Článek
Sloužil jsem v britské armádě. Dvakrát jsem byl v Iráku, jednou v Afghánistánu. Máma mou práci nesnášela a upřímně se jí nedivím. Jenže nejhorší věc, kterou jsem v životě zažil, se nestala v horách, kde po nás střílel Tálibán. Stala se přímo v Londýně.
Po návratu ze třetí mise mě vyznamenali a nabídli mi službu v královské gardě. Pro někoho obrovská čest. Pro mě trest. Po letech v bojových oblastech jsem měl stát nehybně před historickými budovami, zatímco se mě turisté pokoušeli rozesmát. Matka byla nadšená. Konečně budu v bezpečí, říkala. Dodnes si myslím, že v nějaké afghánské jeskyni bych měl větší šanci přežít.
Několikrát týdně jsem sloužil u londýnského Toweru. Střídali jsme se zpravidla po dvou či třech hodinách. Lidé na vás dělají grimasy, opilci provokují a každý druhý návštěvník věří, že právě on vymyslel geniální způsob, jak přimět gardistu k úsměvu. Já stál, mlčel a čekal na konec směny. Nejhorší na tom byla bezmoc: vidíte, slyšíte a rozumíte úplně všemu, ale nesmíte dát najevo téměř nic. Po několika týdnech člověk začne nenávidět i zvuk spouště fotoaparátu.
Jednoho horkého dne roku 2012 se u mě zastavila velká turistická skupina. Všichni měli stejná trička a fotoaparáty v rukou. Smáli se, pózovali, fotili si mě. Jen jedna žena se chovala jinak.
Stála trochu vzadu. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, měla dlouhé tmavé vlasy, světlou pleť a oči upřené přímo na mě. Neusmívala se. Ani když skupina odešla, nehnula se z místa.
Zůstala tam celé dvě hodiny. Chvílemi jsem si říkal, že čeká na nějakého známého. Jindy jsem byl přesvědčený, že jde o sázku. Všichni ostatní občas uhnuli očima, podívali se do telefonu nebo na průvodce. Ona ne. Ani jednou.
Lidé kolem přicházeli a mizeli, slunce se opíralo do uniformy a mně bylo pod vysokou čepicí na omdlení. Ona pořád stála v témže bodě a ani na okamžik ze mě nespustila pohled. Když se dav konečně ztenčil, pomalu vykročila.
Jeden krok. Druhý. Další.
Zastavila se sotva půl metru přede mnou. Naklonila hlavu doleva, potom doprava. Čekal jsem nějakou trapnou scénku. Místo toho se začala předklánět. Chodidla měla pořád na stejném místě, ale obličej se přibližoval k mému. Sledovala mě přímo do očí, jako by vůbec nepotřebovala mrkat. Obvykle poznáte, když se někdo snaží působit zlověstně. Přehání grimasy, šklebí se, očekává reakci. Na té ženě nic hraného nebylo. Právě to mě znervózňovalo nejvíc.
Nakonec byla tak blízko, že jsem cítil její dech. Tělo měla ohnuté pod úhlem, který mi připadal nemožný. Hlava se jí začala drobně třást. Nejprve jako člověku, kterému je zima. Potom stále rychleji.
A otevřela ústa.
Tak široce, jako by se chystala zařvat z plných plic. Jenže se neozval ani hlásek. Žádný dech, sténání, výkřik. Jen rozevřená ústa, třesoucí se hlava a oči, které ze mě nespustila.
Bylo vedro, ale pod uniformou mi naskočila husí kůže. Viděl jsem už výbuchy, mrtvé i zraněné. Tohle mě vyděsilo jinak. Neměl jsem ponětí, co přede mnou stojí ani co to ode mě chce.
Využil jsem povoleného krátkého pochodu od stanoviště. Deset kroků, otočka a zpět. Na konci jsem na vteřinu zavřel oči a doufal, že až se otočím, bude pryč.
Nebyla.
Stála těsně přede mnou. Předkloněná ještě víc, ústa otevřená do nepřirozené šířky, hlava se jí nekontrolovatelně chvěla.
„Uvolněte cestu královské gardě!“ zařval jsem, jak nám předpisy dovolovaly.
Nic.
„UVOLNĚTE CESTU KRÁLOVSKÉ GARDĚ!“
Naklonila se ještě blíž. Ustoupil jsem a namířil na ni bajonet. Teprve tehdy ústa zavřela a narovnala se, jako by ji někdo přepnul do normálního lidského postoje. Obešel jsem ji, vrátil se na místo a znehybněl. Koutkem oka jsem ji už neviděl.
Pak mi někdo zašeptal do pravého ucha:
„Deset, devět, osm.“
Ozvalo se to zleva.
„Deset, devět, osm.“
Přešla přede mě. Šeptala stále rychleji, naléhavěji, tak prudce, až to připomínalo křik bez hlasu.
„Deset, devět, osm. Deset, devět, osm. Deset, devět, osm.“
Znovu se ke mně naklonila. Už jsem nevydržel mlčet.
„Paní, mohla byste prosím…“
Vtom se kolem nás přihnala hlučná skupina turistů. Žena se narovnala. Ještě jednou zašeptala „deset, devět, osm“ a pomalým krokem zmizela mezi lidmi. Nikdy v životě jsem nebyl tak rád za dav s fotoaparáty.
Po směně jsem to vyprávěl kolegům. Smáli se, že mě na stanovišti vyděsila nějaká ženská. Když přišel velitel, chtěl historku slyšet také. Jenže během vyprávění mu úsměv zmizel.
„Promluvil jsi na ni?“ přerušil mě.
„Prosím, pane?“
„Ptám se, jestli jsi na tu ženu promluvil.“
Nechtěl jsem mít kázeňský problém kvůli porušení pravidel, a tak jsem zalhal.
„Ne, pane.“
Viditelně se mu ulevilo.
„Dobře. Jestli se vrátí, nikdy na ni neodpovídej. Rozumíte? Platí to pro vás všechny.“
V místnosti nastalo ticho. Nikdo už nevtipkoval. Podíval jsem se po ostatních. Někteří civěli do podlahy, jeden si nervózně upravoval rukávy. Bylo zřejmé, že velitel neřeší stížnost turistky ani porušení disciplíny. Jenže na další otázky mi neodpověděl. Já byl příliš unavený, abych to řešil. Pár dalších služeb proběhlo normálně a na ženu jsem začal zapomínat. Navíc za mnou měla přiletět přítelkyně z Amsterdamu.
Pak mě v úterý kolem třetí ráno probudilo zběsilé bušení na dveře.
Ležel jsem v posteli. Vedle mě někdo spal. Automaticky jsem do té osoby šťouchl.
„Zlato, mrkla by ses, kdo to je?“
Žádná reakce. Jen klidné dýchání. Ospale jsem došel ke dveřím a podíval se kukátkem. Na chodbě byla tma.
„Kdo je tam?“
Odpovědí bylo ještě silnější bušení. Odemkl jsem.
Za dveřmi stála moje přítelkyně. S kufrem, unavená a rozzuřená. Na okamžik jsem se zkusil přesvědčit, že pořád spím. Světlo z chodby, studený průvan, kolečka kufru na podlaze — všechno ale bylo skutečné. A ze zavřené ložnice se stále ozýval tlumený dech.
„Díky, žes mě vyzvedl na Heathrow, idiote!“ vyjela na mě. „Letím za tebou z Amsterdamu a ty zapomeneš?“
Měla pravdu. Měl jsem pro ni ten večer přijet. Jenže já už několik hodin ležel v posteli vedle někoho, koho jsem považoval za ni.
„Zůstaň tady,“ vypravil jsem ze sebe.
„Co se děje?“
„Prosím. Jen tady počkej.“
Pomalu jsem šel zpátky do ložnice. Dveře byly pootevřené. Uvnitř tma. A něčí těžký, pravidelný dech. Měl jsem chuť jednoduše odejít, zavřít byt a už se nikdy nevrátit. Jenže kdyby v posteli opravdu ležela cizí žena, znamenalo by to, že tu se mnou byla celou noc. Nemohl jsem se přinutit tu myšlenku dokončit.
Rozsvítil jsem.
Žena od Toweru stála v rohu, zády skoro přitisknutá ke stěně.
„Sedm, šest, pět. Sedm, šest, pět,“ šeptala.
Dívala se na mě. Ústa měla otevřená stejně jako tehdy. Udělala krok a na okamžik je přivřela, jen aby mohla zopakovat čísla. Další krok. Další odpočítávání.
„Sedm, šest, pět.“
V tu chvíli jsem pochopil, že žádná běžná posedlá turistka to není. Nevěděl jsem, jak se dostala do bytu. Jak mohla celé hodiny ležet vedle mě. Ani jak je možné, že jsem si ničeho nevšiml.
Mohl jsem ji fyzicky přemoci, tím jsem si byl skoro jistý. Jenže strach, který jsem cítil, nesouvisel s tím, jestli mě udeří nebo bodne. Měl jsem pocit, že ohrožuje něco, co se zbraní ubránit nedá. Během nasazení člověk automaticky vyhledává únikové cesty, hodnotí protivníka, hledá jeho slabinu. Teď jsem pouze sledoval, jak mi před očima přestávají platit pravidla obyčejného světa.
Zastavila se palec od mého obličeje. Zase ten předklon. Zase třes. Slyšel jsem jen vlastní přerývané dýchání.
„Co to sakra…?“ ozvalo se ode dveří.
Moje skutečná přítelkyně.
Popadl jsem ji za ruku a vyběhli jsme do kuchyně. Vzal jsem do ruky velký nůž. Přítelkyně plakala a nedokázala ani položit otázku. Pak se na chodbě rozezněly kroky.
Žena vyšla z ložnice. Hleděla ke stropu, oči stočené vzhůru, ústa rozevřená tak nepřirozeně, až mi přeběhl mráz po zádech. Hlava se jí třásla a ona se pomalu sunula k východu. Jako by nás už vůbec nevnímala.
Vyšla z bytu. Přibouchl jsem dveře a zamkl.
Přítelkyni jsem všechno vysvětlil. Věřila mi, protože ji sama viděla. O číslech jsem ale pomlčel. Nechtěl jsem ji děsit ještě víc. Zbytek noci jsme seděli v kuchyni se světly rozsvícenými. Pokaždé, když na chodbě zapraskalo potrubí, oba jsme ztuhli. Ani jeden z nás se už nedokázal vrátit do postele.
V hlavě mi zůstávala jediná otázka: Co jiného mohlo znamenat „deset, devět, osm“ a potom „sedm, šest, pět“ než odpočítávání?
Na přítelkynino naléhání jsme zavolali policii. Hlídka přijela zhruba za dvacet minut, sepsala výpovědi a řekla nám, ať okamžitě voláme, kdyby se žena objevila znovu.
Já ale věděl, s kým musím mluvit. Se svým velitelem.
Druhý den mě přijal v kanceláři. Sotva jsem otevřel ústa, zbledl. Seděl za stolem, ale nevyzařovala z něj obvyklá autorita člověka, který je zvyklý rozdávat rozkazy. Díval se na mě jako na vojáka, kterému nemůže pomoci ani výcvik, ani zbraň.
„Ty jsi jí odpověděl,“ řekl. Nebyla to otázka.
Přiznal jsem, že jsem ženu požádal, aby ustoupila. Chtěl vědět přesně co.
„Ne ten služební povel,“ zarazil mě. „Řekl jsi jí něco jiného?“
Přikývl jsem.
„Zatraceně, chlapče,“ vydechl. „Zatraceně.“
Nikdy předtím jsem ho neslyšel nadávat.
„Kdo je ta žena, pane?“
Neodpověděl. Otevřel zásuvku stolu a začal hledat nějaké dokumenty.
„Okamžitě zařídím tvé přeřazení. U gardy končíš. Nemusíš se bát o výplatu, najdeme ti jinou práci.“
Byl jsem naštvaný, ale také se mi ulevilo. Nový rozpis mi přidělil už jen jednu směnu. Pak budu pryč. O té ženě jsem už další informace nedostal. Neprozradil mi její jméno, nevysvětlil čísla ani to, proč jediná obyčejná věta adresovaná turistce stačila k tomu, aby mě vyřadil ze služby. Vzal jsem si z toho jediné: nechtěl, abych s ní přišel znovu do styku.
Ve čtvrtek se přítelkyně vrátila do Amsterdamu. Já měl od šesti do deseti večer sloužit u St. James’s Palace. Většinou jsme tam byli dva, tentokrát mě kolega krátce po deváté opustil. Poslední hodinu jsem měl odsloužit sám.
Začalo pršet. Ulice byla téměř prázdná a noc nezvykle tichá. Poslední služba se vleče nejdéle. Každou minutu si představujete, jak svléknete uniformu, odložíte výstroj a přestanete být figurínou vystavenou celému městu. Já myslel především na to, že už nikdy neuvidím její obličej. Ve 21.30 jsem si říkal, že už zbývá půlhodina. Ve 21.45 jsem se kvůli silnějšímu dešti rozhodl postavit pod dřevěný přístřešek na stanovišti.
Otočil jsem se.
Stála tam.
Přímo u vstupu do přístřešku. Na sobě měla bílé šaty, které ve tmě skoro svítily. Hlavu zakloněnou, oči obrácené vysoko vzhůru, takže byly vidět téměř jen jejich spodní části. A ústa. Otevřená ještě mnohem šířeji než dřív. Nedokážu popsat, jak se něco takového může vejít na lidský obličej.
V Afghánistánu jsem viděl zemřít dítě po výbuchu miny. Přesto říkám, že pohled na tu ženu byl nejděsivější věcí, kterou jsem kdy zažil. Ve válce aspoň víte, proč po vás někdo střílí. Tady jsem nevěděl nic.
Ve 21.49 se dala do pohybu.
Jeden krok. Druhý.
Přiblížila se na půl metru a znovu se předklonila. Třes hlavy postupně sílil. Oči stále upřené ke stropu nebe nad námi. Koutky roztažených rtů jí začaly krvácet. Přitom ze sebe nevydávala žádný zvuk.
Nikde nikdo. Jen déšť, ticho a ta ženská pár centimetrů od mé tváře. Přál jsem si, aby přijel autobus, aby zpoza rohu vyšel opilec, aby kolem prošel kdokoli. Nic. Dokonce ani kapky na přístřešku nedokázaly přehlušit ten nesnesitelný pocit, že se na mě dívá něco, co se za člověka jen vydává.
21.54.
Zničehonic stočila oči dolů a podívala se přímo na mě. Zavřela ústa. V tu chvíli jsem si přál, aby je raději nechala otevřená. Začala totiž prudce otevírat a zavírat čelisti, jako by kousala něco neviditelného. Zuby o sebe narážely tak silně, až jsem čekal, že se roztříští.
„TAK UŽ SAKRA PŘESTAŇ!“ vykřikl jsem.
Přestala okamžitě. Narovnala se a poprvé se usmála.
„Čtyři, tři, dva, jedna. Čtyři, tři, dva, jedna,“ zašeptala.
„Co to znamená?“ vyhrkl jsem. „Co ode mě chceš?“
Bylo 21.58.
„Co se to tady děje?“ ozvalo se za mnou.
Můj velitel. Rozběhl se ke mně a ženu skoro ignoroval.
„Promluvil jsi na ni?“ chytil mě za uniformu.
„Ano.“
„Jaké číslo řekla naposledy? Byla to nula?“
„Ne… myslím, že jedna.“
Z tváře mu na okamžik zmizelo napětí. Žena mezi nás pomalu vstoupila a obrátila se k němu. Znovu rozevřela ústa. Velitel se na ni odmítal podívat.
„Neříkej jí už ani slovo,“ procedil. „Jdi pryč.“
„Nemůžu vás tady nechat.“
„Zmiz. Postarám se o to. A nikdy s ní už nemluv!“
Slyšel jsem cvakání jejích zubů, když jsem se rozběhl ulicí. Nezastavil jsem, dokud jsem nebyl dost daleko.
Ráno jsem napsal kolegovi, jestli je velitel v pořádku. Odpověděl mi: „Jasně. Proč by nebyl?“ Nic víc jsem nepotřeboval vědět. Přeložení už bylo vyřízené a já si myslel, že jsem z toho venku. Ani mě nenapadlo zjišťovat, proč velitel přišel na stanoviště právě několik minut před desátou. Připadal jsem si jako zbabělec, že jsem utekl a nechal ho tam. Jenže každé další ráno bez toho šepotu jsem považoval za vítězství.
V pátek ke mně přijela sedmiletá neteř Ashley z Birminghamu. Měl jsem ji hlídat přes víkend. Vzal jsem ji na výlet, pustili jsme si filmy, hráli si. Na hrůzu z posledních dnů jsem konečně neměl čas. Ashley byla přesně v tom věku, kdy je celý svět obrovská hra. Každé slovo komentovala, neustále se na něco ptala a nikdy se neunavila. Myslel jsem, že mi ten víkend pomůže znovu uvěřit, že existují jen obyčejné věci.
V sobotu ráno jsme snídali u pohádek. Ashley pak chtěla sledovat Catwoman a převlékla se za ni. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem usnul na gauči. Probudila mě až ona, když mi pod nos strčila staré vysílačky, které našla mezi mými věcmi.
„Strejdo, pojď si hrát!“
Kdysi jsem je miloval. Souhlasil jsem, že vyzkoušíme, jak daleko dosáhnou. Ashley vyběhla na dvorek, já zůstal v obýváku a zapnul svoji. Ozvalo se šumění.
„Ashley, slyšíš mě? Přepínám.“
Nic.
„Ashley, ozvi se. Přepínám.“
Z reproduktoru se vynořil slabý hlas.
„Hrdina…“
Zasmál jsem se. „Ty moje Zlatíčko, musíš na konci říct přepínám.“
„Hr…dina,“ zachrčelo to znovu.
Vyndal jsem baterie, zbytečně do nich foukl a vložil je zpátky.
„Tak co, moje hrdinko, slyšíš mě teď?“
„NULA.“
Vysílačka mi vypadla z ruky.
To nebyl hlas Ashley. A předtím nezaznělo „hrdina“. Ztuhl jsem uprostřed pokoje. V hlavě se mi během jediné vteřiny spojila čísla z Toweru, z ložnice i z poslední směny. Žádné vysvětlení už nebylo potřeba. Odpočítávání dospělo na konec.
Rozběhl jsem se ven.
Neteř stála uprostřed dvorku a svírala vysílačku oběma rukama. Neutíkala. Nevolala o pomoc. Jen strnule hleděla na obličej, který se k ní skláněl. Pochopil jsem, že přesně takhle jsem u Toweru stál já — jen s tím rozdílem, že přede mnou teď bylo sedmileté dítě. Před ní se skláněla ta žena. Obličej měla přímo před obličejem dítěte.
„Nula, nula, nula, nula,“ šeptala zběsile.
Tentokrát se ve mně něco zlomilo. Vrhl jsem se na ni vší silou a srazil ji k zemi. Popadl jsem Ashley, která začala hystericky plakat, a vtáhl ji do domu.
Žena zůstala chvíli ležet obličejem k zemi. Pak se pomalu zvedla. Krvácela z nosu a kulhala, ale jako by ji to nezajímalo. Šla přímo k našemu oknu.
Volal jsem policii. Ashley mě držela tak pevně, že mě bolela ruka.
Za sklem se žena sklonila k její tváři. Otevřela ústa a vzápětí se usmála. Zase ústa, zase úsměv. Při každém otevření jí oči vyletěly vzhůru, při úsměvu se vrátily zpátky. Střídala to čím dál rychleji. Dítě se třáslo a já netušil, jestli se ten výjev někdy zastaví.
Odnesl jsem Ashley do ložnice. Policisté dorazili asi za patnáct minut a začali prohledávat okolí. Nakonec zadrželi ženu odpovídající popisu. Měl jsem přijet na stanici kvůli identifikaci, ale nejdřív jsem musel odvézt Ashley na vlak. Její matka ji chtěla okamžitě doma. Nedivil jsem se jí.
Na nádraží jsem se domluvil s milým průvodčím, že se o ni během cesty postará. Slíbil, že jí ukáže všechno zajímavé na vlaku. Ashley se konečně trochu usmála. Ten drobný úsměv mě skoro rozplakal. Celou cestu na nádraží nepromluvila a já si vyčítal, že jsem ji vůbec nechal vyběhnout samotnou. Představoval jsem si, že doma u matky na všechno zapomene a zůstanou z toho jen špatné sny.
Když byl čas nastoupit, průvodčí ji vzal za ruku a pomohl jí na schůdek.
„Rozluč se se strejdou, už musíme jet,“ pobídl ji.
„Ahoj, Ashley. Až dorazíš, řekni mámě, ať mi zavolá, ano?“
Neodpověděla. Po tom, co prožila, jsem se jí nedivil.
Ozvalo se hlášení o ukončení nástupu. Průvodčí otevřel dveře do vozu, ale Ashley zůstala stát na schůdku a dívala se na něj.
„Tak pojď, zlatíčko,“ usmál se. „Už odjíždíme.“
Ashley otevřela ústa.
Průvodčí vykročil dovnitř a ona ho následovala.
Tehdy jsem ji slyšel říct:
„Deset. Devět. Osm.“
Původní povídka: The Queen's Guard
Autor: inaaace
Zdroj: Creepypasta Wiki
Český překlad a redakční zkrácení původního textu.
Licence české adaptace: CC BY-SA 3.0
