v letech 1986-1988
• Český rozhlas Radio Wave – Králové videa a historie VHS – vzpomínky na neoficiální distribuci kazet, burzy a rychlodabing
• Český rozhlas Vltava – Petr Svoboda o filmu Králové videa – časové vymezení éry rychlodabingu a její konec kolem roku 1998
• JVC – historie společnosti – uvedení prvního VHS videorekordéru v roce 1976 a následné prosazení formátu jako světového standardu
• Sony – historie Betamaxu – uvedení Betamaxu v roce 1975 a dobová válka formátů
• Smithsonian National Museum of American History – Video Cassette Recorder – technický kontext VHS, základní dvouhodinová kapacita a soupeření s Betamaxem
• Česká televize – Výroční zpráva o hospodaření 2005 – doklad, že některé tituly byly ještě v roce 2005 vydávány současně na DVD a VHS
