Článek
Už desítky let se snažím zhubnout. A pořád se to točí v kruhu. Ne proto, že bych byla líná nebo že bych se nesnažila. Největší překážkou je moje vlastní rodina. Na jednu stranu mě prý podporují, na druhou dělají přesně ty věci, kvůli kterým svůj režim znovu a znovu porušuji. Ve výsledku mě k jídlu netlačí hlad, ale obyčejné plýtvání, které doma vidím dnes a denně. Jim je zjevně jedno, že se něco vyhodí. Já to ale nedokážu.
Co je prošlé nebo zapomenuté, to vždycky dojím já
Možná jsem si za to částečně mohla sama. Svého muže ani syny jsem nikdy pořádně nevedla k tomu, aby s jídlem zacházeli zodpovědně a neplýtvali. Neměli důvod to řešit, protože jsem tu vždycky byla já, kdo všechno zachránil.
Když se něco blížilo ke konci trvanlivosti, snědla jsem to. Když nechali něco ležet na kuchyňské lince, dojídala jsem to já. Když něco zapadlo v lednici a ostatní o to ztratili zájem, zase jsem to byla já, kdo to nakonec zkonzumoval. Dokud mi na váze tolik nezáleželo, dalo se to přehlížet. Jenže teď, když se opravdu snažím zhubnout, se z toho stal problém, který mi doslova podkopává nohy.
Vyhodit jídlo, nebo zničit dietu?
Za každým jídlem, které máme doma, vidím peníze. Muselo se koupit, zaplatit, často i uvařit. A právě proto mi připadá naprosto nelogické hodit ho jen tak do koše. Vyhodit jídlo je pro mě skoro totéž, jako vyhodit peníze. A to se mi příčí.
Stejně tak mě štve, když jsem něco sama připravila a nakonec by to mělo skončit v odpadu. V tu chvíli mám pocit, že jsem to vařila úplně zbytečně. Zbytečná práce, zbytečné peníze, zbytečná energie. A právě tady se dostávám do začarovaného kruhu.
Musím si pokaždé vybrat: buď jídlo vyhodím a budu mít výčitky kvůli plýtvání, nebo ho sním a tím zničím svůj dietní plán. A bohužel se téměř vždy rozhodnu stejně. Raději sním to, co by zítra už možná skončilo v koši. A pak se postavím na váhu a moc dobře vím, že číslo, které uvidím, mě znovu jen naštve.
Oni to neřeší, protože vědí, že to za ně vyřeším já
Nejhorší je, že když se to snažím manželovi a synům vysvětlit, působí to, jako by jim to bylo úplně jedno. Jídlo v lednici nebo ve spíži je pro ně něco automatického, samozřejmého, co se prostě nějak objeví a nějak zase zmizí. Nepřemýšlejí nad tím, že když něco nedojedí, někdo jiný to bude muset řešit.
Chovají se, jako by doma fungoval nekonečný hotelový servis. Vezmou si, na co mají chuť, nechají zbytek být a dál to neřeší. Co nesní, zůstane na stole nebo v lednici, protože přece „ono se to nějak udělá“. A to „nějak“ jsem pořád já.
Dietu mi neničí hlad, ale cizí nezodpovědnost
Na tom všem mě asi nejvíc vytáčí, že moji dietu nenarušuje ani tak chuť na sladké nebo slabá vůle, ale nezodpovědnost ostatních. Nehubnu v prostředí, kde by mi lidé pomáhali, ale v domácnosti, kde po ostatních neustále uklízím i jejich přístup k jídlu.
A právě to je možná ten největší problém. Ne že bych nevěděla, jak jíst lépe. Ale že jsem obklopená lidmi, kterým je plýtvání jedno, zatímco já ho pak doháním vlastním tělem.
