Článek
Již delší dobu se zájmem sleduji veřejnou diskuzi o návštěvnících divadla a jejich oblečení. Tuto diskuzi vždy vyvolají pohoršení sváteční (ve více smyslech) diváci, kteří mají potřebu se pohoršeně vyjadřovat o mladých, kteří se dnes do divadla již neumí obléknout a obecně jsou k ničemu. Body se vesměs opakují, jde o problematiku džín, mikin, triček a podobného spíše neformálního oblečení. Spousta pohoršenců neopomene zmínit, že jsou schopni tolerovat i košili, ale nejradši by byli za sako nebo večerní róbu. Následuje zmínka, že pro ně prostě divadlo něco znamená a pro ty „nesprávně oděné“ ne.
Nabízí se otázka – co přesně pro nás divadlo znamená? Pro některé je to zjevně společenská událost, tudíž od sebe i ostatních vyžadují společenské oblečení. Je to stejné jako se svatbou nebo dejme tomu maturitním plesem. Oukej, je však nutnost toto svoje vidění nutit lidem, kteří to vnímají jinak? Divadlo pro ně tedy není významná společenská událost na úrovni plesu. Je to pro ně běžná součást života, způsob, jak konzumovat kulturu. Proč lidé, kteří jsou svátečními konzumenty divadla mají neustálou potřebu remcat o těch, kdo evidentně do divadla chodí častěji a raději? Neformální oblečení v tomto případě určitě není urážkou události, právě naopak. Vemte si například můj příklad. Chodím do divadla i třikrát až čtyřikrát týdně a zcela určitě si nebudu kupovat tolik košil. Navíc to žehlení.
Je také třeba zmínit zahraniční turisty, kteří do divadla (i Národního) chodí zpravidla ve zcela neformálním oblečení. Na ně se velká vlna kritiky snese vždy. Tato problematika má dvě roviny. Ta první je zcela praktická, lidé ze zahraničí dost možná přiletěli Ryanairem s jedním malým batůžkem a nemají, kam narvat velkou večerní. Zde tedy komentující kromě jiného postrádají i soudnost. Druhá rovina je spíše zvyková, v zahraničí totiž neplatí takové konvence ohledně divadelního oblečení. Snad to někdy dojde i k nám.
Nyní se přesunu k článku, na který se tímto článkem snažím reagovat. Uživatelka pod názvem Mamynka líčí dechberoucí příběh s několika obraty, ze kterého však pouze čiší její omezenost. Dokážu však ocenit úvod do děje, ve kterém nás paní ujišťuje, že se svým kolegou neplánuje kopulovat. Co by si bez této informace uživatelé Seznam Médium počali? Románové vyprávění je bezpochyby velice strhující, postrádá však zásadní informaci. Do jakého divadla se milenecký pár plánoval vypravit? Pokud se jedná například o Divadlo na Vinohradech, dá se očekávat, že paní autorka se svým hábitem zapadla. Pokud se ovšem dostala na nějakou alternativní scénu (například Divadlo X10 nebo A studio Rubín), kam chodí všichni diváci v tričku a kraťasech, tak to by pak chtěl vidět osobně.
Message na závěr – neprožívejte se tolik, nechovejte se jak maloměšťáci (pokud po tom opravdu toužíte, nechte si to pro sebe) a choďte víc do divadla!
