Článek
Existují dva typy lidí. První po závěrečné siréně vstane, vezme bundu a odejde. Druhý si řekne, že ještě dopije, ještě něco dojídá, ještě si odskočí, ještě se na chvíli podívá na led – a za nějaký čas zjistí, že z návštěvníka hokeje plynule přešel do kategorie „součást mobiliáře“. Hádejte, do které skupiny jsem se v Horácké aréně zařadil já.
Samotný zápas přitom skončil úplně normálně. Siréna zazněla, hráči odjeli, tribuny se začaly vyprazdňovat a celý stadion vysílal poměrně srozumitelnou společenskou zprávu: děkujeme za návštěvu, běžte domů. Já ji zachytil. Jen jsem se rozhodl, že ji vyřídím později.
V tu chvíli totiž začalo moje osobní prodloužení. Bez rozhodčího, bez soupeře a hlavně bez jakéhokoli sportovního důvodu. Jediným protivníkem byla pohodlnost. A ta měla ten večer mimořádnou formu.
První třetina po siréně: pivo přece nemůžu opustit
První překážka odchodu byla naprosto legitimní. Na stole ještě něco bylo. A člověk přece není barbar, aby se zvedl uprostřed rozpracované sklenice. To by byla skoro ekonomická škoda. Když už je VIP, musí se k němu host chovat s respektem. Takže jsem zůstal sedět s výrazem člověka, který dělá zodpovědné rozhodnutí, zatímco ve skutečnosti jen oddaluje okamžik, kdy bude muset zapojit nohy.
Tribuny mezitím dál mizely. Z tisíců lidí se staly stovky, ze stovek desítky a z desítek atmosféra, při které už člověk slyší vlastní myšlenky. To je nebezpečné, protože moje myšlenky v tu chvíli zněly přibližně: „Ještě chvíli.“
Na hokeji se obvykle sleduje čas do konce třetiny. Já po utkání sledoval úplně opačnou disciplínu: kolik času ještě dokážu strávit na místě, aniž bych musel přiznat, že už tam vlastně nemám žádný legitimní program.
Druhá třetina: jídlo se samo nedojí a já jsem muž zásad
Když se vypořádáte s pitím, normální člověk odejde. Jenže VIP patro má jednu zákeřnou vlastnost: připomene vám, že existuje jídlo. A jakmile se objeví možnost „ještě si něco dát“, odchod se odkládá stejně snadno jako důležitý e-mail na pondělí ráno.
Tak jsem jedl. Ne proto, že bych byl na pokraji hladomoru. Jedl jsem z principu. Ze stejného principu, z jakého si člověk v hotelu vezme ještě jeden croissant, protože je přece součástí ceny. Rozum už v té chvíli dávno opustil halu. Já ne.
Na ledě už nebylo co analyzovat, ale na talíři se pořád daly hledat taktické varianty. Vepřové zleva. Klobása středem. Chleba na jistotu. Výsledkem nebylo vítězství, ale velmi silné přesvědčení, že vstávání bude od této chvíle fyzicky i morálně komplikovanější.
Třetí třetina: toaleta jako technický pit stop před odjezdem, který stále nepřišel
Po jídle a pití přichází logický bod programu: toaleta. V normálním světě jde o poslední zastávku před cestou domů. U mě šlo o další chytrou metodu, jak prodloužit pobyt. Člověk se zvedne, udělá několik kroků a získá falešný pocit, že už vlastně odchází. Ve skutečnosti se za chvíli vrátí na stejné místo a celý proces resetuje.
Toaleta se tak stala něčím jako boxovou uličkou. Krátká zastávka, servis systému a návrat do závodu. Jenže závod už skončil. Publikum odešlo. Trať byla prázdná. A jediný pilot, který ještě odmítal zajet do depa, jsem byl já.
Přesně tady jsem si měl uvědomit, že večer nabral podivný směr. Neuvědomil. Místo toho jsem se vrátil, sedl si a zahájil disciplínu, na kterou se žádná akreditace nevydává.
Čtvrtá třetina: čumění do blba. Nečekaně náročná disciplína
Čumění do blba je podceňovaný lidský výkon. Zvenku vypadá, že neděláte nic. Uvnitř ale probíhá velmi komplexní proces: pozorujete prázdný led, světla, sedačky, konstrukce pod stropem a po několika minutách začnete mít pocit, že jste se s arénou dostali do osobního vztahu.
Když je hala plná, patří všem. Když skoro všichni odejdou, začne vám mozek našeptávat nebezpečnou větu: „Tohle je teď vlastně tvoje.“ Samozřejmě není. Nemám list vlastnictví, klíče ani rozpočet na elektřinu. Ale zkuste sedět dost dlouho v prázdném VIP patře a nepřipadnout si na chvíli jako velmi podivný majitel sportovního zařízení.
Najednou nevidíte prázdné tribuny. Vidíte „svůj sektor“. Nevidíte ledovou plochu. Vidíte „zahradu“. Nevidíte světelný panel. Vidíte extrémně drahou televizi, na které zrovna nic nedávají. A v tu chvíli už je odchod psychologicky mnohem těžší, protože člověk přece neopouští vlastní obývák bez důvodu.
Pátá třetina: zjistil jsem, že jsem z hosta povýšil na inventární položku
Největší zlom nastal ve chvíli, kdy už kolem nebylo prakticky co pozorovat. Aréna byla tichá, VIP patro prázdné a já seděl dál. Kdyby někdo v tu chvíli dělal inventuru, existovala reálná šance, že mě zapíše mezi jeden kulatý stůl, několik židlí a jednoho člověka, který se odmítá smířit s konceptem odchodu.
Začal jsem chápat, proč mají některé věci pevně stanovenou zavírací dobu. Ne kvůli bezpečnosti. Kvůli lidem jako jsem já. Bez jasného signálu totiž dokážu vytvořit z obyčejného posezení dlouhodobý pobytový program.
Zatímco normální návštěvníci už pravděpodobně seděli v autech, autobusech nebo doma, já jsem stále provozoval prémiovou disciplínu „existence s výhledem na prázdný stadion“. A co je nejhorší: ono to bylo vlastně příjemné.
Finální boss nebyl východ. Finální boss byl vstát
Člověk by si myslel, že největší problém je najít cestu ven. Kdepak. Skutečný final boss byl mnohem blíž. Stačilo narovnat nohy, zvednout zadek ze židle a udělat první krok. Technicky banální úkon. Psychologicky něco mezi stěhováním a rozchodem.
Sedíte, koukáte na prázdný led a víte, že jakmile vstanete, je konec. Žádná další klobása. Žádné další „ještě pět minut“. Žádné čumění do blba. Jen reálný svět, doprava a povinnost fungovat jako běžný člověk. V tu chvíli jsem pochopil, že VIP není zkratka pro Very Important Person. Je to zkratka pro Velmi Intenzivní Posedávání.
Nakonec jsem se samozřejmě zvedl. Ne proto, že bych chtěl. Spíš proto, že každá lidská civilizace má své hranice a i můj vztah s prázdnou Horáckou arénou musel jednou skončit. Když jsem odcházel, měl jsem pocit, jako bych se loučil s chalupou po víkendu. Jen ta chalupa má tisíce sedaček, kostku nad ledem a výrazně lepší catering.
Verdikt: zápas skončil včas. Já měl vlastní prodloužení bez časomíry
Nejvtipnější na celé situaci je, že se vlastně nestalo vůbec nic. Žádná nehoda, žádný konflikt, žádný problém s organizací. Jen jsem po hokeji postupně vypil, dojedl, odskočil si, sedl si a přestal mít motivaci opustit místo, kde mi bylo dobře. Přesně ten typ malé lidské blbosti, který se v reálném životě zdá banální a po přepsání do sportovní terminologie najednou vypadá jako sedmizápasová série play-off.
Horácká aréna tak pro mě ten večer nabídla dvě soutěže. Jednu sledovali všichni na ledě. Druhou jsem po siréně absolvoval sám proti vlastní pohodlnosti. Hokej měl jasného vítěze. Můj souboj skončil kompromisem: aréna mě nakonec dostala ven, ale musela si na to počkat opravdu podezřele dlouho.
A jestli si z toho mám odnést nějakou praktickou radu, pak asi jedinou: když jdete do VIP a máte po zápase v plánu rychle zmizet, nesedejte si. Nedopíjejte. Nedojídejte. Nechoďte „ještě na chvíli“ na toaletu. A hlavně se nikdy nedívejte do prázdné haly příliš dlouho. Protože v určitém okamžiku už neodcházíte z hokeje. Stěhujete se ze svého nového obýváku.
Transparentnost
• Text vychází z vlastní návštěvy autora v Horácké aréně v Jihlavě.
• Vložená fotografie je vlastní snímek autora.
• Text je komediální glosa a používá nadsázku.
• Formulace „odešel jsem poslední“ popisuje vlastní návštěvnickou zkušenost; neznamená, že po autorovi v budově nezůstal personál, hráči či jiné oprávněné osoby.
