Článek
V práci jsme dostali několik volných lístků do divadla. Moc velký zájem o ně ale nebyl, nakonec jsme si tuhle kulturní a společenskou událost domluvili jenom já a kolega. Ostatním se buď nechtělo, nebo neměli volno. A tak jsme se domluvili, že vyrazíme spolu.
Před divadlem
Jdeme tam jako kolegové, takže žádná večeře nebo kafíčko před tím. Prostě se sejdeme před divadlem, užijeme si představení a potom se rozloučíme a půjdeme každý svou cestou. Jsme oba zadaní, jsme kamarádi, rozhodně za tou návštěvou ani jeden z nás nehledal ani nehledá nic jiného.
Přijela jsem o trochu dříve, takže jsem postávala před divadlem a čekala, až dorazí. Ani nevím, jestli přijede autem, nebo přijde pěšky, nebo si vezme taxi? Kdo ví. A po chvíli jsem ho zahlédla na chodníku, jak ke mně míří. A v hlavě jsem si začala přemítat, jak mu to řeknu.
Chtěla bych totiž uvést na pravou míru, že já beru návštěvu divadla jako výjimečnou společenskou událost. A k tomu podle mě patří i to, že se člověk náležitě oblékne. Podle pravidel slušného chování, podle etikety. Já toto splnila a v šatech jsem vypadala zcela jistě dokonale. Ale můj kolega – „partner“? O tom se to bohužel říct nedalo.
Jdu sama
Když jsem ho viděla na chodníku, nevěřila jsem svým očím. Ještě jsem chvíli doufala, že se třeba půjde někam převléknout. Ale když neměl žádnou tašku ani batoh, měla jsem jasno – on půjde takhle. Přišel ke mně, pozdravili jsme se a já hned vyhrkla otázku: „To jdeš takhle?“ On se na mě nechápavě podíval a z jeho výrazu bylo vidět, že mu jeho outfit přišel v pořádku.
Ach jo. V pořádku tedy rozhodně nebyl. Zatímco já tam byla v krásných společenských šatech, on dorazil ve světlých teniskách, k nim si vzal rifle – kapsáče a korunoval to mikinou. Ještě že ne s kapucí, pomyslela jsem si. „Jdu sama, takhle s tebou nikam nejdu,“ rázně jsem mu vpálila. „Když nevíš, jak se obléct do divadla, tak běž radši zase domů.“
Bylo to fajn
Chvíli jsme se handrkovali a já dala jasně najevo svou neústupnost. „Když jsi takhle oblečený, tak tam s tebou nejdu,“ trvala jsem na svém. „Buď ty, nebo já,“ řekla jsem rázně. Nakonec ustoupil on, řekl, ať si užiju představení, a vyrazil zase zpátky domů. Já si užila divadlo, představení stálo za to a zážitek jsem měla, i když jsem seděla vedle prázdného sedadla. Pořád lepší než mít vedle sebe hastroše, co neví, co se sluší a patří. To snad správní chlapi vymřeli? Někdy to vypadá, že ano.
