Článek
Nikdy jsem neměla problém půjčovat syna bývalému manželovi, jeho biologickému otci. Jenže to, co předvádí v posledních měsících, mi začíná vadit čím dál víc. Péči o naše dítě pojal skoro jako soutěž, ve které chce za každou cenu vyhrát. Nevadí mi, že si syn čas s tátou užívá. Vadí mi, že to celé začíná působit, jako by si ho chtěl bývalý doslova koupit na svou stranu.
Víkendy i celé týdny u otce
Před soudem jsme se sice na něčem formálně dohodli, ale v praxi to vypadá jinak. Navzdory rozvodu spolu dokážeme normálně komunikovat a domluvit se podle situace, kdo a kdy bude mít syna u sebe. Soudem schválený režim v podstatě ani nedodržujeme, protože jsme zatím všechno řešili operativně a bez větších konfliktů.
Ani jeden z nás neměl problém se o syna postarat, a tak jsme si ho střídali podle možností a okolností. U svého táty tráví víkendy, někdy i celé týdny, a dlouho to fungovalo bez potíží. Právě proto mě o to víc znepokojuje, co se začalo dít teď.
Začíná to připomínat soutěž o nejlepšího rodiče
Přesně tak na mě celá situace poslední měsíce působí. Jako by se z normální péče o dítě stala soutěž, kdo bude v synových očích ten lepší, zábavnější a oblíbenější rodič. A můj bývalý manžel zjevně dělá všechno pro to, aby v téhle disciplíně vyhrával.
Nevím, jestli si něco dokazuje, jestli si tím kompenzuje dobu, kdy se synovi dřív nevěnoval tolik, kolik mohl, nebo jestli za tím je ještě něco jiného. Faktem ale je, že náš syn z toho sice na první pohled profituje, jenže já zároveň moc dobře vidím i druhou stranu celé věci.
Já dělám normální věci. On vytahuje velká gesta
Já se synem dělám běžné věci, které odpovídají našim časovým možnostem i financím. Fungujeme normálně, přirozeně, bez velkých divadel. Jenže bývalý manžel to pojal úplně jinak. Ten jako by si dal za cíl, že každé společné chvíle musí být výjimečné, drahé a nezapomenutelné.
Pořád vymýšlí něco „lepšího“. Výlet sem, víkend tam, dražší hotel, aquapark, zábavní park, další atrakce, další wow efekt. Samozřejmě, že z toho je syn nadšený. Které dítě by nebylo? Jenže právě v tom je podle mě problém. Tohle už není obyčejně strávený čas s dítětem, ale cílené budování pozice toho skvělého rodiče, se kterým je vždycky větší zábava.
Nejde o radost syna, ale o to, co to může způsobit
Jasně, je hezké vidět, že má syn radost. To mu rozhodně neupírám. Jenže zároveň nejsem slepá. Vidím, že když bude tenhle model pokračovat dál, dřív nebo později mě začne odsunovat na vedlejší kolej. Protože vedle běžného každodenního života bude táta vždycky působit jako ten, kdo přináší jen zážitky, výjimečnost a odměny.
A právě to mi vadí nejvíc. Ne samotné výlety, ne radost dítěte, ale to, že se z rodičovství stává jednostranná hra na sympatie.
Snažila jsem se to řešit, ale marně
Když to celé začalo nabírat tenhle směr, samozřejmě jsem si s bývalým manželem promluvila. Snažila jsem se mu vysvětlit, že by měl být v tom, co se synem podniká, rozumnější a trochu zodpovědnější. Že to může časem narušit systém, který nám dosud fungoval, a vytvořit mezi námi zbytečné napětí.
Jenže nic se nezměnilo. Pokračuje v tom dál, jako by moje obavy vůbec nebral vážně. A čím déle to trvá, tím silněji ve mně roste nepříjemný pocit, že to není náhoda, ale záměr.
Začínám se bát, že ho chce jen pro sebe
Možná už jsem přecitlivělá, možná začínám být podezřívavá víc, než bych chtěla. Ale nemůžu si pomoct — začínám mít strach, aby se nesnažil syna postupně přetáhnout úplně na svou stranu. Aby z něj neudělal dítě, které bude chtít být jen tam, kde ho čeká další atrakce a další odměna.
A pokud se tenhle přístup nezmění, asi nám nezbude nic jiného než vrátit se k tomu, co bylo stanovené soudem. Tedy k pevnému režimu, ve kterém by měl bývalý manžel podstatně méně času než teď. Nerada bych k tomu došla. Ale čím dál víc mám pocit, že mě k tomu svým chováním tlačí právě on.
