Článek
Člověk obvykle přijede do Poděbrad kvůli lázním, kolonádě nebo procházce podél Labe. Nádraží pro něj představuje jen krátkou zastávku před tím, než vyrazí do města. Právě proto mě překvapilo, jak reprezentativně zdejší výpravní budova působí. Není monumentální okázalostí ani nablýskanou novostavbou. Přesto je už při pohledu zvenku patrné, že ji někdo navrhl jako skutečnou vstupní bránu do lázeňského města.
Ještě výraznější dojem přichází po vstupu dovnitř. Vysoká světlá hala, tmavě modré keramické obklady, původní nápisy, stará výdejna jízdenek a umělecká výzdoba vytvářejí celek, který připomíná dobu první republiky, aniž by se změnil v muzeum. Stále jde o fungující nádraží, kterým lidé procházejí k vlakům a od vlaků. Jen málokdo se přitom na chvíli zastaví a zvedne hlavu.
Vysokou odbavovací halu doplňují původní orientační nápisy a sklomalby z 60. let.
Lázeňské město potřebovalo důstojnější vstup
Vlaky zastavují v Poděbradech od roku 1870. Původní staniční budova však vznikla pro úplně jiné město, než jakým se Poděbrady staly po objevení minerálních pramenů na začátku 20. století. Rozvoj lázní přinesl nové hotely, parkovou osu i rostoucí počet návštěvníků. Staré nádraží proto přestávalo kapacitně i reprezentativně stačit.
Nová budova vznikla v letech 1929 až 1931 podle projektu architekta Vojtěcha Krcha. Do provozu byla uvedena 29. července 1931 a patřila k prvním skutečně funkcionalistickým nádražním stavbám na tehdejší české železnici. Její význam ale nespočívá pouze v čistých geometrických tvarech. Důležité je také umístění: nádraží uzavírá dlouhou parkovou a lázeňskou osu vedoucí směrem k centru Poděbrad. Příjezd vlakem se tak stal součástí promyšleného obrazu města.
Nádraží, které má připomínat lokomotivu
Při pohledu z ulice nemusí být architektův nápad patrný okamžitě. Dlouhé nízké křídlo, převýšená odbavovací hala a hranol s hodinami však společně skládají siluetu, která má připomínat parní lokomotivu. Není to doslovná napodobenina, spíše funkcionalistická hra s objemy: vodorovná část působí jako tělo stroje a zvýšená hmota s věží jako jeho čelo.
Budova je přitom navržena především prakticky. Oddělený vstup a východ, dlouhá markýza, vysoké směrové nápisy a přehledná hala vedly cestující bez zbytečného bloudění. Právě tato samozřejmá srozumitelnost funguje i dnes. Při návštěvě na mě nádraží působilo čistě a přehledně, přestože některé stěny a detaily už prozrazují, že by si zasloužily další citlivou opravu.
Původní výdejna jízdenek, městský znak i modré obklady dodnes určují charakter haly.
Výzdoba, kterou by člověk na běžném nádraží nečekal
Největším překvapením není samotná fasáda, ale interiér. Ve spodní části haly se zachovaly modré a černé keramické obklady, nad nimi bílé stěny a ochozy s jednoduchým trubkovým zábradlím. Orientaci dodnes pomáhají plechová písmena se slovy jako VÝDEJNY JÍZDENEK, RESTAURACE nebo ČEKÁRNY. Dohromady vytvářejí silný prvorepublikový charakter, který není potřeba uměle předstírat.
Barevná okna na první pohled vypadají jako součást původního projektu, ve skutečnosti jsou mladší. Původně čirá skla byla v 60. letech 20. století doplněna malbami Rudolfa Gajdoše. Objevují se na nich lázeňské motivy i podobizna krále Jiřího z Poděbrad. Sluneční světlo díky nim mění jinak strohou funkcionalistickou halu v mnohem barevnější prostor.
Uprostřed dění stojí bronzová plastika Elektrifikace železnic od Jana Kodeta. Mladá žena drží v pravé ruce blesk a v levé okřídlené železniční kolo. Jde o jednoduché ztělesnění technického pokroku, který železnice ve 20. století představovala. Socha není náhodnou dekorací: spolu s budovou je součástí památkové ochrany.
Bronzová plastika Elektrifikace železnic od Jana Kodeta drží blesk a okřídlené kolo.
Památka, která stále slouží cestujícím
Nádražní areál je od roku 2010 kulturní památkou. O pět let později skončila rozsáhlá oprava přibližně za 33 milionů korun, při níž se rekonstruovala střecha, fasáda, okna, dveře i přístřešky. Dnešní stav proto rozhodně nelze označit za zanedbanou ruinu. Současně je ale vidět, jak náročné je udržovat rozsáhlou historickou budovu v každodenním provozu. Na několika bílých plochách zůstávají šmouhy a některé detaily už nepůsobí tak svěže jako po rekonstrukci.
To však nemění můj hlavní dojem. Nádraží je čisté, orientace v něm je snadná a základní služby zůstávají dostupné. Mnohem důležitější je, že modernizace nesmazala jeho osobnost. Cestující stále vidí původní materiály, nápisy, umělecká díla i prostorové řešení, kvůli kterému je stavba výjimečná.
Proměna se navíc v příštích letech nemá zastavit jen u budovy. Správa železnic připravuje modernizaci trati mezi Kolínem a Nymburkem, jejíž součástí má být také celková přestavba stanice Poděbrady. Plán počítá s novými nástupišti a bezbariérovým přístupem. Pro budoucnost nádraží tak bude zásadní, aby se lepší komfort cestujících podařilo skloubit s ochranou mimořádné výpravní budovy.
Přehlížený architektonický skvost
Poděbradské nádraží není atrakcí, před kterou by čekaly fronty turistů. Většina lidí jím pouze projde, zkontroluje odjezd vlaku a pokračuje na kolonádu. Právě v tom je jeho největší kouzlo. Téměř stoletá památka zde nepředstírá výstavní exponát, ale stále plní původní účel.
Z mé návštěvy si odnáším jednoduchý verdikt: Poděbrady mají překvapivě reprezentativní, čisté a přehledné nádraží, jehož některé části už potřebují další péči. Zároveň jde o přehlížený architektonický skvost. Stačí při příští cestě nespěchat, odložit na chvíli telefon a podívat se nad hodiny. Najednou před sebou neuvidíte obyčejnou čekárnu, ale promyšlenou vstupní bránu do lázeňského města.
Zdroje
