Článek
Minule jsem psal o umělé inteligenci a vyšlo z toho zhruba to, že všichni umřeme.
Tak jsem si řekl, že tentokrát zkusím něco optimističtějšího.
Třeba že neumřeme všichni.
A možná dokonce zjistíme, že umělá inteligence není jen další technologická věc, které bychom se měli bát, protože je rychlejší než my, chytřejší než my a na rozdíl od nás nepotřebuje po obědě dvacet minut civět do zdi.
Možná nám taky něco vezme.
A možná to budou přesně ty věci, které jsme nikdy dělat nechtěli.
---
Když se mluví o AI, debata většinou velmi rychle skončí u práce.
Které profese zaniknou.
Kolik lidí přijde o zaměstnání.
Jestli programátoři ještě budou potřeba.
Jestli grafik bude grafikem, když obrázek zvládne počítač vytvořit za třicet sekund.
A jestli má cenu studovat vysokou školu, když vám diplom předá profesor, který si přednášku ráno nechal připravit chatbotem.
Jsou to legitimní otázky.
Jen mi přijde, že v nich někdy přehlížíme jednu poměrně důležitou věc.
Velká část toho, čemu dnes říkáme práce, není práce, na kterou bychom byli jako lidský druh nějak zvlášť pyšní.
Přepisujeme čísla z jednoho systému do druhého.
Píšeme zápisy ze schůzek, na kterých jsme hlavně čekali, až schůzka skončí.
Vytváříme prezentace z tabulek, které vznikly z jiných tabulek.
Odpovídáme na e-maily lidem, kteří odpovídají na naše e-maily, abychom se nakonec domluvili, že si zavoláme.
Tohle všechno zaměstnává miliony lidí.
Ale nejsem si jistý, jestli právě tímhle jsme měli naplnit potenciál druhu Homo sapiens.
---
Možná jsme si jen za posledních sto let zvykli na zvláštní představu, že člověk musí být osm hodin denně zaměstnaný.
Ne nutně užitečný.
Hlavně zaměstnaný.
Když práci zvládne za čtyři hodiny, nedostane volno.
Dostane další práci.
Proto jsme se postupně naučili práci roztahovat, vyrábět procesy, kontrolovat procesy, pořádat schůzky o procesech a nakonec zaměstnat někoho, kdo bude řídit lidi, kteří procesy kontrolují.
A teď do toho přichází stroj, který se na to celé podívá a řekne:
Tohle vám udělám za čtrnáct sekund.
Což je trochu nepříjemné.
Ale zároveň dost osvobozující.
---
Já AI používám skoro každý den.
A čím dál víc si všímám, že mi nebere práci, kterou mám rád.
Bere mi hlavně části práce, které mě otravují.
První návrh.
Rešerši.
Kontrolu.
Rutinní úpravy.
Technické drobnosti.
Věci, nad kterými bych před pár lety strávil dvě hodiny a dnes je během deseti minut hotovo.
A ano, znamená to, že toho za stejnou dobu zvládnu víc.
Což je samozřejmě typicky lidské.
Vymyslíme nástroj, který nám ušetří polovinu práce, a okamžitě si na sebe naložíme dvojnásobek.
Parní stroj nás nezachránil od práce.
Počítače nás nezachránily od práce.
Internet nás nezachránil od práce.
Takže existuje docela slušná šance, že ani umělou inteligenci nevyužijeme k tomu, abychom každý pátek leželi na zahradě s knihou.
Spíš budeme v pátek odpoledne generovat sedmou variantu marketingové strategie, protože prvních šest vzniklo moc rychle.
Ale to už není problém AI.
To je náš problém.
---
Přitom já bych celkem přesně věděl, co dělat s časem navíc.
Mohl bych konečně žonglovat 5+ hodin denně a odmítat nabídky z Cirque du Soleil.
Mohl bych skládat elektronickou hudbu na těch malých krabicích se spoustou tlačítek, kterých mám doma několik a u kterých je potřeba přečíst čtyřicet stran návodu, aby z nich člověk dostal aspoň ucházející „píp-půp“.
Mohl bych se naučit hrát na klavír.
Jet s rodinou někam na výlet bez toho, abych cestou kontroloval telefon a přemýšlel, co ještě musím večer dodělat.
Mohl bych se naučit něco úplně zbytečného.
Což je možná jedna z nejlidštějších věcí vůbec.
Protože zvláštní na moderním životě je, že neustále hledáme způsoby, jak ušetřit čas.
A když se nám to podaří, okamžitě ho zaplníme něčím dalším.
Možná tedy skutečnou revolucí nebude to, že nám AI čas ušetří.
Ale že se jednou naučíme ten ušetřený čas nechat být.
---
Na umělé inteligenci mě totiž začíná bavit právě jedna věc.
Nutí nás přemýšlet, co vlastně chceme dělat sami.
Když stroj umí napsat text, najednou není tak zajímavá otázka, jestli dokáže napsat text.
Zajímavější je, jestli máme co říct.
Když dokáže během minuty vytvořit obrázek, začne být důležitější, jestli máme nějaký vkus.
Když zvládne napsat program, začne být podstatnější, jestli víme, co má ten program dělat.
A když jednou zvládne skoro všechno, možná zjistíme, že lidská hodnota nikdy nebyla v tom, že umíme rychle vyplnit Excel.
Jen jsme na to na pár desetiletí zapomněli.
---
Samozřejmě existuje i méně růžová varianta.
Umělá inteligence může prohloubit rozdíly mezi lidmi.
Může koncentrovat moc.
Může být zneužita.
Může změnit pracovní trh rychleji, než se mu dokážeme přizpůsobit.
A ano, pořád existují i scénáře, vedle kterých působí Terminátor jako rodinný film na nedělní odpoledne.
Nejsem tedy technologický optimista typu „nějak to dopadne“.
Historie obsahuje poměrně dost důkazů, že když lidstvu dáte nový mocný nástroj, první otázka nebývá:
Jak tím zlepšíme svět?
První otázka bývá:
Dá se tím vystřelit na souseda?
---
Ale přesto mám tentokrát pocit, že strach není jediná rozumná reakce.
Možná se totiž nacházíme v podivném okamžiku dějin, kdy poprvé vytváříme nástroj, který nám nepomáhá jen zvednout těžší kámen nebo spočítat rychleji rovnici.
Pomáhá nám s přemýšlením.
A tím nás trochu nutí přemýšlet i o sobě.
Co je vlastně lidské?
Originalita?
Empatie?
Zvědavost?
Schopnost udělat něco úplně nelogického, jen protože nás to baví?
Strávit celé odpoledne tím, že házíme třemi míčky do vzduchu, i když z ekonomického hlediska jde o naprosto katastrofální využití lidského času?
Možná.
A možná právě tyhle věci najednou začnou mít větší cenu než schopnost udělat dobrou kontingenční tabulku.
Což by, přiznejme si, nebyla úplně špatná budoucnost.
---
Často slyším otázku, co budou lidé dělat, až AI zvládne skoro všechno.
Nevím.
Ale lidé dělají spoustu věcí, které nejsou efektivní už dnes.
Malují obrazy, přestože existují fotoaparáty.
Pečou chleba doma, přestože ho prodává supermarket dvě stě metrů od domu.
Hrají šachy, přestože počítač je porazil už dávno.
Hrají na hudební nástroje, i když Spotify má několik desítek milionů skladeb a ani jedna z nich nepotřebuje půl roku trénovat stupnice.
Protože člověk nedělá všechno proto, aby něco vyprodukoval.
Některé věci děláme prostě proto, že je chceme dělat.
A možná jsme to jen ve světě produktivity, KPI, výkonu a optimalizace trochu přestali považovat za legitimní.
---
Takže tentokrát nechci psát o tom, jak nás umělá inteligence všechny zabije.
O tom jsem už psal.
Tentokrát mě víc zajímá opačná možnost.
Že to celé zvládneme.
Že AI nebude poslední lidský vynález, ale prostě další nástroj.
Extrémně silný, trochu děsivý a občas naprosto nepochopitelný nástroj, se kterým se budeme muset naučit zacházet.
A že když budeme mít trochu štěstí a možná překvapivě hodně rozumu, nevezme nám to, co z nás dělá lidi.
Naopak.
Možná nás konečně donutí zjistit, co to vlastně je.
A pokud nám přitom zbude trochu času na rodinu, klavír, žonglování a mačkání tlačítek na podivných elektronických krabičkách, nebudu protestovat.
